Brána D

I nejdokonalejší fortifikační systémy mají svá zranitelná místa, na která se obvykle soustřeďovaly nepřátelské útoky. Nejsnáze napadnutelnými partiemi keltských pevností, položených často na nedostupných svazích, byly brány. Snaha po bezpečném zajištění vstupu, spojená se staletými zkušenostmi v budování pravěkých hradišť, vedla k vytvoření několika základních typů bran. Na jejich počátku stály hlavně jednodušší formy, od prostého přerušení hradby vstupem, přes brány vytvořené přesahujícími se rameny hradeb, nebo jejich obměny. Keltští stavitelé vytvořili i daleko dokonalejší formy, k jejichž podobě přispěly kromě tradice nemalou měrou zkušenosti, získané na válečných výpravách za hranice antického světa.

Takovými obrannými útvary jsou především brány klešťovitého typu, zvlášť charakteristické pro keltské pevnosti. Jejich princip spočívá v zahnutí nebo přímo zalomení protilehlých konců hradby do vnitřního prostoru. Vzniká tak až několik desítek metrů dlouhý průchod, na svém konci uzavřený vraty nebo i dřevěnou věží. Takové stavební řešení účinně zabraňovalo rozvinout širší útok a donutilo dobyvatele, aby se pohyboval v úzkém vstupním prostoru, v kterém ho obránci mohli napadat z obou stran. Archeologické výzkumy přinesly mnohé vynikající doklady podobných staveb. Jejich detailní podobu se podařilo odhalit u severní brány v Hrazanech na Sedlčansku, u východní brány oppida v Manchingu v dnešním Bavorsku nebo na hlavní bráně oppida Bibracte ve střední Francii, a jinde.

Do málokterého keltského hradiště se však vstupovalo takovou branou, jakou je hlavní brána D v pevnostním pásmu keltského hradiště nad Závistí. Její mimořádnost nespočívá jen ve velkých rozměrech a monumentalitě hlavního vstupu, ale vidíme ji především v celém bohatém stavebním vývoji. Při archeologickém výzkumu se zjistilo, že klešťovitá brána pozdně laténského oppida navazuje na starší formy.

V jižním křídle byl odhalen rozsáhlý kamenný násyp, který nemohl patřit k očekávané bráně oppida. Okraj suti probíhal v širokém oblouku od úpatí svahu až téměř k hraně valu. Lemovala jej řada kůlových jam po dřevěné palisádě. Šlo zjevně o čelní stranu jižního křídla daleko starší brány, která byla součástí pevnostní soustavy z časné doby laténské. Co se týče její vnitřní konstrukce, sama palisáda byla pouze lícem hradby. Vlastní těleso vytvořila mohutná vrstva kamenité navážky, která při hraně dnešního dosahovala výšky ještě několika metrů. Ohromná masa kamene vyplňovala celý vnitřní oblouku a tvořila zaoblený útvar podobný rozlehlé baště. Tlak nasypaného materiálu na čelní dřevěnou palisádu musel být tak velký, že vyžadovala od stavitelů další zpevnění. K tomu sloužila především druhá paralelní řada dřevěných sloupů, zasazených uvnitř násypu. Hradbou se stejnou vnitřní konstrukcí opevňovali obyvatelé v této době i jiné části hradiště. Byla nalezena i na tak vzdálených místech, jako je jižní podhradí a samotná akropole. Svědčí tak zjevně o jednotné koncepci opevňovacích prací časně laténského hradiště.

Vraťme se k vlastní bráně. Pátralo se také po zbytcích jejího severního protilehlého křídla. Stavební činnost Keltů v mladších dobách však natolik zasáhla do tehdejšího terénu, že protější palisádový líc beze zbytku odstranila. Ponechala však části kamenných násypů, které dovolují vytvořit si představu o analogickém řešení křídla na druhé straně cesty.

Palisádová hradba s kamenným náspem představovala jen jednu součást opevnění. Druhou, neméně významnou funkci plnil příkop, vylámaný před hradbou ve skále. Od základů hradby spadaly strmé skalní bloky k plochému dnu příkopu, položenému o 10 m níže. Jeho šířka dosahovala 15 m; prudký sklon terénu však způsobil, že hloubka před vnější hranou měřila pouhé 2 m. Podoba příkopu v úseku před branou se odlišovala od nám dosud známých fortifikací. Nejen že zde probíhal nepřerušeně, ale naopak se ještě v místech před tehdejším vstupem výrazně prohluboval. Jeho hloubka před tehdejším vstupem do brány přesahovala 3 m. Podle všeho měla tato úprava zvláště obranný účel. Zůstává však otázkou, jak se řešil přechod přes příkop. Později došlo zřejmě k záměrnému stržení vlastní hradby.

V krátké době nato se stavěla hradba nová. Byla zachycena v malých zbytcích na jižním křídle. Její stavební podoba byla jiná. Nároží získalo tvar kamenného bastionu s hladkým vnějším i vnitřním lícem z pečlivě provázaných břidlicových bloků, na sucho kladených. K této fragmentárně dochované stavbě se připojovaly zbytky hliněné hradby, pravděpodobně záhy zničené. Její povrch poznamenaly totiž stopy intenzivního požáru. Trosky bastionu zůstaly po nějakou dobu odkryté a jejich povrch se měnil větráním v rozpadlou břidlicovou suť.

