Úvod

Než jsem se vydal do nitra vysokého lesa, prosvětleného podzimním sluncem, který dnes pokrývá jednu z nejpozoruhodnějších archeologických památek Čech, zaimponoval mi na první pohled jeho obrys. Z dálky patrný jako mohutná kulisa se v dálce vynořil masiv obou kopců, Hradiště a Šancí, zdvíhajících se nad osadou Závist na pravém břehu Vltavy proti Zbraslavi. Při pozorném pohledu lze snadno pochopit, proč se toto místo mohlo stát vítaným útočištěm v neklidných časech i strategicky významným centrem v dobách hospodářského rozmachu a mocenských centralizačních snah. Již Bohuslav Balbín před třemi sty lety (roku 1681) ve svém díle Miscellanea historica regni Bohemiae napsal: “Naproti proslulému cisterciáckému klášteru zbraslavskému (Aula Regia), míli od města Pražského na jih, je na druhé straně Vltavy vysoká hora, obklopená menšími pahorky; všechny ony pahorky a spolu i hora nemohou být nazvány ničím jiným než nesmírnými hromadami kamenů; na mnohých z nich můžeš dosud spatřit maltu, jednak stopy domů a hradeb běžících po skalách, jednak sklepy hluboko vykopané z přirozené skály, takže nikdo nemůže pochybovat, že na tomto místě stálo znamenité město; a (okolní) obyvatelé ujišťují, že podle vypravování předků je to sídlo starých Bójů a že bylo královským sídlem mnoho století před Prahou. Což kdybychom je ztotožnili s Bubienem Marobudovým?”

I z jiných kronikářských záznamů a nejstarších map se lze dozvědět, že rozlehlá pevnostní soustava i zříceniny zdí a opevnění nad Závistí byly dobře patrné a nápadné jak ve středověku, tak v dobách pozdějších. Vysvětlení, která se nabízela, byla různá a nebyli to jen keltští Bójové, na které bylo vzpomínáno. V Kronice české Václava Hájka z Libočan z roku 1541 je sem umísťováno sídlo germánského krále Marboda z počátku 1. století našeho letopočtu a později v době slovanské zámek a město Kašín, který měla dát vystavět dcera bájného knížete Kroka.

Představa zaniklého královského sídla, paláce nebo hradu, prostě nějakého mocného centra, přetrvávala tedy po staletí a pouze v přesnějším časovém určení nebylo jednoty. Rozvaliny mohutných hradeb a bran, zbytky širokých příkopů a celková dominantní poloha probouzely fantazii návštěvníků i v 19. a 20. století.

Pravdivou odpověď na nejrůznější hypotézy mohl proto dát jedině široce pojatý, moderní archeologický výzkum. Uskutečnil se v letech 1963 - 1989. Dnes lze říci, že odpověď na mnoho otázek opravdu přinesl. Prokázal mimo veškerou pochybnost, že osídlení za hradbami obou vrchů patřilo ve vrcholné fázi největšímu dosud známému keltskému městu - oppidu v Čechách, datovanému do 2. - 1. století před naším letopočtem. Podařilo se učinit mnoho dalších, zcela neočekávaných objevů, týkajících se pravěku i doby časně historické. Přesto mnoho zůstává nadále ukryto v zemi, jinak tomu ovšem ani být nemůže při zkoumání tak velkého díla mnohých a početně silných generací na rozloze 170 ha.

A nyní ještě proč jsem se vydal právě do toho podzimním sluncem prosvětleného lesa. Na hradiště jsem se byl podívat shodou okolností již třikrát, a jednou mi byl navíc podán stručný výklad o tom, kdo hradiště zbudoval, kdy přibližně, a kdy bylo oppidum dobyto a kým. To mně však nestačilo, a protože jsou mi Keltové celkem sympatičtí, rozhodl jsem se vypracovat seminární práci na toto téma. Úplně bez vlivu není ani současná velká popularita všeho keltského, v některých případech je to však jistě přehnané. Je to však přirozená reakce na panslovanství, které se nám špatně osvědčilo. A alespoň pro mě je nyní přijatelnější.

Mým cílem bylo zjistit, jak oppidum asi vypadalo, jaké mělo možnosti (například co se týče importu a exportu), jací byli jeho obyvatelé a jaký mělo vliv na okolí. Můj předpoklad je, že oppidum muselo být dost mocné a bohaté, když si postavilo tak rozsáhle opevnění, s tím však souvisí otázka jeho dobytí koncem našeho letopočtu (zřejmě Germány). Proč bylo dobyto? Byla jeho moc natolik oslabena? Přitom mne však ještě zajímalo i jejich umění a znalosti, slyšel jsem totiž (a i četl), že se na různých místech na území oppida a okolí dají nalézt kousky keramiky.

