Závist

Konečně jsem se dostal k hlavnímu objektu mého zájmu, hradišti na Závisti, v předcházející části jsem se ovšem také soustředil na informace, které se tohoto hradiště blíže dotýkaly. Závist je největší časně keltská pevnostní soustava v Čechách a v posledních letech výrazně přispěla k poznání mnoha nových nebo dosud málo známých stránek života v 6. - 5. století před naším letopočtem. Jak jsem již uvedl v úvodu, v letech 1963 - 1989 zde probíhaly rozsáhlé systematické výzkumy, jejichž výsledky byly nemalé. Nejprve pár slov k poloze, prostředí atd.

Rozsáhlý členitý vrch vyčnívá 200 m nad soutokem dvou důležitých českých řek, Vltavy a Berounky, a vytváří zdaleka viditelnou dominantu (viz obálka, obr. 1 nebo obr. 11). Zdejší krajinu pokrývaly tehdy teplomilné dubové, bukové a habrové porosty, vedle rozsáhlých luk s lískami a jinými křovinami a volných odlesněných plání. V údolních nivách blízkých potoků a řek se táhly pobřežní lemy vrb a topolů. Do původní vegetace vrchu a jeho širšího okolí zasáhla podstatnou měrou již před několik staletími lidská stavební a hospodářská aktivita z mladé a pozdní doby bronzové. Tehdy poprvé vyrostlo na mimořádné rozloze 60 ha velké hradiště kultury knovízské a štítarské, Od jeho zániku k usazení prvních keltských osadníků uplynula teprve dvě a půl století.

Počátek keltského osídlení Závisti

První časně keltská komunita se usadila v první půli 6. století před naším letopočtem ve střední části vrchu a založila tu zprvu asi jen nevelkou neopevněnou osadu. Není divu. Výšinná poloha jí zaručovala poměrné bezpečí a zdejší klimatické podmínky vždycky patřily k těm nejpříznivějším ve středních Čechách. Živinami prosycené půdy kulturních vrstev po zaniklých sídlištích skýtaly dobré podmínky pro zemědělskou produkci. Vrchol Závisti, 391 m nad mořem, který byl zcela na dosah, začal záhy budit pozornost svou exponovanou polohou. Holé skalní temeno s dalekým výhledem, vystavené přírodním živlům, působilo jistě magickou přitažlivostí. Lze předpokládat, že lidskou fantazii mohly podněcovat náhodně kamenné klíny, sekeromlaty i bronzové starožitnosti zanechané zde dávnými generacemi. Místa po základech obytných chat vylámaných do skalního povrchu v době bronzové a jejich černé humózní výplně se staly vydatnými zdroji živin, kde se jednotlivě uchycovaly nálety stromů. Představujeme si, že vrcholek mohl obklopovat řídký háj s jednotlivými vzrostlými stromy do stáří nanejvýše 250 let. Podobně jako návrší Burkováku v jižních Čechách vybízelo i toto místo k úpravě nejstaršího kultovního prostoru. Ten se stal jednou z motivací dalšího rozvoje sídliště, které bylo konečně nejpozději kolem roku 500 před naším letopočtem opatřeno hradbami.

První opevnění

Hradební obvod obklopil především centrální partii vrchu s rozlohou kolem 27 ha. Další linie hradeb vyrostla po okraji jižního podhradí (obr. 12). Konečně nejmohutnější fortifikace přeťala přístupovou šíji pod jihovýchodními svahy vrchu. Hradby byly zbudovány ze dřeva, kamene a zeminy (obr. 13). Přední frontu tvořila dubová palisáda a rovněž vnitřní líc měla podobu dřevěné stěny (obr. 13). Kamenito-zemitou výplň tělesa mezi oběma líci zpevňovala hustá konstrukce z dřevěných roštů. Šíře hradby závisela na strmosti nebo nedostupnosti svahů i na významu místa v obraně. Na jižním podhradí tak činila necelé 3 m, po obvodu centrální partie hradiště přesahovala 5 m. Průchod přístupové cesty šíjovou linií zabezpečovala v této době klešťovitá brána D, položená 12,5 m vysoko nad dnem obrovského příkopu vylámaného do skály. Rozložitá obloukovitá křídla, připomínající bašty a vyplněná masou lomového kamení, svírala mezi sebou úzkou ulici v šíři pouhých 3,5 m. Volný vstup blokovala dřevěná vestavba s vraty. Jí však budu ještě věnovat celý úsek. Ani tato fortifikace nepředstavovala první nárazovou linii. Ta probíhala ještě 700 m dále k jihovýchodu a přetínala ploché předpolí. Na něm se časem rozložila sporadická zástavba hospodářského předhradí. Tato nejdéle vysunutá fortifikace završila rozlohu celé pevnosti na téměř 1 km².

