Pátek 25. 6. 1999
Na Florenc mě doprovodil táta, Anička zde byla s mámou a kluci přišli úplně
sami. Dorazila jsem na sraz jako poslední v půl dvanácté, protože jsem měla
problémy s pláštěnkou. Za chvíli po mně přijel autobus a my jsme naložili
všechna zavazadla a obložili si místa. Odjeli jsme přesně na čas ve 12
hodin, zamávali jsme také našim blízkým. Cesta mi ubíhala hrozně hezky,
usnula jsem hned na začátku a probudila se až v Plzni. Po dvou hodinách po
odjezdu řidič zastavil u McDonald‘s McDrive a Míra nás pozval na zmrzlinu.
Ve 14:44 jsme byli na hraničním přechodu Rozvadov. Cesta přes celé Německo
trvala hrozně dlouho, takže jsme za tu dobu měli dvě přestávky a jednoho Mr.
Beana. Na odpočívadlech jsme si vždy mohli vybrat něco dobrého a tekutého do
žaludku. Těsně po půl dvanácté v noci jsme zastavili na hranicích s Belgií.
Opět jsme se posilnili a o dalším našem osudu bude teď pokračovat Bilbo.
Bětka
Sobota 26. 6. 1999
Snad kolem čtvrté jsme se vzbudili v Calais, kde si prohlédli naše pasy a po
chvíli nás autobus odvezl do lodi. Vylezli jsme nahoru do mezipalubí, kde
jsme si prohlíželi zboží v duty-free obchodech, snad nic se ale v přepočtu
nevyplatilo, a tak jsme se šli ještě podívat na palubu. Do příjezdu do
Doveru jsme ještě stihli vyplnit imigrační karty, které, když nás autobus
převezl z břicha lodi k příslušné hale, jsme spolu s našimi pasy, pozvánkou
a zpáteční jízdenkou ukázali po menší frontě imigračním úředníkům. Někoho se
ptali více, někoho méně, ale všechny relativně brzy pustili. Když jsme s
razítky v pasech došli k autobusu, posilnili jsme se horkými nápoji a jelo
se. Cestou jsme obdivovali hromady ovcí, bílé skály a cedule „Jezděte vlevo!“
i hlouběji ve vnitrozemí. Vystoupili jsme definitivně ve Victoria Coach
Station, kde jsme si dali batohy do úschovny a vyrazili do ulic, s
jízdenkami do Edinburghu v kapse. Zanedlouho jsme pozorovali Westminsterské
opatství, Big Ben s parlamentem a především londýnské akvárium. Ještě tam
však měli zavřeno, tak jsme se v St. James parku podívali na kachňata a
prohlédli si Trafalgar square a Piccadilly circus. Poté jsme se vrátili k
akváriu, koupili si vstupenky za £ 7 a vstoupili dovnitř. Viděli jsme tam
ale opravdu hodně ryb, od těch menších, jako piraně, po větší, jako žraloky.
Kromě těchto nebezpečnějších zástupců jsme samozřejmě viděli i bezpočet
ostatních. Zlatým hřebem návštěvy akvária byla možnost pohladit si platýse.
Když jsme po pár zmrzlinách v místním McDonaldu vyšli na nábřeží, zeptal se
Kájí jeden turista, jak se jmenuje ta řeka před námi. Kája mu to radši
ukázal na mapě. Pak jsme se šli na hodinku natáhnout do Hyde parku, protože
už bylo nějak moc horko. Následovala letmá návštěva Baden-Powellova domu,
sídla ústředí anglických skautů, a po ní pozvolná cesta k Victoria Coach
Station. Nijak jsme nespěchali a kouknuli se do několika potravin, kde jsem
objevil sqělý jahodový shake. Pak jsme si vyzvedli batohy a navečeřeli se.
Holky si šly umýt na záchod za 20 p nohy a já s Kájou jsme se vydali na
dlouhou odyseu za záchodky zdarma. Málem jsme zabloudili a hledaný McDonald
jsme spatřili teprve až z autobusu do Edinburghu, do kterého jsme po návratu
nastoupili. Po delším špatně srozumitelném projevu pana řidiče o
vymoženostech autobusu a bezpečnosti jsme usnuli.
