Život Keltů

Strohé půdorysy staveb a jejich rozměry nedávají samy o sobě představu o skutečné pestrosti architektury uvnitř hradeb. Ta sahala jistě od bohatě zdobených honosných domů s dobře vybaveným interiérem a od reprezentačně dekorovaných veřejných staveb k prostším, jednoduchým obydlím. Primitivní přístavky bez estetické hodnoty dokreslovaly prostředí. Za tím vším si představujeme velmi různorodé společenství obyvatelstva oppid. Sestávalo z více vrstev, od aristokracie s jejím jezdeckým a kněžským stavem přes skupiny obecného lidu, rolníky, řemeslníky a kupce až po spodinu, lidi znevolněné či přímo otroky. Leccos, byť velmi sporně, v tomto směru naznačuje Caesar při svém líčení poměrů v Galii. Archeologický obraz oppid v Čechách není s jeho informacemi v nesouladu.

Podle rozlohy obydlených zón, hustoty jejich zástavby a koneckonců i podle délky hradebních linií dojdeme k závěru o značných rozdílech v počtu obyvatelstva jednotlivých oppid. Je sotva možné uvažovat u malého oppida v Nevězicích o komunitě přesahující jednu až dvě stovky lidí. Naproti tomu ve velkých aglomeracích, jaké představují Závist a Stradonice, mohl stav překročit i nějakou tisícovku. Jisto je, že se život a pracovní aktivity různých kategorií obyvatel navzájem prolínaly podle složitého přediva osobních závislostí. Pány dvorců z řad velmožů a jejich rodiny obklopoval okruh dalších osob, které zajišťovaly chod každodenního hospodářství, ať zemědělské, nebo řemeslné výrobní povahy. Právě prostředí dvorců a jednotlivých usedlostí poskytuje dobrou informaci o různorodých činnostech.

Zemědělství (obr. 3). Hlavní zdroj obživy pramenil z rolničení. Nejvíce péče se věnovalo obilninám, různým druhům pšenice a ječmeni, jen v malé míře žitu, ovsu a prosu. Obilniny sloužily k přípravě chleba, placek, kaší a nepochybně i piva. Určitý podíl vypěstovaných plodin, hlavně vikev, spotřeboval hovězí dobytek a koně jako píci. Jen doplňkový význam v stravě připadal suché zelenině, hrachu a čočce. Nevíme, jaké všechny faktory produkci ovlivňovaly, ale zjišťujeme, že se jejich skladba mohla lišit i ve dvou sousedních hospodářstvích. Jako vedlejší přírodní produkty se ve dvorcích i usedlostech pravidelně opakují i další rostliny. Kromě těch, které sloužily k zpracování na tkaniny, jako len, se objevuje mnoho dalších, zdánlivě plevelných. I ony však přinášely užitek. Mnoho z nich mělo totiž důležité místo v lidové medicíně. Daly se jimi léčit rány a vředy, popáleniny i furunkulóza. Pomáhaly proti křečím, skýtaly uklidňující účinky a některé snižovaly krevní tlak. Jiných se dalo využít v sýrařství, mnohých také jako prostředků k barvení látek. Dosažitelné byly odstíny červené, žluté, hnědé, černé, zelené i modré, jak to vyhovovalo keltskému vkusu.

Chov domácích zvířat. Důležitou součást majetku v dvorcích a usedlostech představoval dobytek a domácí zvířata vůbec. Bližší výpočty z dílčích osteologických souborů však podávají střízlivý obrázek o domácím chovu. Ani v největších dvorcích oppid nemohli majitelé chovat stohlavá stáda dobytka. Bránily tomu rozlohy hospodářství, nedostatek volné plochy k pastvě i poměrně nevelká propustnost místních komunikací. Rozbory zároveň potvrzují klíčový význam hovězího dobytka, ovcí a koz i prasat. V jednom hospodářství lze počítat v určitém momentu nanejvýše s několika málo kusy skotu, stádečkem 5 - 10 ovcí a s několika prasaty. Kozy byly ve srovnání s ovcemi vzácnější. Dvorec či usedlost zpravidla hlídal pes. Spíše výrazem luxusu jsou nepočetná hejna slepic s kohoutem a jednotlivé kusy husí. Zvlášť ceněné místo náleželo ušlechtilým velkým hřebcům, kteří museli být chloubou majitelů - jezdců. Obecněji se však setkáváme s malým počtem koní nízkého vzrůstu, využívaných také k těžkým pracovním úkonům, stejným způsobem, jako hovězí dobytek. Nezřídka o tom svědčí těžké deformace na koňských končetinách.