Přestavba pevnosti

Řada řezů přes obranné linie, kterou provedl archeologický výzkum v různých místech soustavy, doložila zásadní přestavbu pozdně halštatských fortifikací ještě před polovinou 5. století před naším letopočtem. Většina linií získal novou impozantní podobu kamenných hradeb s větším či menším podílem dřeva (obr. 14). Mimořádného architektonického ztvárnění se dočkala hlavní brána D v šíjovém opevnění, vystavěná od základů na srovnaných zbytcích předchozího vstupu. Cizokrajný vzhled jí propůjčovaly zejména nápadné nárožní bastiony, stavěné z kamene komorovou technikou. Patrně nejsme daleko od pravdy, předpokládáme-li pro ni neznámý antický vzor. Brána sama i některé další partie hradebního systému prošly dvěma stavebními fázemi. Někdy v počátcích 4. století před naším letopočtem zachvátil pevnost ničivý požár, který místy dosahoval intenzity 700 - 1200 °C. Živel přetavoval kameny hradebních zdí na struskovitou lávu a proměnil část fortifikací včetně brány v ruiny. Datum události , jejíž příčinu neznáme, potvrdil výsledek rozboru C 14 laboratoře v Berlíně, udávající léta 390 ± 60 před naším letopočtem. Narušení obranyschopnosti znamenalo pro obyvatele Závisti prudký otřes, ale nezpůsobilo ještě definitivní pád.

Od zřízení prvních hradeb se mezi nimi skrývaly rozptýlené ostrůvky obydlí a hospodářských objektů, skládající jednotlivé usedlosti. Navzájem je oddělovaly prostranné zóny volných pozemků, určené k obdělávání políček a k chovu stád. Hospodářství zahrnovala různé typy objektů. Vynikala mezi nimi velká povrchová stavení sloužící jako obytné domy, která poněkud zastiňovala chaty menších rozměrů se zahloubenými podlahami. Topeniště a hliněné lavice v interiérech některých z nich připouštějí výklad, že i ony sloužily k trvalému obývání. K nim se přiřazovaly jámy různých účelů, ale i malé povrchové přístřešky, nezbytné v každém samostatném hospodářství. V některých případech měly usedlosti vlastní oplocení. Od tohoto rustikálního prostředí se odlišovala obydlí přimykající se přímo k hradbám. Takovým příkladem byly kůlové stavby těsně za jižním křídlem hlavní brány D, sloužící nepochybně sociálně odlišné složce obyvatelstva.

Kde leží velmožské sídlo?

Kontrast mezi obrovskou výměrou hradiště a sporadickým rozložením sídelních jednotek vyvolává logicky otázku o celkovém počtu obyvatel, žijících pod ochranou hradeb. Zdá se, že sotva překračoval pár stovek. Komunita tak početně omezená nemohla sama o sobě zajistit ani výstavbu hradeb, ani postačovat k jejich případné obraně. V obou případech byla nutná účast venkovského obyvatelstva v různých stupních závislosti, z širšího okolí. Vzhledem k této okolní populaci se komunita intra muros těšila nepochybně privilegovanému postavení a její vůdčí složka zjevně disponovala správní a výkonnou mocí. Výzkum bohužel nedospěl tak daleko, aby prokázal naši hypotézu o umístění rezidence vládců hradiště. Předpokládali jsme ji v strategickém místě, na plochém návrší v severní části centrálního areálu. Návrší dominovalo křižovatce cest a hrazenému dvorci v jižním sousedství. Zdejší prostředí charakterizuje pouze několik ztracených předmětů. Mezi ně rozhodně patřil složitě splétaný řetízek z bronzového drátu, původně součást honosného opasku, jaké se vyskytují v bohatých hrobech 6./5. století před naším letopočtem na Dürrnbergu. Další je vzácná skleněná perla s očky, složenými do motivu stylizovaných kvítků či sluníček, která má svůj nejbližší protějšek v knížecím hrobě z druhé poloviny 5. století před naším letopočtem v Reinheimu v Porýní. Oba předměty jsou doposud jediné svého druhu v Čechách.