Bilbo
Neděle 27. 6. 1999
Probudili jsme se asi v 1:20, kdy nám autobus zastavil na
čtyřicetipětiminutovou přestávku. Od řidiče jsme dostali nějaké papírky, na
které jsme mohli uplatňovat různé slevy a také dostat pití zdarma, čehož
jsme po menších problémech využili. Pak jsme zase vlezli do autobusu a já
jsem spala až do 7 hodin, kdy nás autobus vysadil v Edinburghu. Pak jsme se
dezorientovali a nakonec se octli před informačním centrem, kde měli ale
ještě zavřeno (v neděli otvírají až v 10). Pak začalo pršet a taky jsme už
měli hlad, a tak jsme skončili v prvním McDonaldu. Tam jsme si dali snídani
a využili služeb místních záchodů – já jsem si zase jednou vyčistila zuby a
i někteří jiní odešli směrem k záchodům s kartáčkem v ruce. Potom jsme se
znovu odebrali k informačnímu centru, zjistili nějaké údaje o kempech,
koupili mapy a po menších diskusích na téma, kde budeme dnes spát, jsme
odešli směr nedaleký hostel. Zde nám majitel oznámil cenu – £ 10 na osobu a
noc a to nás odradilo natolik, že jsme odešli směr daleký kemp na pobřeží.
Cesta byla docela vysilující a já osobně jsem byla velmi ráda, když jsme
dorazili na místo, postavili stany a vařili oběd. Po tomto posilnění
sestávajícím z chlebů s paštikou a z pudinku jsme se přesunuli k moři,
sbírali jsme mušle, dívali se na nedaleký ostrov oddělený od nás přílivem a
Míra našel „želví vajíčko“ (želví vajíčko = menší světle hnědá kulička
jevící jisté známky opotřebovanosti). Po delších dohadech, co by to asi tak
mohlo být, kluci přijali Mírův nápad, že je to želví vajíčko a rozhodli se
ho zničit. Malá želva rozhodně projevila značnou vůli po přežití, úporně
odolávala mlácení kamenem, i snahám o její rozšlápnutí a dokonce, když jí
Kája mrštil o silnici, začala skákat, tím ovšem prozradila svou pravou
totožnost (ty chápavější – jako já s Bětkou – samozřejmě již dávno předtím
pochopili, že to asi želví vajíčko nebude – byl to hopík). Večer jsme si
uvařili večeři – bramborovou kaši s lančmítem a Bětka s Kájou uvařili
gulášovou polévku. Potom jsme s Bětkou využily příležitosti se vysprchovat a
umýt si vlasy. Nakonec jsme všichni zalezli do spacáků a spali až do rána.
Anička
Pondělí 28. 6. 1999
Ráno jsme vstali kolem 9:00, možná i později. Posnídali jsme vločky, sbalili
stany, věci a vyrazili. Svítí sluníčko, je pod mrakem, prší, je pod mrakem,
svítí sluníčko, svítí sluníčko a přesto prší, tak lze charakterizovat zdejší
počasí. Kája, z nás největší a zřejmě i nejtěžší, se vžil do role auta a
snažil se vyjet z kempu po vzoru svých plechových kolegů. Použil k tomu
závoru jištěnou číselným kódem, závora se zvedla a Kája prošel. Ale vrátnému
se to zase nelíbilo a tak s chladnou myslí Angličana Kájovi vyčinil. Kája
odvětil „I am sorry.“ ještě chladněji, než Angličan a vše bylo zažehnáno.
Ještě jsme si ve vrátnici koupili rohlíky, co vypadají jako buchty a
naprosto spokojeně jsme vyšli vstříc horám, které se hrdě vypínaly do výše
asi 500 m.n.m. Bilbo a Kája nás vedli skrz bludiště města. Zastavili jsme se
v jednom supermarketu Safeway a udělali velký nákup. Osm jogurtů po 10 p, 4
plechovky fazolí v tomatě za 66 p a chleba za 17 p, to byl levný nákup.
