Pátek 2. 7. 1999
Pokud některým vadilo včerejší brzké vstávání, dnes měli příležitost si to
vynahradit – vstávali jsme totiž až v 11:00, když nás Míra vzbudil křikem, že
snídaně je hotova. Vzhledem k tomu, že celkem intenzivně mrholilo, jsme se
všichni slezli do Mírova stanu, snědli vločky, a protože to nevypadalo, že
by se počasí hodlalo nějak výrazně zlepšit, začali jsme hrát kostky. Na
Bilbovo přání se teď pokusím vysvětlit pravidla hry, a to hlavně proto, že
nás je naučil Míra a my, kdybychom si je nikam nezapsali, brzy bychom je
zapomněli. Tedy: ke hře je zapotřebí šesti kostek, každý hází třikrát,
případně si může hody schovat do příštích kol. Každý se snaží naházet
následující seskupení:
jedničky, dvojky, trojky, čtyřky, pětky – musí být alespoň čtyři
sudé – na všech kostkách musí být sudá čísla
liché – na všech kostkách musí být lichá čísla (překvapivě)
4+2 – na čtyřech kostkách stejná a na zbylých dvou taky stejná čísla
pyramida – základ tvoří tři stejná čísla, dále dvě stejná čísla a jedno
číslo nahoře (číslo tvořící základnu pyramidy je největší, číslo na vrcholu
nejmenší)
postupka – 1,2,3,4,5,6
generál – šest šestek
Kdo první nahází všechna tato seskupení, vyhrál. Touto hazardní hrou jsme se
bavili asi do 14:30, menší přestávky jsme dělali jen na odhánění veverek a
muchniček. Po dohrání druhé hry jsme se sebrali a odjeli nám už známým
autobusem do centra Edinburghu. Tam jsme nakoupili pouze několik nezbytností
(sedm igelitek plných fazolí, chlebů, čokolád, mléka atd.). Potom jsme se
najedli a kluci se rozhodli jít zjistit, kolik stojí kino. Já s Bětkou jsme
se vydali na autobusové nádraží vyhlížet Placku, který měl přijet v sedm.
Asi v 18:30 za námi přišli kluci s tím, že si koupili lístku na nějakou Past
(Entrapment), chvíli s námi pobyli, Bilbo měl zrakové halucinace, začal se
vrhat k přijíždějícímu autobusu s výkřiky: „Placka!“, vytahoval foťák –
nicméně Placka Bilbovi zřejmě naschvál z dotyčného autobusu vůbec nevylezl
(k dalším autobusům jsme se vrhali s poněkud menším nadšením). V 19:45 odešli
Bilbo s Kájou do kina a my zbylí jsme se rozhodli čekat do půl deváté a pak
někam nalepit vzkaz, že se sem vrátíme zítra ráno (Placka totiž nepřijel
autobusem z Londýna v 19:30). Za pět minut dvanáct (tedy za pět minut půl
deváté) přijel autobus z Birminghamu a z něj naprosto překvapivě vylezl
Placka. Poté jsme s Plackou odjeli do našeho kempu, povečeřeli fazole,
opékaný salám a Plackův pražský chleba a zalezli před muchničkami do
spacáků.
Anička
Sobota 3. 7. 1999
Ráno jako každé jiné, ale přece jen něco jiného, bylo celé bílé. Mlha se
válela úplně všude a do té mlhy jsme se my probudili, asi kolem 9:00. K
snídani byl porič. Po snídani bylo zas něco nového. Do města jsme již nešli,
ale zbourali jsme stany a vyrazili na nejbližší výpadovku z Edinburghu do
Glasgow, Stirlingu a Fort William. Museli jsme ještě vyrovnat dluhy za
táboření v kempu a zaplatit za Plackovu jednu noc. Cestou na výpadovku
začalo pršet a nepřestalo. Cílem naší cesty je dostopovat do Fort William,
sraz máme na železničním nádraží, v případě, kdyby někdo ten den nedorazil,
nechá se mu vzkaz na první ceduli označující město Fort William. První
začali stopovat Bety a Kája, pak Bilbo a Anička, nakonec já a Placka. Bilbo
a Anička ještě neodjeli, a tak jsme se s Plackou rozhodli, že se půjdeme
podívat k benzínové pumpě a tam se také najíme. Když jsme se od benzínky
vrátili, Bilbo a Anička už tam nestáli, tak jsme zkusili stopovat my dva. Po
chvíli se dalo do tak strašného slejváku, že jsme usoudili, že bude lepší se
jít schovat k pumpě. K pumpě jsme nedošli, neboť jsme spatřili King Burger
restauraci. Dali jsme si hamburger a kafe a vyrazili nazpátek stopovat.