Rozklad časně keltského společenství

Obdobně jako v jiných regionech Evropy, také hierarchicky uspořádaná keltská společnost 5. století před naším letopočtem v Čechách působí některými svými rysy takřka feudálním dojmem. Pro zpestření života i manifestaci postavení si příslušníci její elity mohli dovolit opatřovat předměty nezvyklé materiální i umělecké hodnoty, a to nezřídka i z velmi vzdálených končin. Přirozeně k nim postupně přistupovaly také cenné předměty domácího původu, přizpůsobující se s větším či menším zdarem cizím špičkovým předlohám. Jaké protihodnoty za ně vlastně přicházely v úvahu? na předním místě mohlo stát zlato, jehož rýžování mělo u Keltů v Čechách dlouhou tradici. Jeho stopy se objevily i v končinách nedaleko Závisti již v 6. - 5. století před naším letopočtem. Uvažuje se i o dalším surovinovém bohatství, železných a neželezných rudách, a dokonce také o grafitu z jižních Čech. Ve všech těchto případech zůstává objem produkce a směny zcela nejistý. Soudíme-li  pohledu dob historických, byla česká země odedávna také významným zdrojem vyhledávaných produktů z lesních hvozdů a vod, především kožešin.

Závist se v době 6. až počátku 4. století před naším letopočtem, tedy po dobu nějakých 170 let, nepochybně řadila k sídlům, odkud proudily objednávky a kde zároveň část hodnotné produkce nalézala uplatnění. jako hradiště mimořádné kategorie zcela jistě mocensky ovládala široký region. do jaké vzdálenosti její správní moc dosahovala, se dnes můžeme pouze dohadovat. V její sféře musela ležet jak malá hradiště, tak i dvorce, usedlosti a zemědělské osady, rozeseté po středních Čechách.

Administrativní síť spolu s pevnostmi a svatyněmi začala zanikat náhle a tento rozpad se neomezil jen na střední Čechy. Naopak šlo o historický proces, který od přelomu 5./4. století před naším letopočtem zasáhl panství keltských vládců obecně, až po vzdálené oblasti západní Evropy. Bývá vysvětlován postupným vzrůstem vnitřního pnutí a rozporů ve společenstvích, která ve svých majetkových disproporcích i organizačních strukturách dospěla až na hranici udržitelnosti statu quo. Vyloučit nelze ani další příčiny, jež vedly k touze po získávání nových území a velkých kořistí. Ačkoliv špičky keltské společnosti v Čechách nedosáhly tak závratných výšin jako dvory některých západokeltských vládců, byly strženy stejnými událostmi. V počátcích 4. století před naším letopočtem se první významná kapitola keltské historie v Čechách v podstatě uzavřela.

Oppidum

Nejstarší opevněná osada Závist, zahajující vývoj oppid, v Čechách nezačala vyrůstat v klasických industriálních oblastech, jako bylo Polabí či podhůří Krušných hor, nýbrž v méně úrodné krajině s řídkým zemědělským osídlením. Volby místa byla nicméně v dané končině optimální. Širší okolí nepostrádalo cenné zdroje nerostných surovin, zlata a železných rud. Soutok dvou významných vodních toků, Vltavy a Berounky, naznačoval potencionální dopravní směry. Příznivé mikroklima zaručovalo dobré životní podmínky. Zvláštní motivaci představovala síla tradice. Zakládané oppidum vyrůstalo na dosud mohutných ruinách dávného dominantního mocenského centra na Závisti.

Budování oppida

První skupina lidí, která po delším čase opět vyhledala temeno Závisti,tu nalezla les, jehož nejstarší stromy se právě dožívaly dvou set let. Snadno spočítáme, že taková doba uběhla od posledního drancování časně keltského sídla. Osadníci přicházeli s jasným záměrem: chtěli vyklučit porost, založit výšinnou osadu a obehnat ji hradbou. Měli před sebou dlouhodobý úkol,a museli se proto uchýlit k provizorním opatřením.

Dočasné opevnění

K zajištění vlastního bezpečí zřizuje komunita silnou dubovou palisádu, která zamezí ohrožení ze snadno přístupné jihovýchodní šíje. Snad ohradí také přístup od vltavského brodu. Než dokončí odlesnění hory na mnoha desítkách hektarů, obývají lidé pouze provizorní příbytky. Nejschopnější mozky postupně vypracují projekt stabilních hradeb a bran a navrhnou parcelaci pozemků a jejich prvotní přidělení.Rozvržení plánu se podřídí dosud viditelným pravěkým cestám a logickým spojnicím. Komunita se v této době početně rozrůstá o příchozí z nejrůznějších stran do počtu, který je schopen nejen provést fyzicky náročné práce, ale také organizačně zvládnout jejich řízení a materiální zajištění. Ojedinělé předměty, poztrácené nebo pohozené na různých místech staveniště, pocházejí ze samého začátku 2. století před naším letopočtem a mají protějšky ještě v nejmladších hrobech plochých pohřebišť.