Chtěli jsme si koupit ještě zmrzlinu, jednohlasně byla schválena, ale po
obědě jsme ten nápad zavrhli, snad až příště. Kolem 19:00 jsme dorazili na
úpatí hor a zároveň jsme narazili na skautský tábor Bonaly. Správce toho
tábora jsme potkali ve vratech, jak odjíždí. Řekl nám, že se vrátí asi v
21:15 a že ubytování zde stojí dva tučňáky (£ 1,85). Našli jsme si pěkný flek
a postavili stany. Tábor nebyl prázdný, byl plný malých skautíků, kteří, ač
byla zima, po sobě lili vodu. K večeři jsme si dali fazole, jsou výborný.
Kolem 22:00 se tábor vylidnil, děti odjeli domů a my jsme mohli jít v klidu
spát.
Míra
Úterý 29. 6. 1999
Ráno jsme vstali snad i relativně brzy, dali jsme si vločky, naši typickou
snídani. Rozhodli jsme se, že uděláme jednodenní výlet bez gemm. Od
vedoucího kempu jsme se dozvěděli místa, která jsou „worth visiting“
(navštívení hodná). Ukázal nám na mapě pár kopců a místo, kde se můžeme
naobědvat. Vyrazili jsme cestou necestou, než jsme našli cestu, museli jsme
překonat dva ostnaté dráty. Pak si Bilbo vzpomněl, že má ve fotoaparátu už
jen čtyři volné snímky, a tak se vrátil do kempu pro film. Poté jsme již šli
po „normální“ cestě – museli jsme neustále překonávat zátarasy, nicméně byly
pouze proti ovcím a s lidmi byly kompatibilní. Cestou jsme viděli ovce,
vřes, bažiny, ovčí vlnu a ovčí trus. Za veselého bečení jsme vylezli na
„Allermuir hill“, z kterého byl sqělý rozhled na moře. Poté jsme šli směrem
k jezírku „Glencorse resr“. Pak jsme již šli po normální silnici do města
Pencuik, kde jsme našli supermarket, sice ne Safeway, ale taky ušel. Koupili
jsme si tam 0,9 kg párků na večer, čtyři fazolky, chleby (ty jsme rovnou
zkomprimovali, nejlépe asi Bilbo – jeden úplně rozsedl) a dvoulitrovou
zmrzlinu. Na zmrzlinu jsme se vrhli nejdříve, úplně jsme se přejedli, že
jsme téměř ani neměli chuť na chleba s nutelou a jogurty. Pak jsme šli
dlouho po silnici, z které jsme odbočili rovnou do hor. Zdolali jsme tamější
nejvyšší horu, „Scald Law“, která měla, tatadá, 579 metrů (o 6 víc než hora,
která ležela vedle ní, ale nešli jsme na ní). Pak jsme šli kolem jezera Lach
Lach („Loganlea resr“) a poté již známou cestou domů. Doma jsme si dali
fazole a upekli párky: v polovičním barelu jsme roztopili dřevo, potom dali
rošt a na roštu je Bětka s Aničkou válely a Kája s Bilbem a Mírou je jedli.
Při jedení párků jsme si hráli s Benem, místním psem, kterého jsme tak
přejmenovali. Nejdříve jsme mu házeli klacek, pak dva klacky a pak tři
klacky. Nakonec jsme vzali jeden bytelný klacek, na který se zakousnul a my
jsme s ním točili, pak různě tahali a nakonec jsme na něm s Bilbem Bena
zvedli a Bety to vyfotila, doufám, že to vyjde. Po této zábavě jsme byli
velmi unavení, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme spát, a tak jsme šli.
Kája
Středa 30. 6. 1999
Vstali jsme, jak řekl Kája, hodně pozdě, což je asi kolem 10:00 hodin.
Nasnídali jsme se a vyrazili směrem do Edinburghu. Zanedlouho jsme potkali
zastávku, kde jsme se dozvěděli, že bychom měli zaplatit 70 p za člověka.
Odpočítali jsme drobné a čekali. Po chvíli přijel autobus (10A) a řidič nám
vystavil lístky na 90 p (chudák malá). Už jsme mu zbytek nedoplatili a
vyšplhali jsme do druhého patra. Připadala jsem si zde jako když jezdíme na
táboře s plně naloženým valníkem. Naštěstí jsme cestu všichni přežili.