Teoretická část

Čas

Nejprve krátce o časovém zařazení. Nejstarší doklady, pocházející z pozdní doby kamenné, ze 3. tisíciletí před naším letopočtem, byly objeveny na několika místech Hradiště i v prostoru předhradí. V nálezech je dále zastoupeno střední i mladší období doby bronzové.

V pozdní době bronzové, v období knovízské kultury, přibližně v 9. - 8. století před naším letopočtem, dochází k výstavbě prvních větších opevnění a vzniku velké sídelní aglomerace o rozloze zhruba 50 ha ve vnitřní ploše Hradiště, v pevnostním pásmu a na jižním podhradí. Po zániku této společnosti nebylo místo po určitý čas s největší pravděpodobností nějak výrazněji využíváno.

Významné opevněné sídlo bylo založeno na rozhraní doby halštatské a laténské, v 5. - 4. století před naším letopočtem. Tehdy byla už Závist nesporně vynikajícím mocenským a kultovním centrem, o jehož jedinečnosti nás přesvědčují jak náročně vybudované fortifikace, tak zbytky kamenných staveb na akropoli. Po pádu této pevnosti, patrně už keltské, nastává zeslabení tehdejšího osídlení, ale význam a kultovní tradice místa dále přetrvává.

Ve 2. století před naším letopočtem, kdy je založeno historickými Kelty rozsáhlé oppidum, počíná nejvýznamnější období v dějinách Závisti. Především v první polovině 1. století před naším letopočtem se rozšiřuje osídlená plocha a archeologické objevy svědčí o nebývalém hospodářském a kulturním rozkvětu. Sílící nápor germánských kmenů, pronikajících na naše území od severu a znamenající postupně zkázu pro celou keltskou civilizaci ve střední Evropě, se odráží i v archeologických nálezech na Závisti. Místo, které větší část obyvatelstva byla zřejmě nucena opustit, se dostává už od počátku naší éry do kontaktu s osídlením germánským. Nálezy z doby římské, doby stěhování národů a sídelní objekty se staroslovanskou keramikou tzv. pražského typu přitahují rovněž pozornost badatelů, neboť dokazují, že dominantní plocha Hradiště byla i nadále využívána. K bližšímu poznání nejrannějšího období dějin naší země přispěla Závist ještě odhalením menšího pohřebiště datovaného na počátek 10. století, s hroby poměrně výjimečně vybavenými. Systematické průzkumy a menší terénní akce byly zaměřeny na poznání bezprostředního okolí, jež představovalo nutné hospodářské zázemí všech důležitých fází osídlení. Mě ovšem zajímala hlavně doba oppida.

Keltové

Končiny Bójů

Hercynský les, jehož polohu mlhavě nastínili různí antičtí spisovatelé, zahrnoval lesnaté a hornaté končiny v široké zóně severně od Dunaje, od západního pomezí Bavorska až po západní pás Karpat. Řecký historik a zeměpisec Strabon ve svém díle Geographica, dokončeném roku 180 našeho letopočtu, zachoval fragmenty zničených spisů Poseidonia z Apamaje, který žil mezi léty 131 - 151 před naším letopočtem. Jak Strabon ve své sedmé knize uvádí, v dřívějších letech obývali Hercynský les Bójové, kteří odrazili germánské Kimbry při jejich pronikání do tohoto území. Ti nato odtáhli k Dunaji, ke galatským Skordiskům. Z této pasáže, která líčí události datovatelné zhruba mezi léta 120 - 113 před naším letopočtem, vyplývá zřetelně, že bójské území dosahovalo až do blízkosti Dunaje. Do těchto končin, rozsáhlé oblasti severně od veletoku, nás vede i další Strabonova zmínka o sídlech několika jiných kmenů sousedících s Bóji, Helvéciů, Vindeliků a Rétů. V tomto území se rozkládá čtyřúhelník, ohraničený věncem hor a uzavírající českou kotlinu, tak nápadný na každé mapě střední Evropy. Právě on uchoval ve svém jménu někdejší antické označení Boiohaemum, jako paměť na klíčovou državu kmene. Byl to římský historik Tacitus, který ve svém spisu Germania, dokončeném krátce po r. 98 našeho letopočtu, potvrdil spojení starobylého jména země s keltskými Bóji, přestože se v jeho době obyvatelstvo již změnilo. Osudy tohoto Boiohaema v prvních staletích nového letopočtu byly vskutku etnicky velmi proměnlivé. Již před sklonkem starého letopočtu se v zemi začínaly usazovat germánské kmeny a s určitými proměnami ji pak ovládaly po dobu dobrých pěti století. Teprve v 30. letech 6. století našeho letopočtu přicházejí první Slované, kteří znovu pozměňují etnickou tvář země. Nicméně název Boiohaemum, který byl transponován do různých jazyků jako označení Bohemia, Boemia, Bohęme, Böhmen, jí zůstal jako trvalá připomínka keltské minulosti.