Po době nejméně dvou set let se v místě staré brány objevily znovu určitější stopy lidské činnosti. Stavitelé přišli na místo s promyšlenou představou,která si vyžádala proměnu tehdejšího terénu ve vlastní staveniště. Rozměrům zamýšleného průchodu branou nemohla vyhovovat šířka cesty, dochovaná mezi sesutými boky staré časně laténské komunikace. Proto dali odkopat boční svahy a zářez cesty prohloubit a vyrovnat. Rozsah staveniště musel odpovídat nejen potřebné šířce komunikace se dvěma jízdními pruhy, ale musel navíc postačit i pro základ obou bočních křídel s jejich nezbytnými dřevěnými konstrukcemi a násypy. Obě křídla zamýšlené brány se zatáčely výrazně asymetrickými oblouky podél nové cesty do nitra hradiště (obr. 16). Vytvářela vlastně zděný ulicový průchod, dlouhý kolem 30 m. Nejnáročnější a současně nejmohutnější část architektury reprezentovala mocná věžovitá stavba, uzavírající celý vstupní prostor. Nesly ji zvlášť vybrané mohutné dřevěné sloupy, které bylo třeba bezpečně zakotvit v podloží. Musely být pro ně do skalního povrchu vylámány rozměrné jámy, podle jejichž rozmístění dosahovala věž délky nejméně 13 m a šířky 7,5 m. Řada středových sloupů rozdělila podélně přízemní část na dva průjezdy. Bohužel se nepodařilo zjistit původní výšku stavby ani architektonické ztvárnění jejích horních částí. Sám Caesar se však ve svých Zápiscích s uznáním zmiňuje až o několikapatrových konstrukcích tohoto druhu. Ostatně mohutnost základů v našem případě by mu mohla dát za pravdu.

Stejně jako se víceméně ustálil typ klešťovité brány, osvědčila se a rozšířila v průběhu doby laténské ve střední Evropě především jedna technika budování hradeb. Základní princip se liší od způsobu převládajícího u opevnění ve vlastní Galii, jak je popisuje Caesar. Středoevropská forma spočívá ve zvláštní důmyslné kombinaci a provázání na sucho stavěného zdiva s dřevěnými konstrukcemi a rampovitými násypy. Čelní strana takovéto hradby se vyznačovala silnými dřevěnými sloupy, hluboko zasazenými v pravidelných rozestupech 1 - 2 m. Mezery mezi nimi se vyzdívaly lomovým kamenem, bez použití malty. Takto budovaná čelní zeď by neměla samo o sobě velkou odolnost. Proto ji zajišťovala zemina, přisypávaná k zadní straně. S násypem bylo čelní zdivo propojeno navíc vodorovným dřevěným roštem, kladeným v pravidelných vrstvách a ukončeným v líci zdi. Násyp měl za úkol nejen zajišťovat čelní zeď proti proboření, ale posloužil v případě obrany i k rychlému výstupu na korunu hradby. Proto se u fortifikací na oppidech obvykle nesetkáváme se zadním lícem.

Popsaný charakter zdí se v základě používal na většině středoevropských oppid. Záleželo jen na kvalitě stavebního materiálu, který byl v místech k dispozici, a na schopnostech a zkušenostech stavitele, jak tuto techniku v detailech obměňoval. Proto nemůže být nesprávné tvrzení, že na každém oppidu v Čechách se dá rozpoznat vlastní stavební styl. Závistský, používající méně kvalitní algonkické břidlice, se vyznačuje oproti jiným poměrně slabší čelní zdí, skládanou pouze z jedné řady kamenů, jakousi plentou. Tuto slabší stránku hleděli vyrovnat při stavbě tím, že se v podstatně větší míře použili zpevňujících dřevěných konstrukcí.

Podobně jako jsme hovořili o věži v bráně, nevíme mnoho ani o úpravě hradební koruny. Zatímco výšku hradeb můžeme do jisté míry odhadnout podle mocnosti násypu v dnešních valech nejčastěji na 3 - 4 m, zůstává podoba vrchní partie spornou. Nepochybujme však o tom, že byla promyšlena stejně důmyslně, jako ostatní prvky opevnění. Nejlépe vyhovující představou je dřevěná předprseň, spojená přímo se svislými sloupy hradebního líce. Rovněž o důkladnosti hradeb keltských pevností se pochvalně vyjádřil Caesar a oceňoval, že se nedaly ani prorazit beranem, ani zapálit. Ostatně Římané sami převzali některé z keltských prvků i pro své vojenské stavby.