Rybolov a lov. Občasné zpestření každodenní stravy přinášel rybolov. Na Stradonicích i na Závisti existují kromě rybářského náčiní, háčků a harpuny, přímo pozůstatky zkonzumovaných ryb: štiky, sumce i některých dalších druhů. Příležitostné hody obohacovaly pokrmy ze zvěřiny. Mezi úlovky nechyběli zajíci, srnci a vzácně divoký tur. Dokonce lze rozpoznat stopu jelení hostiny v jedné z výstavných chalup za bránou A na Závisti. Spíše pro kožešiny nebo i jako prestižní trofeje donesl lovec na oppidum ulovenou lišku a rysa.

Podomácká práce. Kožešiny se vůbec mohly řadit k žádaným artiklům lokálních trhů. V oděvu zastupovaly luxusní a vzhledem ke klimatu i praktický doplněk. Hlavní roli ovšem hrál textil, zpracovávaný z vlny a lnu a patrně také barevný přímo v domácnostech výše zmíněným rostlinnými barvivy. Součásti tkalcovských stavů a pracovní pomůcky, jako přesleny nebo jehly, ilustrují obecnou znalost takové práce. Takřka profesionální dovednost se zračí v některých výrobcích z kosti. Domácnosti dokázaly využívat snadno dostupného levného materiálu k zhotovování ozdobných doplňků šatu, toaletních předmětů, rukojetí a střenek nástrojů i velmi oblíbených hracích kostek. Část takových výtvorů vyžadovala opracování soustruhem nebo finální dekoraci kružítkem. K příležitostným podomáckým zaměstnáním lze dále počítat košíkářství a eventuelně také domácí výrobu hliněného nádobí. To však mělo v celkové mase keramiky zastoupené na oppidech jenom nepatrný význam.

Hrnčířství. Domácnosti se zásobovaly především nádobím vyráběným profesionálně specializovanými hrnčíři. V každém oppidu jich pracovalo více, snad až několik desítek. Záleželo na velikosti aglomerace a na počtu zdejších spotřebitelů i na venkovském zázemí. Živý obchod s výrobky se odehrával hlavně na místních tržištích, ale jen v krajně omezeném měřítku a jen příležitostně mezi oppidy navzájem. V každém z oppid se dá vystopovat místní svérázná tradice výroby, založené jak na specifických zdrojích hrnčířských hlín, tak i na výrobních recepturách. Odlišovaly se nejen různé příměsi a ostřiva, ale také technologie úpravy povrchu, charakteristické způsoby zdobení i techniky vypalování. Hrnčíři na Závisti produkovali početné uniformní série kvalitního užitkového zboží, které ve středních a východních Čechách doznalo v 2. - 1. století před naším letopočtem mimořádné obliby. Tzv. hloubkově drsněná keramika byla dotáčena na kruhu a k jejímu tvarování se patrně používalo šablon. Její zastoupení na Závisti se od počátků výroby zvýšilo až téměř na 70 % veškeré keramiky. Výroba se záhy přenesla také na mladší oppida, Hrazany, České Lhotice a Stradonice. Nejtypičtější výrobek závistských hrnčířů však představují méně početné, ale podstatně kvalitnější série tzv. šedé keramiky, točené na kruhu a zvonivě vypálené. Receptura se předávala po generace, ale nejvyšší kvalitu nacházíme v samotných počátcích. Stradonické oppidum naopak vyváželo v menším objemu malovanou keramiku, nepochybně velmi ceněnou. Větší podíl v distribuci zaujímal široký sortiment jemných hrnčířských výrobků, které byly cenově dostupnější i pro venkovské osady.

Intenzitu směny hrnčířských výrobků nelze přecenit. Hlavní roli v šíření keramiky do regionů hrála zjevně místní tržiště. Dálkové dodávky interregionálního charakteru musely být nutně početně omezené. Kromě toho se výjimečně daří v nálezech rozpoznat jednotlivé exempláře, které se vymykají z běžného sortimentu některého z oppid. Jde o nádoby přinesené cizinci nebo migrujícími skupinami často z velmi odlehlých krajin. Na středočeská oppida tak doputovala keramika mj. z Dolního Rakouska, Burgenladnu a Panonie. Naopak jeden z typických výrobků některé závistské dílny skončil na dalekém západě, až v hedujském Bibracte.