První hradba

Vytyčené hradební linie obepnou celý vrchol hory a vytvoří ze všech stran uzavřený obvod. Daleko před přední palisádou, na troskách opevnění z 5. století před naším letopočtem, vyroste silná šíjová hradba s hlavní bránou (obr. 15). Vymezení prvního oppida v Čechách na rozloze 35 ha je hotovo. Může postupně začít rozvíjet všechny své základní funkce a časem převzít svou úlohu v organizační struktuře přilehlých území. Dobře stratifikované nálezy, z nichž vynikají typově výrazné spony z hlavní brány, dovolují spolehlivě včlenit první oppidum do schématu relativní chronologie mladé doby laténské. Podle obecně přijímaných dat absolutní chronologie proběhl formální akt založení hradeb kolem roku 175 před naším letopočtem. Kolem poloviny 2. století před naším letopočtem obyvatelé Závisti podruhé od základu obnovují své hradby a rozšiřují oppidum.

Třetí hradba

V srdci Boiohaema se nejstarší oppidum Závist dožilo půl století své existence. Jeho růst v průběhu 2. století před naším letopočtem plynule pokračoval , zjevně bez vážnějších otřesů. Na prahu poslední čtvrtiny století nechává vládnoucí elita stavět obranný systém již potřetí. Tentokrát se připojí nejen jižní podhradí nad řekou, ale dochází k založení rozsáhlé sídelní čtvrti s dvorci na východní straně. Rozloha opevněné aglomerace dosahuje 100 ha.

Střední Evropa v této době ještě zdaleka netuší, že se pomalu připravuje první velká hrozba z dalekého severu, která otřese nejen keltským světem, ale zasáhne nakonec i alpská území a severní provincie Říma. Doposud se nerušeně upravují obchodní trasy a jejich síť se stabilizuje. Od počátků konsolidace bójské moci v Karpatské kotlině vzrůstá důležitost osy východ - západ. přes Moravu a Čechy dále do vzdálenějších keltských území západní Evropy.

Neklid v Boiohaemu

Na oppidu Závist zničil požár někdy v letech 90 - 85 před naším letopočtem třetí stavbu hlavní brány. Odhalená archeologická situace nasvědčuje násilnému zásahu. Do rámce místních konfliktů mohlo ostatně patřit i opuštění nevězického oppida se záměrně založenými požáry. Snad tyto děje odrážejí kompetenční střety zájmů, která mohla sousedící oppida řešit radikálnějším způsobem. Událost měla pro Závist i další důsledky. Ztrátou předhradí se podstatně redukovala opevněná plocha oppida na pouhých 63 ha, především však viditelně poklesla obranná hodnota fortifikací. Snížení kvality nejlépe dokumentuje čtvrtá stavba hlavní brány, tentokrát provedené v maximálním zjednodušení.

Poslední projev moci

Krok za krokem, takřka nepozorovaně se proměňují poměry na keltském venkově. Sama správní a hospodářská střediska, oppida i emporia, přispěla částečně k prořídnutí venkovského obyvatelstva. Silou magnetu přitahovala nové přistěhovalce do svých zdí, mezi nim v první řadě osoby zběhlé v řemeslech. Ani před pokeltštěnými Germány se neuzavřely úplně brány oppid. Přicházeli i přistěhovalci ze severozápadních Čech, z oblasti, kde se již dlouho prolínala sféra germánská s keltskou.

Probíhající migrace však nevede k posílení vnitřní stability správního systému. Naopak, změny struktury v osídlení země rychle rozleptávají územní organizaci, pracně vybudovanou v předchozích klidných dobách. Životaschopnost hospodářských a administrativních center začíná být nebezpečně oslabena.

jako jednoznačný signál vědomí možného ohrožení vyznívá poslední mocenské vzepětí Závisti. Oppidum ve středu země se stává scénou, která má manifestovat zdání neotřesitelnosti keltské hegemonie v Boiohaemu. Dochází k páté, závěrečné stavbě fortifikací, která dokonale přebuduje dosavadní hradby a navíc připojí mohutnou obrannou linií rozsáhlý prostor protějšího vrchu, Šancí. Oppidum dosáhne své maximální rozlohy, 118 ha. V ní má plnit nová poslání refugia,schopného pojmout v případě nouze i lidi z široka daleka, snad až ze Stradonic.