Velké brány byly nejen součástí opevnění, ale zároveň reprezentativním a frekventovaným vstupem do oppida. Náročné výstavbě odpovídala proto neméně pečlivá úprava a údržba přístupové cesty. Pokud nevedla přímo po povrchu skály, zpevňovala se komunikace pro usnadnění pohybu projíždějících vozů i chodců štěrkováním. Povrch komunikace se pozvolna zvyšoval přirozeným zanášením blátem z vodních přívalů a různými odpadky, jednak srovnáním před každou přestavbou brány. Štěrkovaná cesta procházející předními vraty a dvěma průjezdy vstupní věže se za branou rozvětvovala a pokračovala pak třemi směry, k sídelní terase za hradbou, k akropoli a k jižnímu podhradí. Dnes se můžeme pouze dohadovat o tom, jakým způsobem stráže bránu zajišťovaly. Faktem zůstává, že v blízkosti vrat, na jedné ze štěrkových úprav se nalezl velký železný klíč. Přesto, že dno starého časně laténského příkopu před branou bylo v této době již značně zaneseno destrukcemi a splachy, znamenal příkop stále ještě překážku pro cestu stoupající k bráně. Tento úsek byl vyřešen originálním způsobem. V šíři cesty byl navršen násep z navážky a jeho boky byly zpevněny kamennými zdmi.

V průběhu existence oppida prodělal celý areál zděné brány po první výstavbě ještě tři úplné přestavby. Žádná z nich nijak pronikavým způsobem nepozměnila základní dispozice klešťovité brány. Podle terénních poznatků vyvolalo nutnost jednotlivých přestaveb jak přirozené chátrání zdiva a dřevěných konstrukcí s omezenou životností, tak jejich násilné poškození během válečných událostí. Jedna taková událost zjevně většího rozsahu se udála v posledním století před naším letopočtem. Taková pohroma postihla předposlední přestavbu klešťovité brány s kamenným lícem. Napadení oppida neznámými útočníky proměnilo bránu v trosky a zanechalo po sobě výmluvné doklady o nelítostné bitvě. Kromě stop po rozsáhlém požáru se vyskytovala po celém areálu hroty železných střel a množství lidských kosterních pozůstatků, výhradně mužských jedinců. Stopy násilných zásahů, a to i posmrtných, těžká,nezahojená zranění, i samy nálezové okolnosti svědčí výmluvně o krutém boji. Po něm pravděpodobně ještě následoval akt msty a rituální úkony na tělesných pozůstatcích odraženého útočníka.

Většinu stavebních akcí ve vlastní bráně provázely změny v okolní zástavbě. Nejen násilné napadení brány, při kterém jistě vzaly za své všechny objekty v bezprostředním okolí, ale také každá její obnova, vynucená přirozeným procesem chátrání, znamenala pravděpodobně zásah do vzhledu těchto míst. Příprava a vlastní výstavba velké brány přirozeně potřebovala dostatečný manipulační prostor. Po realizaci projektu mohla být uvolněná plocha využita pro osídlení. Každou výstavbu brány proto doprovázejí volně rozptýlené domy a chaty. Dokonce pracovní a obytná stavení vyplňovala i prostor bývalého příkopu, který v této době ztratil obranný charakter. Základy několika dřevěných obytných domů s ohništi byly odkryty na povrchu starší umělé nasypané vyvýšeniny při vnější hraně někdejšího příkopu, v sousedství cesty. Konstrukce jednoho z domů částečně spočívala na kamenné podezdívce. Nedaleko od nich, na vnitřním boku příkopu, stála malá chata, během doby přestavěná na dílenský prostor k zhotovování polotovarů mincí. Za pracoviště k stejnému účelu sloužilo i otevřené prostranství s několika ohništi v její blízkosti. Právě zánik této chaty se váže k oné bitvě s krvavou dohrou, o níž jsme se již zmínili. V jejím vnitřku i okolí se nalézala jak hojná keramika, ozdoby, nástroje a zvířecí kosti, tak zlomky lidských pozůstatků a nejrůznější zbraně (obr. 10).

Přímo unikátní je soubor nejrůznějších dokladů samotného výrobního procesu: fragmenty hliněných destiček s pravidelnými důlky (obr. 7), určených k výrobě střížků zlatých i stříbrných mincí různých hodnot, střep kelímku s natavenými kapkami zlata, hliněná část dmychadla potřebného pro tavení drahého kovu a dokonce i mistička bronzových vážek na odměřování zlatého prachu. Podobná dílna se nacházela i za hradbou severního křídla brány. Nejsou to ovšem zdaleka všechny doklady o řemeslné výrobě. Vnitřní zástavba okolo křižovatky cest za branou i za jejími křídly se skládala z celé řady dalších domů a chat. Mezi nimi byla činná i kovářská dílna, soudě podle velkého množství kovářské strusky, železného nářadí a dyznové cihly. Odlišný účel měla zjevně stavení při cestě, opřená o nároží nejstarší, později i nejmladší kamenné brány. Při pohledu na jejich polohu se nám vybavuje Caesarova zmínka o vybírání cel a poplatků na keltském území vlastní Galie. Ne právě často nám mohou sídlištní nálezy přiblížit oblast náboženských představ Keltů. takovým případem je pohřeb novorozeněte, stavební obět pod podlahou obytného domu s hliněnou píckou.