Oděv. Podle Diodóra si keltský lid liboval v oděvu pestrých barev, v látkách s proužkem i s kostkou. Již v době halštatské byly vlněné látky vysoké kvality a měly pestré vzory. V laténské době si ženy rády zdobily oděv květinami a přední ženy jej prošívaly také zlatem, jako ve starých dobách. Před římskou okupací byly prý častou ozdobou oděvů i plášťů třásně.

Oděv se skládal z barevného chitonu, jakési haleny a kalhot. Přes tento oděv se podle potřeby nosil plášť, v zimě vlněný, v létě ze slabší hladké látky. kalhoty jsou novinkou v evropském prostředí. Byly dosud známy jen na východě, např. v Persii nebo u Skythů, v Římě však nikoliv. Písemné prameny nošení kalhot (braccae) v keltském světě potvrzují, není však jasno, zda se tento zvyk rozšířil u všech nebo jen u některých kmenů. Insburové a Bójové v Itálii nosili takové kalhoty a světlé pláště. Gaesatové, přivedení ze Záalpí na pomoc, bojovali podle starého zvyku nazí v prvních řadách. V době Caesarově nosili Galové širší a delší kalhoty až po kolena; germánské byly přiléhavější.

Oděv z látky spínali Keltové na prsou sponami (obr. 4), bojovníci nejčastěji železnými, ženy předních vrstev bronzovými, někdy i stříbrnými a často umělecky provedenými, vykládanými korálem a zdobenými emailem. Některé ženské pohřby mají nápadné množství spon na ramenou i na prsou. Ženský pohřeb v Münsingenu ve Švýcarsku měl 16 spon, asi dvacetiletá žena v Dietikonu u Curychu 14 spon, v jiném případě bylo dokonce napočítáno 21 spon. Také v Jenišově Újezdě u Bíliny v Čechách měla žena v hrobě 6 bronzových a 4 železné spony. Takové pohřby žen ukazují nejlépe jejich zálibu ve šperku: ženy nosily zlaté, stříbrné i bronzové prsteny, nákrčníky a náhrdelníky, náramky a nánožníky, sapropelitové kruhy a skleněné náramky, nádherné opaskové řetězy a jiné ozdoby. V mužských hrobech bývá šperk vzácnější, velká pozornost je však věnována výzbroji.

V pasu byl keltský oděv stažen opaskem. Ve starých dobách byly opasky a pasy pozdně halštatské a časně laténské bohatě zdobeny zlatými nebo bronzovými našívanými ozdobami a plíšky. prostý lid měl jednoduchý opasek z látky nebo kůže. Ve 3. století, kdy se mění celková situace Keltů a dochází k hospodářskospolečenskému přerodu společnosti, stal se opasek důležitou součástí oděvu muže-bojovníka i ženy ze svobodných vrstev. Mužské a ženské opasky se od té doby značně odlišují. Ženy z nejvyšších vrstev nosí nádherné bronzové opaskové řetězy, skvělé výrobky slévačských a emailérských dílen: jsou sestaveny z litých destičkovitých článků, spojovaných kroužků a lesk zlatého bronzu je ještě zvýšen četnými vložkami rudého emailu. Běžnější varianty opaskových řetězů z tyčinkových článků bývají rovněž zdobeny emailem, červeným nebo bílým, stejně jako opasky z dvojitých řetízků, spojovaných kroužky. Mužské opasky sloužily zároveň k zavěšení pochvy s mečem. Byly buď kožené, nebo z bronzových osmičkových článků a obvykle měly dva díly. Z rozhraní 2. a posledního století pocházejí železné opaskové řetězy z plochých splétaných článků na líci hustě vybíjených v drobné důlky (horizont vybíjených »pancéřových« opasků, rozšířených po takřka celém keltském světě, obr. 5).

Keltská obuv byla dobře známa až v Římě, ať již to byly malé dřevěné sandály, obuv plátěná s podešví nebo kožená.