Prvního stopa jsme chytli v 17:00.
Míra
Stopovali jsme z Edinburghu asi 20 megadlouhých minut v dešti. Pak nám
zastavil jeden hodný pán, který nás vzal do Stirlingu, i když jel původně
jen asi 7 km po bypassu. Za Stirlingem jsme snědli jablko a stopli starší
pár, který nás vzal až do Fort William. Cestou nám koupili megahorký čaj za
£ 0,5.
Kája
Do Fort William jsme dorazili jako poslední, všichni už na nás čekali na
vlakovém nádraží, bylo asi 22:30 hodin. Bylo rozhodnuto, že budeme spát v
kempu pod Ben Nevisem, cestou jsme však narazili na jiný lacinější bližší
kemp, postavený na soukromém pozemku. Chtěli po nás £ 2 za osobu a £ 3 za
stan a noc. Stany jsme postavili velice rychle za asistence midží a šli jsme
spát.
Míra
Neděle 4. 7. 1999
Ráno jsme se probudili, už bohužel nevím, jak pozdě, něco málo jsme pojedli
a sbalili stany. Pak jsem šel zaplatit za stanování a usmlouval jsem to z
původních £ 18 (900 Kč) na £ 5 (250 Kč). Z kempu jsme odcházeli v cca 12
hodin. Cesta k Ben Nevisu byla pěkná, asfaltová, jezdila po ní auta a běhali
po ní běžci a jenom my jsme šli s baťohem. Náhle silnice končila a začínala
polní cesta, kde i lemry, které jely autem, musely po svých. Cesta na vrchol
byla neustále stejná, tráva, kameny, ovce, voda. Po asi devatenácti
zastaveních (čekání na holky) jsme dorazili k jezírku, které mělo asi 500
m.n.m. Tam jsme si dali vydatný oběd (mé salámy) (toto bylo mé poslední
jídlo na asi 1,5 dne). Vyrazili jsme dále k vrcholu, z cesty zmizely ovce,
později tráva a nakonec i voda, zůstaly jen kameny. Po cestě jsme s Plackou
skládali anglicky poem. Dále se nacházelo pásmo sněhu, po kterém se šlo
velice špatně, ale naštěstí brzo skončil. Vylezli jsme na vrchol v 6:00 pm a
rozhodli jsme se, že tam bivakneme. Naštěstí tam byla chajda pro uprchlíky,
do které jsme se všichni stěsnali (až na Míru, ten spal v obří oranžové
popelnici). Cestou k vrcholu, jak už jsem řekl, bylo dost vody, takže jsme s
sebou žádnou nenesli, a tak jsem se pro ní museli vrátit – Placka s Mírou.
Asi dvě hodiny poté, co odešli, jsme si vybalili spacáky a šli spát. Po asi
dvou dalších hodinách něco zafunělo před dveřmi a dovnitř vběhl úplně mokrý
(možná ne) Placka. Chvilku jsme si zpívali a hráli s Plackou a poté jsme šli
spát.
Kája
Pondělí 5. 7. 1999
Drahý deníčku, tentokrát do Tebe píšu já, Placka. Budu popisovati, jak jsme
vstali téměř v poledne a hrabali se z pelechu, jak jsme potkali Čechy, kteří
si také vyšli na Ben Nevis a poradili nám cestu dolů po hřebeni na druhé
straně hory. Dále se Ti svěřuji s tím, jak jsme sestupovali po kamenité
stráni vedeni tyčemi a jak jsme došli ke krásnému výhledu do údolí. Jak jsme
se klouzali po sněhu a Míra si nabil koleno. Jak jsme pak šli po hřebeni,
nalevo i napravo krok od smrti a jak se nikomu nic nestalo. Jak nás potkal
slejvák, jak jsme zmokli, jak jsme usychali v mlze. Potom také o té strašné
cestě dolů do údolí přes zrádné kluzké mechy a trávy, potůčky a bažiny.
Nesmím opomenout, jak jsme se utábořili v nížině na jediném suchém místě v
okolí, jak jsme baštili fazole a jak nás muchničky zahnaly do stanů, kde
jsme zůstali až do rána. Nevím, jestli Ti to stihnu vylíčit dopodrobna, však
se neboj snad někdy příště.