Všechny získané poznatky nasvědčují tomu, že život v okolí brány pulsoval intenzívně po celou dobu existence. Zatím je nesnadné zodpovědět s jistotou, kdy přesně Keltové přistoupili k první stavbě. Uvážíme-li však skutečnost, že místo prodělalo čtyři celkové výstavby, z nichž každá měla určitou delší či kratší dobu trvání, a vyjdeme-li z hodnocení archeologických nálezů, pak dospějeme k závěru, že se tak stalo nejpozději na sklonku 2. století před naším letopočtem. Nejhojnější podklady pro datování poskytl nálezový horizont násilně zničené brány. Patří k němu mimo jiné různé typy spon tzv. spojené konstrukce, někdy i se zalomeným lučíkem nebo typy s dlouhým vinutím i tzv. spona nauheimská. Kladou nám společně s keramikou dobu pohnutých událostí do druhé čtvrtiny posledního století před naším letopočtem. Časový úsek, kdy bránu chránila nejmladší hradba s kamenným lícem,by tedy pravděpodobně vyplňoval dobu kolem středu a část druhé poloviny posledního století. Tomuto období patří na Závisti spony několika mladších typů. V každém případě byl tento časový úsek tak dlouhý, že nedostatečně udržovaná brána zvolna zchátrala a měnila se v sutiny. Doba rozkvětu oppida nenávratně minula a obraz zanedbané brány dokládá postupný úpadek oslabeného oppida.

V této situaci musely na oppidum proniknout první varovné zprávy o novém blížícím se nebezpečí. Obyvatelstvo reagovalo urychlenou stavbou provizorního opevnění. dochovalo se na samé koruně rampovitého násypu předchozí hradby, v podobě jednoduché dřevěné palisády z kůlů. Dřevěné provizorium zachovávalo v podstatě schéma klešťovité brány. Na jižním nároží je zpevňoval dřevěná konstrukce, jejíž půdorys ukazuje na věžovitou stavbu. V jejím přízemí připravili obránci k boji hromadu prakových oblázků. Cestu mezi oběma křídly provizorní dřevěné brány přepažili stabilním zátarasem. Skládal se z dřevěných stěn, vytvořených horizontálně kladenými břevny, mezi které byla nasypána a utěsněna zemina. Teprve za touto překážkou se tyčila konstrukce nové vstupní věže. Všechna podniknutá obranná opatření neodvrátila závěrečnou katastrofu. Poslední boj trval zjevně jen velmi krátce, protože napadení nestačili ani vystřílet všechnu zásobu prakové munice. Samotná brána s celou dřevěnou hradbou padla za oběť zhoubnému požáru, a cesta k dalšímu plenění zůstala otevřena. Dochované historické zprávy nám pomáhají spojovat pád oppida s příchodem proudu Germánů, Markomanů a Kvádů do oblasti Hercynského lesa na počátku posledního desetiletí starého letopočtu.

Akropole

Přirozeným středem vytvořeným přírodou, kolem kterého se odehrávaly veškeré závažné děje v historii hradiště, byla akropole (obr. 17). Její dochovaná podoba, vytvořená člověkem, vzbuzovala zájem a podněcovala badatele po více než sto let k nejrůznějším výkladům. Mezi nimi nescházely ani představy značně romantické. Není snadné pokusit se o celkový obraz podoby, vývoje a významu akropole od jejích počátků a ani nelze pokládat všechny dnešní poznatky za konečné. Jde pouze o to, pokusit se o předběžný obrys stavební historie a o postihnutí základního významu tohoto centrálního místa. Jak bude viditelné dále, respektovala všechna starší, předlaténská období přírodní tvar kopce a nepozměňovala jeho tvářnost. Vrchol kopce měl ještě v pozdní době bronzové podobu protáhlého oblého hřbetu, směřujícího od jihozápadu k severovýchodu, mezi Károvským a Břežanským údolím. Boky návrší se svažovaly poněkud strměji, ale bez ostřejších terénních hran.

Skutečně aktivní zásah do vzhledu krajiny můžeme dnes spojovat teprve s nejstarším obdobím časně laténským. Tehdy došlo k velkorysým úpravám, které především vyčlenily část hřbetu z okolní krajiny. Oddělená partie hřbetu získala vylámáním obrovských příkopů na třech stranách pravoúhlý, obdélníkový tvar. Čtvrtou, jihovýchodní stranu, uzavíral příkrý sráz. Nad ním a za vnitřní stranou příkopů byla navršena enormní vrstva vylámané břidlice jako rampovitý násep hradby. Vytvořením značně velkých výškových rozdílů mezi oběma složkami opevněn, dnem příkopu a korunou hradby, byla poprvé dovršená výrazná plastická proměna vrcholu. Ohraničení akropole tvořil příkop, jehož původní šířka mezi vnitřní a vnější hranou přesahovala 10 m. Oba jeho skalní bloky spadaly zprvu téměř svisle a teprve ve spodní partii přecházely oble v ploché dno. Celková hloubka příkopu dosáhla 4 m.