Řemesla a dílny. Přes rozsáhlou produkční aktivitu se doposud nepoštěstilo objevit přímo hrnčířské pece v některém z oppid v Čechách. Ležely pravděpodobně v blízkosti vrstev kvalitních hlín a nemusely se nutně vázat na frekventovaná místa obytných čtvrtí. Jiné je rozložení dalších specializovaných dílen, kováren (obr. 6) a pracovišť kovolitců. Ty se totiž koncentrují ve dvou charakteristických prostředích. Stály buď samostatně při cestách u hlavních bran, nebo tvořily součást hospodářských zařízení dvorců. Okruh řemeslníků, kteří se postupně stahovali mezi hradby oppid, vzrostl natolik, že musel záhy vést ke konkurenčním tlakům a soupeření. S užší specializací se zároveň rozšiřoval vyráběný sortiment. Nemusel se už omezovat na praktické předměty denní potřeby, nástroje a nářadí, ale přinášel na trh širokou škálu věcí nových a do té doby neznámých nebo jen málo používaných. mezi ně patřily věci ryze praktické, stavební součásti, pomůcky a zařízení domácnosti, i předměty vysloveně dekorativní nebo zajišťující magickou ochranu. Míru specializace ilustrují šperkařské dílničky, které se zaměřily na zhotovování módních součástí šatu i drobných ozdůbek nejrůznějšího účelu. Šperkaři užívali jak postupů kovářských, tak liteckých a pracovali dokonce s drahým kovem. Nechybějí ani doklady práce s emailem. Jiná skupina šperkařských dílen se věnovala zpracování importovaného jantaru. Zhotovovala a prodávala jantarové perly, kroužky, vložky do prstenů a závěsky.

Mincování. Souhrn řady společenských a hospodářských faktorů vyvolával stále naléhavěji potřebu podstatného rozšíření vlastního keltského mincování. nešlo už jenom o pouhý způsob tezaurace, ale také o nový, důležitý prostředek směny, jeden z hybných činitelů dálkového obchodu mezi keltskými územími a příležitostně též s antickým světem. Za mincí se nepochybně skrývají též administrativní a náboženské aspekty. Ražená mince navenek demonstrovala prestiž kmenového společenství a jeho představitelů. Spojení materiální hodnoty mince s hojnou náboženskou symbolikou vyjadřovalo nadto takřka ideální formu zcela mimořádné oběti. Výroba mince ovšem zůstala vyhrazena jen nejvýznamnějším správním střediskům. Ta reprezentují v Boiohaemu především dvě největší oppida, Závist a Stradonice (obr. 7). I v okruhu jejich vlastních mocenských elit bylo disponování drahým kovem k výrobě polotovarů mincí svěřeno do rukou jen nemoha vyvolených. Setkáváme se tak s výrobním zařízením k zhotovováním střížků v několika dvorcích. Nemusíme být daleko od pravdy, když předpokládáme, že jejich majitelé organizačně zajišťovali také dodávky zlata a stříbra. Zlato z velké části proudilo z českých rýžovišť, menší část i z dolů.

Zdroj stříbra zůstává zahalen temnotou, ačkoliv právě doba oppid přinesla v ražbách mincí první produkci stříbrných výrobků v masovém měřítku. Nevylučujeme vůbec, že jako zdroj suroviny mohlo soužit i přemincované stříbro z denárů římské republiky. Právě na stradonickém oppidu, kam pronikla záplava importů z antického světa, včetně republikánských bronzových platidel, neznáme překvapivě ani jeden denár. Můžeme si představit, že vzhledem k hmotnosti jednoho denáru, průměrně 3,9 g, se z jediného exempláře mohlo vyrobit 8 - 13 kusů drobných keltských mincí. Pro ještě názornější představu uveďme nevelký depot republikánských mincí z Kyšic na Plzeňsku. Z jeho 20 denárů by se dalo vyrazit kolem 200 domácích mincí s hmotností 0,3 - 0,5 g, což je nejběžnější váha malých ražeb s koníčkem (obr. 8) v Čechách. Obdobný osud přemincování byl ostatně určen keltským ražbám ze zlata na území římské říše. Krásný příklad poskytuje velký depot třetinek zlatých stratérů, ražených v Čechách, ale nalezených v okolí Campiglia Marittima. Šlo o rychle shromážděný soubor, zamýšlený patrně jako jednorázová platba a dopravený na etruské území ve střední Itálii. V tamním prostředí se keltské mince nezapojovaly do mincovního oběhu, zato nabízely téměř ryzí zlato jako surovinu pro další zpracování.