Stavba se uskutečňuje neobvyklou technikou. Klasickou hradbu se zděným límcem překryje obrovský val z kamene a zeminy. Jeho vrchol korunuje dřevěná palisáda jako obranná předprseň. Nová linie kolem severního refugia, sypaná od samých základů, dostane jako podstatné zpevnění jen těžko překonatelný příkop. Vyvstala tak jedinečná pevnost, přístupná neméně impozantními branami. Hlavní brána oppida na tradičním místě šíjového opevnění se vyznačuje novou podobou s roubeným průjezdem a s vysunutými věžemi na nárožích křídel. Vládnoucí mocenská elita, patrně naposledy, zmobilizovala síly k realizaci výjimečného díla obecného zájmu.

Velké Bójsko

Brzy se ukáže, že poslední akt keltské administrativy vyzní naprázdno. Uvnitř největších oppid, Závisti i Stradonic, vystupují neklamné známky pozvolného společenského úpadku. Z některých částí zástavby se ztrácejí velké dvorce, plochy se vylidňují a nerespektují se již důsledně ani pravidla obecní bezpečnosti. Prořídlé obyvatelstvo se stahuje do centrálních čtvrtí, zatímco jiné skupiny z městských osad odcházejí. Zcela zamžené a nejasné zůstávají poměry na venkově. Spíše jen tušíme odumírání územní organizace v zájmové sféře oppid až k úplnému selhání jejich hospodářského zázemí. Krajně sporadická archeologická svědectví o nejmladším horizontu keltského osídlení venkova naznačují, že definitivně vysychají zdroje zemědělských produktů i nerostných surovin nejen pro oppida.

Bójové volí za těžiště svého dalšího mocenského vzestupu končiny na středním Dunaji. Nové politické ambice se časem staly neodolatelnou výzvou dalším keltským populacím v sousedních zemích, hlavně v Boiohaemu. Lze tak soudit, že k rozhodujícímu a poslednímu odlivu keltské elity a jejích družin z různých oblastí Čech došlo nejspíše těsně před polovinou století. Jeho následky poznamenaly hluboce a nenávratně demografický obraz středočeských oppid i celé země. Bójská država na středním Dunaji naopak rychle sílila.

Zdeptání Bójů

Zabráním zadunajského teritoria vstoupila velkobójská moc do bezprostřední zájmové oblasti dáckého krále Burebisty. Po zavraždění Caesara v Římě roku 44 před naším letopočtem, se všemi následnými vojensko-politickými důsledky i pro oblast Balkánu, uvolnilo Burebistovi ruce pro vyřešení aktuálního konfliktu. Mocenský zápas snad probíhal po několik let a konečný střet byl natolik ničivý, že jej s komentáři zaznamenaly i antické prameny. Na dosud neidentifikovaném bojišti, kdesi v Potisí, připravil Burebista zdrcující úder Bójům a Tauriskům, spojeným pod vedením krále Kritasira. Historie mluví o “bójské poušti” (deserta Boiorum), naznačující krutou kmenovou genocidu. Vyhlazení bójského kmene bylo sice nelítostné, ale nikoli totální. Roztříštěné zbytky populace ustupovaly z nebezpečných krajin uchvácených Dáky a snažily se uniknout z jejich dosahu. Skupiny utečenců prchaly Podunajím k západu a některé se rozhodly navrátit zpět do Boiohaema. Někdy mezi roky 40 a 35 před naším letopočtem zanikla zavražděním krále Burebisty vzbouřenými soukmenovci a rozpadem jeho říše dácká hegemonie na středním Dunaji. Nastalé bezvládí v rozjitřené zemi vyzývalo k novému ovládnutí.

Střídání moci

Za těchto okolností se do víceméně uvolněné země začíná stěhovat cizí germánský živel. Cizinci pomalu prosakují do různých částí Čech, tak jak je vedou hlavní říční toky, obnovují někdejší políčka a zakládají své osady. Postupují dále až do středních Čech, do Polabí i do samotné Pražské kotliny. V jakém časovém sledu jsou k nim poslední záchvěvy života na oppidech? Bolestně scházejí dendrochronologická data. Zatímco se z Hrazan, Stradonic i Třísova život tiše vytratil, poznamenal zřejmě konec Závisti zoufalý odpor keltských obránců neznámému útočníku. Hlavní bránu D a zároveň malou boční bránu A sežehly požáry. Dramatické okolnosti, za kterých k nim došlo, naznačily jen četné hroty šípů a vrhacích zbraní, zabořené do povrchu země. Obhájci věže na jižním nároží hlavní brány dokonce ani nestačili ze svého stanoviště vystřílet prakové oblázky. A to je závěr dějin Závisti coby keltského hradiště.

Druhá část      Čtvrtá část       Zavřít okno