V topografii Čech není ostatně jediným keltským jménem. Stejně tak přiznávají jazykovědci keltský původ názvům některých řek, tvořících součást základní říční sítě. Jsou to Labe, Ohře, Mže, Radbuza i Jizera. Jejich jména mají protějšky ve Francii, Belgii, Bavorsku, Itálii a Rakousku, tedy v oblastech patřících k dávným keltským doménám. Pro zajímavost uvádím několik příkladů. Jménu Labe, které vzniklo přes Elbe z Albis, odpovídá ve Francii Aube. Ohře se zrodila přes Egire z původního Agara. Pojmenování Eger nese také přítok řeky Wörnitz v Bavorsku a stejně je označen přítok Travny v Horním Rakousku. Jizera vyplynula z dávného jména Isara. Zní i v pojmenování řek Isere ve Francii, Isar v Bavorsku, Isarco v Itálii a Yser v Belgii.

Zrození Keltů

Pátráme-li po nejzazších kořenech velkých etnických seskupení, jako jsou Keltové a jejich indoevropští sousedé, Italikové, Venetové a Ilyrové, pak dospějeme přinejmenším do doby kolem středu 2. tisíciletí před naším letopočtem, to je k počátkům střední doby bronzové. Zjistíme, že se právě na velkých územích střední Evropy vytvořily rozsáhlé komplexy mohylových kultur. Z nich první, západnější, měl své těžiště v oblasti severních Alp a horního Dunaje. Svým východním okrajem zahrnoval také dva markantní regiony jižních a západních Čech, budějovickou pánev a plzeňskou kotlinu. Druhým rozsáhlým komplexem, východnějším, chápeme území dosahující od středního toku Dunaje až do východních a středních Čech. Nepřetržitá posloupnost osídlení a kultur, sledovatelná dále po tisíc let v západním okruhu mohylových kultur, byla sice poznamenána výkyvy v intenzitě a osídlení jednotlivých oikumen, přímá návaznost však nikdy nebyla porušena. Předpokládá se, že v určité době, na sklonku pozdější doby bronzové, se z tohoto původně jednotného celku vyčlenila - jako jižnější - větev italických kmenů. S dotvořením severnější složky lze počítat až k polovině posledního tisíciletí před naším letopočtem. Tehdy nejstarší historické prameny, jež jsme zmínili, dovolují ztotožnit obyvatelstvo hornodunajských regionů s Kelty. Z tohoto pohledu také západní a jižní části Čech představovaly zcela nepochybnou součást keltské pravlasti.

Příbuzné území východnějšího komplexu středodunajských mohylových kultur je podle lingvistických, archeologických a historických analýz spojováno s formováním etnických skupin Venetů a Ilyrů. Pro pravěké dějiny české země má zvláštní význam skutečnost, že právě napříč jejím teritoriem probíhala dotyková zóna obou těchto rozsáhlých komplexů.Vzájemné interakce obou sfér v pozdní době bronzové i v počátcích doby železné, zvaných dobou halštatskou, nacházely výraz v utváření specifických, svérázných kultur. Máme zde na mysli v starší etapě, v pozdní době bronzové, kulturu knovízskou, která později položila základ kultuře bylanské doby halštatské. Právě bylanská kultura v 8. / 7. století až k počátku 6. století před naším letopočtem stála na předělu dvou kulturních světů, západohalštatského a východohalštatského. Její vnitřní vývoj však zcela zřetelně směřoval ke sblížení s západnějšími oblastmi. Ve stejně době východní území Čech, oddělené nápadně ostrou neosídlenou hranicí, patřilo populaci kultury slezskoplatěnické. Její charakter podle archeologických projevů nesl zcela nepochybně pečeť výchdohalštatského stylového okruhu. Zahrnuje se do velkého rámce nekelstských etnik, patrně již zmíněných Venetů či Ilyrů.