Placka
Úterý 6. 7. 1999
Je úterý 7:00 hodin ráno a naše skupina se chystá balit a vstávat. S Kájou
jsme počkali, až si všichni sbalí a až potom jsme i my vylezli ze stanu
(opatření proti úplnému sežrání muchničkami). Vydali jsme se na cestu do
Fort William. Šli jsme cestou necestou, tedy spíše velkou bažinou a spoustou
vody. Kája s Bilbem se vydali na cestu rychleji a tedy nám i utekli. Do
města jsme došli asi kolem půl jedenácté. Celí šťastní jsme se vrhli do
velkého obchoďáku a nakoupili si jídla na snídani i oběd. Sedli jsme si do i
před McDonalda a otravovali jsme zde přes dvě hodiny. S Aničkou jsme se
vydaly koupit známky a zároveň jsme si pořídily tyto barevné tužky (jsou
vidět nahoře) – hrozně výhodná koupě. Nakonec kluci nevydrželi, jak jsme po
sobě furt (podle Káji „pořád“) kreslily a museli jsme se vydat na další
cestu. Začali jsme stopovat na ostrov Skye. První jeli Placka s Mírou. Já s
Kájaou jsme si stoupli na silnici jako druzí. Měli jsme smluveno, že se
setkáme na vlakovém nádraží v Kyle. S Kájou jsme asi po čtvrt- až půlhodině
stopli karavan, v kterém jeli čtyři starší lidé z jihovýchodní Anglie.
Přesně jsme se jich nezeptali na cestu, ale kývali na nás a mávali, že s
nimi můžeme jet. Po krátké cestě jsme uviděli Bilba s Aničkou, a tak je
dědoušci vzali taky. Bohužel jsou na ostrov Skye dvě cesty, jedna přes most
a město Kyle a druhá trajektem z přístavu Mallaig. My jsme samozřejmě jeli
tou špatnou cestou. Moc nám to ale nevadilo, protože jsme se dohodli, že
trajektem to bude zábavnější a hezčí. Když jsme dojeli do Mallaig a vlezli
do pokladny, zjistili jsme, že další trajekt jede až druhý den v 9:00 ráno.
Šli jsme se podívat do informačního centra, kde nás kluci nechali a šli
hledat místo na spaní a obchod. Koupili chleba a nějaké drobnosti. S Aničkou
jsme obě chtěly jít spát do kempu, abychom se umyly, bohužel v okolí Mallaig
žádný kemp není. Nakonec jsme spali nad městem s výhledem na přístav a
ostrov Skye. K večeři jsme si udělali polívku z bujónu, těstovin a sušené
zeleniny, a potom vanilkový pudink s rozinkami. Protože nás stále otravovaly
muchničky, zalezli jsme do stanů už před devátou a šli spát.
Bětka
Středa 7. 7. 1999
Vstali jsme tak, jak jsme chtěli, v 6:45. Udělali jsme si vločky, sbalili se
a šli na trajekt. Cestou ještě někteří stihli zkontrolovat Coulanna,
případně si vyčistit zuby. nasedli jsme na trejekt a snažili se obsadit
místa u zábradlí dříve než důchodci. Cesta netrvala dlouho, v moři plavaly
medúzy. na břehu jsme vlezli do autobusu, který nás za £ 4 po přestupu hodil
do Kylu. Tam jsme se konečně shledali s Plackou a Mírou. Dali jsme si něco k
jídlu, nakoupili zásoby, holky strávily několik desítek minut v papírnictví.
Pak jsme se rozhodovali, kam se na Skyei nejdříve podíváme, rozhodli jsme se
pro severní část. Společně jsme přešli dlouhý most v Skye a nedaleko za ním
jsme začali stopovat do Portree. Začal jsem já s Aničkou, bohužel si před
nás stouply dvě holky, které brzo vzali, ale nás dlouho ne, až nás vzal
jeden Skotogal, kterému bylo dost špatně rozumět, asi 7 mil. Po chvíli, když
kolem projeli Bětka s Kájou i Míra s Plackou, jsme se svezli pěkným modrým
Fordem se staršími, dobře srozumitelnými manžely až na 9 mil k Portree.
Celou dobu hnusně pršelo, stejně tak tady, takže jsme se nakonec svezli
autobusem. Potkali jsme se v informačním centru a vydali se na swimming
pool. Zaplatili jsme za hodinu a půl £ 1,75, sehnali 20 p do skříněk na věci
a vlezli do bazénu. Plavali jsme, potápěli se a Kája s Plackou zkoušeli
vydržet co nejdéle pod vodou. Nakonec placka zapomněla dýchat a vydržela
minutu třicet, což Kája nedokázal. Po zbytek času nám Placka vyprávěla
„zvlhlé“ vtipy. Pak jsme se pořádně zahřáli ve sprše a umyli se. Po tomto
sqělém zážitku jsme se rozhodli stopovat do Uigu, ačkoliv již bylo po šesté.