Zvláštní vrstvení výplně jihozápadního příkopu nasvědčuje tomu, že se do příkopu zhroutila a byla stržena hradba. Součástí jejího líce byly velké balvany, které se zřítily první. Příkopy při svém vzniku sloužily současně jako nejvýznamnější zdroj stavebního materiálu. Poměrně snadno lámatelná algonkická břidlice se patrně hned třídila podle kvality. Větší a pravidelnější kusy se ponechávaly pro stavbu lícového zdiva staveb opevněné plochy nebo pro čelní partie hradby. Podřadnějšího materiálu se použilo pro výplně a násypy. Při výzkumu jihozápadního ramene hradby byly odkryty základy dřevěného palisádového líce, za kterým byl původně rampovitý násep z kamení. mezi lícem a okrajem příkopu byl tři metry široký prostor bermy. Podle červeně vypálených zbytků hlinitého utěsnění palisádových kůlů shořely dřevěné části hradby při požáru. Lze konstatovat, že způsob opevnění v těchto místech odpovídá nejstarším laténským fortifikacím na bráně D a jižním podhradí. Podobným způsobem založená fortifikace chránila též protilehlou severovýchodní stranu. V povrchu bermy nad příkopem se podařilo odkrýt palisádový žleb původního dřevěného líce i zbytky příslušného rampovitého násypu. Na podloží byly objeveny jámy po kůlech, z nichž alespoň některé lze pravděpodobně spojovat se zpevněním tělesa hradby. S její zkázou souvisí nejstarší z destrukcí ve výplni severovýchodního ramene příkopu. Příkop měl v těchto místech šířku 3,5 - 4 m. Šířka vlastního dna zabírala 6 m. Stejná hradba stála zřejmě také na straně severozápadní. Alespoň by tomu nasvědčovala kamenitá destrukce.

Areál střežený hradbami mohl mít podle odhadu archeologů zhruba 70 m délky a 50 - 55 m šířky. Současně s výstavbou fortifikací se uvnitř areálu pravděpodobně budovaly stavby zvláštního účelu. Bylo objeveno masivní lícované zdivo, nasvědčující rozsáhlé stavbě (obr. 18). Z větší části se podařilo odkrýt její půdorys. Má tvar protáhlého obdélníka s delší stranou 27 m a kratší stranou 11 m. její nároží se vyznačovalo hrotitým vytažením. Stavba v té podobě, v jaké ji dodnes vidíme, představuje masivní blok, který má v podstatě tvar obrovského plného podstavce, bez jakékoliv prázdné vnitřní prostory. Vznikl složením celkem sedmi podélných souběžných pruhů zdiva. Čtyři liché pásy se stavěly jako oboustranně lícované zdi, tři sudé pásy mezi nimi v podobě vyzdívek. Dochované vrcholy lichých zdí, dosahující prakticky až k dnešnímu povrchu, přesahovaly šířku 1 m. Podle hloubkové sondáže na dvou obvodových stranách byla stavba založena na úrovni terénu, ležícího téměř 4 m pod dnešním povrchem. Smyslem popsaného neobvyklého způsobu stavby bylo dosáhnout co největší soudržnosti obrovského masivu a vyloučit odstředivé tlaky, které by mohly nepříznivě působit zevnitř na obvodové zdivo. Jde tedy o pozoruhodné konstrukční řešení. K zjištění původní výšky stavby můžeme dnes dospět opět jen přibližným odhadem. Stavba nepochybně převyšovala dnešní dochovanou úroveň. domníváme se, že původní výška nemohla výška přesáhnout o mnoho dnešní stav, neboť jinak by se přílišným zúžením porušila stabilita krajních zdí. Z toho důvodu mohla být sotva vyšší, než o další metr. I tak by podle našich představ vyčnívala nad tehdejším povrchem do výšky 5 m. K rozebrání vrchní partie kamenného podstavce došlo záměrně při mladších stavebních úpravách, které v době laténské vyrovnaly akropoli do plošiny. toto snesení zdiva odstranilo jakékoliv stopy původního vzhledu povrchu stavby. Můžeme se domýšlet existence prostých dřevěných vizírů, nebo vůbec jen volného prostranství bez dalších objektů.

Celá tato architektura, která se jak formou, tak dispozicí i použitým stavebním materiálem zcela vymyká z běžných dokladů tehdejšího středoevropského stavitelství, představuje unikátní útvar svého druhu. je nesporné, že její inspirační zdroj musíme hledat v okruhu středomořské kamenné architektury. Ponecháme zcela stranou výčet množících se dokladů o dálkových obchodních kontaktech, jak nám je ukazují nalezené importované luxusní předměty. Uvedeme jen nejznámější ukázku silného kulturního vlivu Středomoří na architekturu opevněného sídla keltských velmožů na Heuneburgu ve Würtembersku. jedna z tamních přestaveb opevnění z přelomu 6. a 5. století před naším letopočtem byla opatřena bastiony a hradbou z nepálených cihel. Také podezdívka, podle cizího vzoru, byly sestavena z přitesaných kamenných kvádrů. Toto opevnění stavěl podle výkladu německých archeologů domácí keltský mistr, který se osobně seznámil s řeckou architekturou nejspíše v okruhu Massilie (dnešní Marseill v jižní Francii). Na rozdíl od Heuneburgu, kde nemůže být sporu o interpretaci, připouští vyčleněný areál akropole na Závisti nejméně dvě krajní možnosti výkladu. Představě, že by areál s kamennou stavbou sloužil přímo knížecímu opevněnému sídlu s palácem, brání však nedostatek nálezů, které by ukazovaly na stálé obývání těchto míst. Považujeme za daleko pravděpodobnější, že vyčlenění prostoru je do jisté míry i symbolické. Okrsek byl patrně navštěvován jen při zvláštních příležitostech. takové vysvětlení nám připadá tím přijatelnější, že již dnes se ukazují stopy kultovního místa na nejvyšším bodě akropole z období ještě staršího, z pozdní doby bronzové.