Dovážený luxus. Za úhrady obdobného rázu mohlo do Čech nepravidelně přicházet různé luxusní zboží na objednávku majetných zákazníků. Kde jinde hledat okruh movitých lidí než opět na oppidech? Drahocenné bronzové nádobí italského původu se stávalo okrasou vznešených příbytků. Domácí picí soupravy se tak doplňovaly o jednotlivé přepychové kusy. Bohatství Stradonic v tomto ohledu vyniká dokonce v kontextu celé keltské Evropy. Ostatní oppida v Čechách stojí v tomto srovnání hluboko ve stínu, neboť se mohou honosit jen jednotlivými kusy. Mezi nepočetnými fragmenty nádob nicméně vyniká stříbrná labutí hlavička nalezená na Závisti (obr. 9). Patřila původně k rukojeti naběračky, simpula, pro které shledáme krásný protějšek např. v Boscoreale v Kampánii.

Zbraně. Ani všední život pod ochranou hradeb nedovolil udržovat mezi obyvatelstvem dlouhodobou iluzi naprostého bezpečí. Naopak hradby samy, denně na očích, působily jak stálá připomínka možného ohrožení. Obecní strážní pravidelně otevírali a uzavírali brány a pozorovali pohyby v okolí oppid. Vědomí potencionálního napadení dokládají početné součásti výstroje a vojenské výstroje, rozeseté takřka všude po volných prostranstvích i uvnitř domů. Nošení zbraní zjevně patřilo ke zcela běžným jevům mezi určitou částí mužské složky obyvatelstva. Převahu mezi poškozenými, odlomenými a ztracenými kusy mají součásti pochev mečů, botky kopí, díly okutí štítů, zápony opasků i ostruhy. Menší podíl připadá v nálezech na puklice a rukojeti štítů, hroty kopí, záštity, čepele a rukojeti mečů. Zvláštní kategorií, která přímo dokládá opodstatněnost obav ze střetů, jsou železné hroty šípů, případně lehčích vrhacích zbraní (obr. 10), především ze Závisti, Stradonic a Hrazan, přesvědčuje o tom, že zastupovaly důležitou a stálou složku produkce místních kovářů i litců bronzu. Určité typy dokonce odrážejí formální vývoj zbroje v průběhu 2. - 1. století před naším letopočtem.

Vynikající profesionální úrovně dosáhl zbrojíř, který na objednávku vznešeného jezdce vytvořil mistrovský kroužkový pancíř. Dva útržky z oppida Závist zůstávají v Čechách naprostými unikáty. Oba jsou složeny ze zcela drobných kroužků o průměru 6 mm. Na jeden cm² pletiva tedy připadá 16 takových článků. Každý druhý je spojen miniaturním nýtkem o průměru 0,8 mm. Počítáme-li s minimálně nutným rozměrem dvou m² pletiva na kompletní pancíř, dojdeme k číslu 320 000 kroužků, z nichž 160 000 bylo snýtováno. Detailní srovnání obou útržků jednoznačně prokazuje, že pocházejí z téhož kusu. Zarážející je pouze vzdálenost tří čtvrtin km, která oba nálezy od sebe dělila. Větší se totiž nalezl v podhradí, menší zapadl do nánosu na cestě v průchodu branou, v její třetí stavební fázi. Stratigarfií je tak určena doba ztráty kolem přelomu 2./1. století před naším letopočtem. Obtížnost interpretace je zjevná. Snad jenom představa záměrného a patrně rituálního rozsekání drahocenného pancíře a následné rozptýlení stovek útržků po oppidu by mohla vysvětlit neuvěřitelnou náhodu nálezu. Rituální rozbíjení a deformace zbraní je jevem, který se stále častěji zjišťuje v nejrůznějších končinách keltského světa jak ve svatyních, tak uvnitř oppid. Osud pancíře ze Závisti by byl prvním zaznamenaným případem tohoto pozdního období v Boiohaemu.

Druidové. Původně byly kněžské sbory druidů hierarchicky učleněnou vrstvou, uzavřenou aristokratickou společností, která měla nejen náboženský význam, ale také velký politický vliv, větší než vrstva rytířů. Byla to instituce celokeltská, známá na britských ostrovech i v Galii, a měla také patrně po určitou dobu vliv i ve střední Evropě; jen ve Španělsku a v severní Itálii není zatím o ní zmínky, ani archeologických náznaků. Caesarův názor, že tato instituce vznikla původně na britských ostrovech, je jen jeho domněnka. Starověké zprávy (Caesar, Plinius) připisují druidům velmi širokou působnost, kterou v dnešní době těžko ověřujeme.