V 5. století před naším letopočtem se stalo území jižních a západních Čech nepochybnou součástí kolébky časně laténské kultury. V téže době se ve středních a v severozápadních Čechách již téměř beze zbytku setřely specifické rysy dřívější kontaktní zóny. V tom smyslu většina badatelů pojímá bylanskou kulturu rovněž jako jednu ze složek, třebaže okrajovou, formujícího se keltského etnika. Dokonce i do východních Čech začínaly pronikat první vlivy časně laténské. Od počátku 4. století před naším letopočtem však byly oblasti někdejší bylanské kultury, a záhy také rozlehlé končiny východních Čech, postupně obsazovány novým obyvatelstvem, které obešlo takřka úplně původní mohylovou sféru v jižních a západních Čechách a zasáhlo do ní jen malými výběžky. Z pohledu archeologa se nejnápadnějším znakem nově obsazené protáhlé zóny, od severozápadních přes střední až po východní Čechy, staly početné hřbitovy s pohřby nespálených těl. Hrobové výbavy pochovaných bojovníků a jejich žen, poměrně bohaté a na první pohled jakoby uniformní, zcela zatlačily do pozadí archeologický obraz klasických mohylových teritorií, a to na dobu celých dvou století. Napomohla tomu mimo jiné ta okolnost, že od počátku 4. století před naším letopočtem jejich vlastní osídlení nápadně zesláblo a jeho struktura se pozměnila.

Velká tažení

Z tohoto nástinu hlavních písemných i archeologických svědectví zřetelně vysvítají dvě skutečnosti, týkající se Čech a nejstarších dějin Keltů. Předně Čechy v 5. století před naším letopočtem patřily, byť okrajově, k rozsáhlému keltskému území. Sama kontinuita celé řady mohylových pohřebišť v západních a jižních Čechách, užívaných od střední doby bronzové až po sklonek časné doby laténské, je dokladem autochtonní povahy obyvatelstva, jež v 6./5. století před naším letopočtem vstoupilo do evropských dějin pod názvem Keltové. Druhý moment je klíčový význam období od sklonku 5. století do počátků 4. století před naším letopočtem. V tomto poměrně krátkém časovém rozpětí se v různých částech keltského světa udála řada významných událostí. Dominují mezi nimi daleké posuny velkých částí kmenů, spojené s opouštěním původních sídel a obsazováním nových teritorií. Souběh událostí tak ve svém celku působí jako velký vír, strhávající do všeobecného pohybu navzájem i velmi odlehlé končiny a promíchávající různorodé populace. Do dramatického děje byla zjevně vtažena i území uvnitř Hercynského lesa. Část původního keltského obyvatelstva se zúčastnila vojenských dobrodružství, překročila Alpy a podílela se na obsazení části Itálie. Zanechala po sobě do značné míry vylidněná území jižních a západních Čech. Naopak úrodnější zbytek české kotliny ovládly vzápětí družiny ozbrojených kolonistů, jejichž původ lze hledat na západě keltské Evropy.

Z pozdních antických pramenů 1. století před naším letopočtem jen Pompeius Trogus a Caesar přinesli některé zmínky, které jakoby doplňovaly pradávnou pověst o Bellovesovi a Sigovesovi. Dle Pompeia Troga se vydalo od západu na pochod 300 000 Galů. Část jich se usadila v Itálii, kde roku 387/6 dobyla Řím. Část vytvořila východní proud, který se nechal vést letem ptáků přes barbarské hvozdy, aby se zastavil až v Panonii. Také Caesar se zmínil o výpravách přes Rýn do dalekých východních končin. Uvedl je jako vzdálenou vzpomínku, bez bližšího časového určení, na udatné válečníky Volky-Tektoságy, kteří se zmocnili nejúrodnějších krajů kolem Hercynského lesa, kde měli sídlit ještě v Caesarově době. Aniž by archeologie přinášela určitější důkazy, někteří čeští badatelé neváhali spojovat zónu keltských pohřebišť od severozápadních Čech až po Moravu právě s tímto kmenem.

Těžko rozpoznatelná tříšť kmenů a jejich částí zatemňuje obraz rozložení keltských populací 4. a 3. století před naším letopočtem na značné části kontinentu. S některými kmenovými jmény, náležícími původně témuž celku, se v historických zprávách setkáváme na mnohdy navzájem velmi vzdálených zemích. Tato skutečnost neplatí pouze pro galské kmeny, ale i pro ty, které spoluvytvářely historii střední Evropy. Na prvním místě oné typické roztříštěnosti figurují právě nejen Bójové, ale také Volkové-Tektoságové. Dnes jsme z dobrých archeologických důvodů nakloněni připustit ztotožnění mohylového území jižních a západních Čech v 6./5. století právě s Bóji. V případě vojenských družin, které obsazovaly od počátku 4. století různé části střední Evropy a zanechávaly po sobě plochá pohřebiště nespálených těl, se dosud neodvažujeme vyslovit určitější soud. Je to především záležitost velmi precizních rozborů inventáře, dokonalé chronologie, vystižení specifik v pohřebních zvyklostech i srovnání archeologických charakteristik. Teprve souhrn těchto poznatků může být snad klíčem k pojmenování jednotlivých složek keltských populací, které zalidňovaly středoevropský prostor.

Druhá část       Zavřít okno