Rozhovořili jsme se obšírně o stavbě, kterou prozatím považujeme za nejvýznamnější z objevů v těchto místech. Okrajově se musíme ještě zmínit o dalším objektu, snad současném a situovaném v blízkosti severního nároží velké stavby. Jeho dochované zdivo dosahovalo rovněž až k dnešnímu povrchu. Na několika místech se je podařilo odkrýt až do hloubky 2 m, ale k základům se nedospělo. Stavba byla zajímavá svým půdorysem ve tvaru rovnostranného trojúhelníka o délce stran kolem 10 m. Stěny tohoto kuriózního základu původně jistě vyšší stavby tvořila kombinace drobných pečlivě skládaných kamenů s vodorovnými trámy v líci. Takovou úpravu bychom mohli přirovnat k primitivní hrázděné technice. Jak rostlo zdivo při stavbě, byl vnitřek vyplňován hlinitými násypy. Konstrukčně obtížný tvar trojúhelníka, navíc účelově nepraktický, může snad souviset se složitou keltskou symbolikou a mít tedy nějaký význam při náboženských úkonech, například jako svatyně.

Prozatím se neodvažujeme podat celkový obraz někdejšího vzhledu časně laténské akropole, protože jsme si vědomi toho, že se mohou ve značné části neodkryté plochy skrývat další překvapení. Dokonce ani nevíme, zdali opevnění akropole bylo přímo zapojeno do obranné linie jakéhosi vrcholového hradiště. Nemůžeme vyloučit, že v té době postačovalo hradišti šíjové opevnění s branou D, navazující na hradbu podhradí. Zbývá se zastavit krátce u otázky, jak se stalo, že kamenné objekty zůstaly zachovány v poměrně dobrém stavu a ve značné výšce. Druhou stranou téže věci je problém, proč vznikla tak velká diference mezi úrovní základů, to znamená mezi původním povrchem, na němž byly stavby založeny, a dnešní úrovní plošiny. Okolnosti, za nichž zanikly hradby, ani příčinu, proč dosloužily a byly opuštěny stavby uvnitř areálu, není archeologie doposud schopna objasnit. Není nakonec ani zcela jasná doba, po kterou se celý prostor užíval, a za jak dlouho došlo k zásadní přestavbě. V každém případě vyházela nová přestavba, provedená pravděpodobně ještě v časné době laténské, zjevně ze zcela jiných požadavků na úpravu celého areálu. Tato přestavba se zakládala na velkolepém projektu umělého zvýšení, vyrovnání a rozšíření. Zůstala přitom zachována zásada oddělení od okolního terénu a čtyřúhelníkové formy. V podstatě to znamenalo, že stará vnitřní zástavba i zbytky hradeb byly uměle zasypány a části, které by vyčnívaly nad novou zamýšlenou úroveň, byl rozebrány. Určujícím bodem pro proponovanou novou výšku plošiny se stalo nejvyšší místo někdejšího hřbetu.

Technicky to znamenalo zajistit především všechny boční strany nově rozměřené akropole dostatečně pevným a vysokým kamenným zdivem. vhodné vnitřní konstrukce pak měly stabilizovat naváženou masu zeminy do prostoru mezi obvodovými zdmi a zabránit jejímu sesouvání. Rozměry takto vytvořené plošiny dosahovaly zhruba 75 m v šíři a 100 - 110 m délky. V místech líce kamenné stavby na severovýchodní straně byla úroveň terénu zvednuta nejméně o 5 m. Směrem k jihozápadu se výše navážek úměrně zmenšovala tak, jak původně stoupal přírodní terén. Vlastní hradba byla zkoumána v sondách na severovýchodní a severozápadní straně. Zvlášť výzkum jejího severovýchodního úseku přinesl pozoruhodná zjištění. Čelní hradební zeď, která byla založena na bermě přibližně v místech palisádového líce starší hradby, měla šířku zdiva 2 - 2,5 m. Zdivo bylo kladeno na sucho, a na přední straně vytvářelo hladký kamenný líc bez stop po dřevěných prvcích, který se zachoval ve dvou až čtyřech vrstvách kamene. Celé těleso čelní zdi se dochovalo do výše 1,5 - 2m. Za ně přiléhal systém dalšího zdiva, v podobě kamenných komor. Právě tyto komory jsou oním konstrukčním elementem, zpevňujícím celé nasypané nitro plošiny. Komory (obr. 19) měly většinou pravoúhlý tvar, sestavený z jednostranně lícovaných zídek o délce 1,3 - 2,5 m. Na některých místech se zjistilo, že směrem k okrajům plošiny se jejich rozměry zmenšovaly, zjevně z konstrukčních důvodů. Vnitřek komor se při stavbě vysypával značně různorodým materiálem, hlavně různě hrubou břidlicovou drtí, hlínou a pískem. nechyběla ani zemina poznamenaná požárem, odebraná patrně z některých partií starší hradby.