Strašně pršelo, začínali Míra s Plackou. My s Kájou jsme si ještě zašli
koupit večeři do supermarketu, když jsme ji snědli, Placka s Mírou už tam
nebyli. Celkem rychle odjeli i Kája s Bětkou, nás vzala jedna paní na pár
mil asi za půl hodiny. Sotva jsme vylezli, už nás vzala jiná paní dál. Na
silnici do Uigu skoro nic nejelo, upravili jsme pro přespání autobusovou
zastávku. Konečně po dvou hodinách, když už jsme pomalu vytahovali
karimatky, přijel pěkný jeep, jehož mladá řidička nás vzala do Uigu. U
informačního centra nikdo nečekal, tak jsme vylezli trochu výš po silnici a
hledali stany ostatních. nakonec jsme se ustanovali poblíž zdánlivě
nebydleného domku, jehož majitelé však kolem jedenácté přijeli, naštěstí ale
se stanem souhlasili. Když jsme se později shledali s ostatními, dlouho nám
nechtěli říci, kde ten večer byli, až jsem ukořistil Plackův soukromý
deníček, z kterého jsme zjistili to, co jsme nakonec i očekávali:
A večer jsme nemarnili čas a navštívili místní lokál, hráli tu kulečník a k nám
vrhali nevraživé pohledy. Přesto nám však nalili Guinesse. Ačkoliv se Bětka
bránila, při druhém kole se už přidala, sice s polovičním, ale vydržela s
námi až do třetího kola, bůhví, jak by to pokračovali, kdyby půl hodiny po
půlnoci nechtěli zavřít. Cesta ke stanu, ač krátká, byla silně tanny a
crazy. Poté jsme prospali už krásnou a snivou noc. (3 ×) 1 pinta … 568 ml (2
×) 1 pinty … 284 ml. Guiness se točí stejně jako Velvet a je to moc dobrý
mok. Holky moje krásný…
Tolik z tajného Placčího deníčku.
Bilbo
Čtvrtek 8. 7. 1999
Probudili jsme se s Bilbem asi v 9:00, sbalili jsme stan i gemmy a odebrali
jsme se k informačnímu centru. Zde pořád nikdo nebyl a zatímco my dojídali
zbytky od včerejší večeře a suchý chleba a přemýšleli, jestli se máme vydat
na dost dlouhou cestu k první značce při vjezdu do vesnice (kde by se
teoreticky měla nacházet zpráva – ale ještě nikdo ji tam nikdy nedal),
ostatní si asi o 100 metrů dále vařili porridge. Když už sbalili stany,
všiml si nás Placka. Po tomto šťastném shledání jsme se podívali na mořské
živočichy (medúzy – většinou mrtvé, jedna živá, sasanky, slávky – málem
snědena Plackou). Dále jsme napsali pohledy Taparzapanopovi apa Šápárcepe
apa Hopoupusepetipi apa Mepedvěpedopovipi. Pak jsme si udělali oběd – fazole
a párečky, zadebatovali jsme si na téma, na jak dlouho nám vystačí zásoby
jídla, potřebujeme chleba? Padlo rozhodnutí nekupovat místní chleba za £ 1
(vydřiduši !!) a nakonec byl zamítnut i návrh, aby Placka s Kájou
dostopovali do Portree do supermarketu a zde koupili chleba levnější (v
následujících dnech se tedy budeme muset obejít bez chleba). Ve 13:00 jsme se
vydali na cestu do hor. po prudkém stoupání, koukání po ovcích a kopečcích,
zastávce u vodopádu, kde jsme se posilnili čokoládou a místní vodou v barvě
čaje ze školní jídelny jsme se konečně dostali na malé parkoviště s výhledem
na moře, útesy a Loch Loch. Zde jsme nechali Placku a batohy a šli jsme se
projít po útesech. Procházka to byla vskutku zajímavá, otvíraly se před námi
zajímavé pohledy na moře a skály a kluci se konečně mohli vyfotit s ovcí
(ostatní ovce před nimi vždycky utekly – tahle první neutíkala, už,
chudinka, utíkat nemohla). když jsme se vrátili k Plackovi, vzali jsme si
batohy, popošli asi o 200 m a za silného větru postavili stany. Potom jsme
uvařili večeři – byla opravdu skvělá (bujón s kolínky, fazole s lovečákem a
gulášovka se vším možným). Po večeři jsme secvičili a pro Míru zahráli scénu
z Ježíše, jak Petr Ježíše zapře. Pak na chvíli přestal foukat vítr a
objevily se muchničky. My jsme se rychle stáhli do stanů a spali až do rána.
Anička