Jaká byla podstata jejich učení, filozofických a náboženských představ, víme jen částečně. Věřili v nesmrtelnost duše, smrt v jejich představách neznamenala konec, nýbrž jen střed dlouhého života. Pod jejich ochranou byly posvátné dubové háje a jejich jméno prý vzniklo od názvu dubu (řecky drys). Oběti (např. bílých býků) neprováděli bez ratolesti tohoto stromu, neboť co na stromě roste, považovali za dar nebes, a v souvislosti s tím provedené úkony za vůli bohů. Velké úctě se těšily také měsíční symboly. Galové totiž neměřili čas podle dní, nýbrž podle nocí a posvátné oběti se konaly v noci za měsíčního svitu. Kromě obětí, někdy prý i lidských, předpovídali budoucnost; ovlivňovali nepříznivé předpovědi a určovali, která doba je nejvhodnější pro důležitá jednání. Druidům byla též svěřena výchova aristokratické mládeže.

Ačkoliv druidové jsou často považováni za kněze, byli ve skutečnosti držitelé nejvyšší moci. Všechny, ať veřejné či soukromé záležitosti, byly podřízeny jejich rozhodnutí. Druidové působili jako rozhodčí v místních sporech a zároveň jako vyslanci a vyjednavači v dobách války. Jejich rozhodnutí měla platnost zákona. Dokonce ani král nesměl promluvit, dokud tak neučinil druid. Kromě výkonu značné světské moci byli druidové zodpovědni za věci týkající se náboženství a za dodržování rituálu. Během několikaletého studia ve speciálních školách museli zvládnout studium filozofie, práva, básnické skladby a přednesu. Učení druidů nesmělo být nikdy prozrazeno, a proto také nebylo nikdy zapisováno. Druidové se vše učili zpaměti. Stejně jako všichni šamani, měli být druidové schopni předpovídat budoucnost, vykládat znamení, uzdravovat nemocné, vydávat pomocí kouzel příkazy a zákazy a komunikovat se záhrobím.

Druidové byli v podstatě vrstvou doplňovanou z řad rytířské aristokracie. Zvláštní případ druidského transu se líčí při volbě nového krále v Tara. Tehdy druid požil maso obětovaného býka, upadl ve spánek a pak teprve byl schopen zjišťovat oprávněnost aktu i předpovídat věci budoucí (tzv. býčí sen).

V pozdějších dobách netvořili již druidové tak uzavřenou kastu ani čistě náboženská společenství. Jsou známi druidové, kteří byli syny laiků. Na počátku římské okupace druidství ještě plně kvetlo, později nastal jeho úpadek. Druidové se bránili romanizaci, účastnili se různých povstání, a proto měla římská moc zvláštní zájem na potlačení této instituce. Nejdéle se tato instituce udržela v Irsku. Nástupci druidů tam byli “filed” (filid), zakladatelé stálých středověkých škol.

Oppida

Oppidum znamenalo původně opevněné místo, chráněné valem - zdí a příkopem, zpravidla na vyvýšených nebo méně přístupných polohách. Toto Caesarovo označení, oppidum, vzniklo patrně z latinského ob pedes, polohu jako uzavřený celek bylo potřeba obejíti. Ve vědecké literatuře jednotlivých národů se tohoto názvu užívá pro opevněná místa nejrůznějšího charakteru, někdy útočištného (refugium) pro obyvatelstvo celého kraje v dobách hrozícího nebezpečí, jindy pro opevněná místa stále obydlená, se značnou výrobní činností, ztotožňovaná někdy ne zcela správně s pojmem nejstarších měst. Ani keltská oppida nejsou jednotného charakteru a bez systematického výzkumu jednotlivých poloh jen stěží lze rozhodnout, zda šlo o refugium či o sídlo vládce nebo středisko podobné v některých rysech pozdějším městům. Od poloviny 2. století před naším letopočtem byla budována keltská oppida ve vlastním slova smyslu jako opevněná strategická výrobní centra, z nichž mnohá na rozhraní 2. a posledního století představovala už místa se značnou koncentrací obyvatelstva.

První část      Třetí část       Zavřít okno