V jihozápadní části akropole, v blízkosti původního vstupu, vyplňoval systém kamenných komor i nejvrchnější vrstvu zrušeného příkopu. Právě v těchto místech došlo totiž k nejvýraznějšímu rozšíření původního areálu. Jeho přesná hranici a lokalizace vlastní brány k této přestavbě není ještě známa. Druhá složka fortifikace, příkop, nebyl na vstupní jihozápadní straně obnoven. Zůstala však zachována jeho funkce před severovýchodním a severozápadním úsekem hradby, i když byl částečně zanesen a pozbyl svých ohromujících rozměrů.  

Dospíváme ke srovnání obou obrovských realizací, jaké představovalo zřízení starší i mladší akropole. Při tomto srovnání nelze nepostřehnout nápadnou podobnost obdélníkové stavby ve starším ohraženém areálu, kterou se odvažujeme interpretovat jako keltskou napodobeninu antického oltáře, s celou nově vybudovanou, vyvýšenou a rozšířenou prostorou. Obě stavby asi vzešly z téhož myšlenkového základu. Vidíme však mezi nimi dva podstatné rozdíly. První z nich spočívá v mnohonásobně větším rozměru celého mladšího čtyřúhelníkového útvaru, který tak mohl být přístupný značnému množství shromážděných. Druhý podstatný rozdíl oproti dřívějšímu kamennému “oltáři”, skrytému mezi hradbami, spatřujeme v optickém odhalení vyvýšeného prostranství pro pohled ze všech stran.

Doposud jsme se blíže nezmínili o vlastních nálezech, které dovolují osvětlit dobu, kdy došlo k výstavbě akropole v obou jejích podobách. Převahu mají zlomky keramických nádob ze zásypu příkopů, mezi nimiž jsou zastoupeny i části na kruhu vytáčených misek, podobných tzv. braubašskému zboží, a různé typy jiných nádob, charakteristických pro časně laténské období. Sporadičtější nálezy keramických zlomků se získaly ze zbytků hradebních těles a jejich destrukcí, i z vlastních výplní kamenných komor. Kromě starší keramiky z pozdní doby bronzové nebo dokonce z eneolitu, která se tam dostala druhotně s přemístěnou nasypanou zeminou, shledáváme zde opět střepy pozdně halštatského nebo časně laténského rázu. Nejvýznamnějším ze získaných nálezů, který nám udává terminus post quem pro přestavbu akropole s vnitřními kamennými komorami, je vytepávaný kruhový terčík z bronzového plechu (obr. 20). Obdobné typy šperků z výbavy knížecích hrobů v západní Evropě se datují přibližně do 4. století. Uvedené předměty z akropole však nejsou jediným vodítkem pro datování. Dnes již můžeme ztotožnit obě následné hradby akropole s prvními dvěma časně laténskými fortifikacemi v bráně D, ale také i na jižním podhradí, kde se v blízkosti hradeb vyskytl bohatší soubor keramiky. Zcela prokazatelná souběžnost výstavby starších i mladších časně laténských fortifikací v bráně D a na akropoli nám připomíná skutečnost, že se osudy časně laténské akropole vyvíjely právě v době historické expanze Keltů. Nelze vyloučit, že jejich příchod i zde sehrál svou roli.

Co se na akropoli odehrávalo až do doby založení oppida, zůstává pro nás tajemstvím. je nepochybné, že na některých místech hradiště muselo přežívat keltské osídlení, i když snad jen v neopevněné podobě. dokazují nám to jak kostrové hroby a sídelní objekt na předhradí, tak i sporadické nálezy z vlastní akropole (obr 21).

Nové období, na jehož počátku bylo založeno oppidum, nepřineslo již žádnou grandiózní přestavbu původní plošiny z dobu komorové výstavby, ale přece jen do jisté míry pozměnilo tvářnost jejího okolí. Výstavba opevnění na jihovýchodní podélné straně, po které dodnes zbyl zřetelně převýšený val, zahrnula akropoli do obranného systému vrcholového hradiště. Na jihozápadě byla k ní připojena nepravidelná plocha, ohraničená hradbou s rampovitým náspem. Vstup do této nové partie umožňovala klešťovitá brána. Jihovýchodní opevnění ani nově připojená část nebyly dosud zkoumány a nelze proto nic říci k jejich stavebnímu vývoji.  

Strany akropole, obrácené k centrální ploše oppida, kdysi opevněné mohutnými hradbami, nechránila patrně v této době již žádná hradební zeď. Soudíme tak nejen ze skutečnosti, že se nezjistily žádné základy, ale i z toho, že na vnitřních svazích zanesených příkopů chyběly natolik výrazné kamenné destrukce, které by ukazovaly na její existenci. Pouze na vnější straně severovýchodního úseku příkopu byl odkryt palisádový žlab, který by tomuto období mohl náležet. Náročnější úprava se uskutečnila vně severozápadní hrany příkopu. Ze skalního podloží, tvořeného algonkickou břidlicí, tu byl vylámán jakýsi val v podobě umělé skalní hradby. jeho korunu podle nálezů dřevěných uhlíků snad ještě zvyšovala dřevěná zábrana. Podstatný rozdíl oproti dřívějšímu vzhledu vnitřní plochy akropole přinesla poměrně hojná dřevěná zástavba, odkrytá především ve východní části. Jsou pro ni charakteristické jednak povrchové stavby, jednak částečně zahloubené chaty, většinou menších rozměrů. dva z povrchových objektů měly podlahy upraveny kamenným dlážděním. Interiéry některých staveb byly vybaveny topeništi v podobě klenuté hliněné pícky nebo ohniště vymazaného hlínou. Zdá se, že konstrukční řešení dřevěných domů byla dost různorodá. Můžeme tak soudit jak podle nejjednodušších objektů s dvěma kůlovými jamami po nosných sloupech hřebenové vaznice krovu, tak podle odlišných půdorysů s větším počtem kůlových jam nebo se základovými žleby pro zapuštění stěn. Prozkoumané zbytky zástavby mají vcelku obvyklý sídlištní ráz, který navíc, kromě běžného keramického inventáře a různých předmětů každodenní potřeby, potvrzují i doklady různých výrobních a řemeslných činností. Patří k nim mimo jiné část lup těžké železné strusky, dokládající zpracování železa, zlomky tavicích kelímků jako pozůstatky kovolitecké činnosti nebo i polotovar spony tzv. středolaténské konstrukce, který svědčí o šperkařské výrobě. Stopy výrobních činností se koncentrují spíše při okrajích plošiny.

Je nutno mít ovšem na zřeteli, že se tato zástavba průběžně obměňovala po celou dobu existence oppida, a že tedy všechny odkryté domy nestály v téže době. Tuto skutečnost dokumentoval velmi dobře archeologický výzkum v jihozápadní části plošiny, kde se daly rozpoznat nejméně čtyři sídlištní horizonty s různými jámami, částečně zahloubenými domy a povrchovými stavbami. Právě v jihozápadní části akropole byly objeveny zatím nejpozoruhodnější půdorysy dvou velkých dřevěných stavení ze samého sklonku pozdní doby laténské. jejich stavitelé upravili místo částečným odkopáním původního terénu a vytvořili tak umělou terasu. Úprava terénu odstranila části kulturních vrstev, možná i se základy jiných, o něco starších objektů z pozdní doby laténské. Zanikly při ní i určité partie časně laténských komorových konstrukcí a zbytky fortifikací.

Rozlehlé západnější stavení se vyznačovalo složitým vnitřním systémem nosných kůlů a jeho průčelní stěny byly zasazeny do základových žlabů. Celý půdorys měřil 10 × 11,5 m. V sousedství stála druhá stavba, dlouhá 10,5 m a široká 7 m. Její půdorys vymezovaly rovněž z větší části základové žlaby. Pozoruhodná je její vnitřní dispozice, se dvěma uzavřenými čtvercovými prostorami v podobě cel. Stavba nepochybně zanikla požárem, který vypálil hlinitou omítku vnitřních stěn. Poněvadž při delších stěnách půdorysu nebyla vypálená omítka nalezena, lze se domnívat, že delší stěny byly otevřeny a vytvářely jakýsi portikus z dřevěných sloupů. Celý půdorys stavby,ve které scházelo topeniště, připomíná ve zdvojené podobě dřevěné prototypy keltských chrámků s obvodovou chodbou. Řadu staveb tohoto typu známe z území romanizované Galie. V dřevěné podobě se vyskytují již v pozdně keltských čtyřúhelníkových posvátných okrscích, např. v Holzhausenu v jižním Německu. O celkem krátkém trvání obou těchto konstrukcí mluví nevelký počet keramických zlomků.Dobu jejich existence datují nálezy dvou železných lžičkových spon, které představují jeden z nejmladších typů pozdní doby laténské. Požár, který přivodil zkázu, spojujeme proto se stejnou katastrofou, při níž zaniklo i poslední provizorní opevnění v bráně D. Mezi další pozoruhodné nálezy z těchto míst patří ozubené závěsné kolečko, amulet, a dva zlomky pravděpodobně importovaných skleněných nádob. také z jednoho ze starších domů, z doby největšího rozkvětu oppida, pochází kromě dalších velmi bohatých nálezů část importovaného bronzového cedníčku.

Třetí část      Pátá část       Zavřít okno