Dohodli jsme se, že se půjdeme podívat na hrad. Bohužel všude bylo spoustu
lidí, dokonce i ve frontě na vstupenky, takže jsme zjistili téměř až u
okénka, že po nás budou chtít £ 6,50. Naštěstí jsme měli kartičky EURO<26, a
tak jsme platili „pouhých“ £ 3,50. Hned u vchodu si Kája s Bilbem vyzvedli
anglicky mluvící bedýnky se sluchátky (no já té technice moc nerozumím).
Bylo to tam moc hezké, viděli jsme korunovační klenoty, šperky, různé
dárečky a dvě vojenská muzea. Také jsme se mnohokrát fotili na různých
místech a výhledech. Pod hradem jsme nakoupili pohledy za 10 p a odebrali se
na oběd do McDonalda. Zde na naší úžasnou kartičku EURO<26 dávali ke každému
hamburgeru pití zdarma. S Aničkou jsme si dali kuřecí hamburger a zmrzlinu.
Kája snědl dohromady asi šest hamburgerů a vypil tím pádem 1,5 litrů koly,
což je úctyhodný výkon. Napsali jsme zde pohledy a vydali se směrem na útes.
Během cesty jsme potkali obchod s turistickým vybavením, kde měli i skautské
věci (např. umělohmotné různě barevné trubičky, sloužící místo turbánku).
Také jsme navštívili supermarket Farmfood, kde měli 1 kg párečků za 99 p.
Cestu na útes jsme si vybrali tu nejkratší a nejpřímější – to je přímo do
kopce, takže jsme museli chvílemi skoro lézt po čtyřech. Útes byl jediné
místo v Edinburghu, kde byla tráva delší než 7 cm. Vyhlídli jsme si místo na
přenocování, až přijede Placka a slezli dolů. Vrátili jsme se na Princess
Street, napočítali drobné a čekali a čekali a pořád čekali, až přijel
autobus. Když jsme se vrátili do kempu, čekalo nás nemilé překvapení. Nějací
drzí a hladoví hlodavci se prokousali Hanýskovým a Mírovým stanem a sežrali
a rozcupovali vločky, chleba a nějaké sušenky. Také Bilbovi prokousali malou
kapsičku na bederáku u gemmy (jen počkejte, vy mrchy, my vám to někdy
vrátíme). K večeří jsme měli fazolky a pečené párečky. Všichni praskali ve
švech a tak se raději odkutáleli do svých větracích stanů.
Bětka
Čtvrtek 1. 7. 1999
Míra nás vzbudil v 5:00, tak jsme rychle vstali, sbalili si věci a odnesli je
na záchody kvůli veverkám a šli na autobus. Ten nám bohužel ujel, tak jsme o
pár stanic popošli a chytli další. Jako obvykle jsme si vystoupali nahoru.
Vystoupili jsme nedaleko McDonald‘s, kde jsme zhltli něco k snídani a
vyrazili směrem k Royal Mile. Na vyhlédnutém místě jsme usedli na lavičky,
kde jsme pak četli noviny, jedli bagety a popíjeli koktejly. Na ulici již
byli policisté a policejní zátarasy. Přišel nějaký elegantně oblečený
novinář a vyptával se Káji, proč tu sedí, jestli chce vidět královnu apod.
Mezi zátarasy přecházely slavnostně oděné vojenské kapely. Lidí kolem
přibývalo a zanedlouho jsme spatřili královskou stráž na koních, za kterou
již následoval královnin kočár. Byl docela hluboký a jel celkem rychle,
takže jsme královnu viděli jen na chvíli, zamávali jsme jí a ona nám. Kromě
královny byl v kočáře ještě její manžel a princ Charles. Za chvilku přejeli,
tak jsme se vydali k hradu. Cestou jsme viděli železné helmy za £ 15 a
vymýšleli mince do táborové hry. Stihli jsme si ještě vyfotit pochod
medvědích čepic, Skotů a RAF. Seběhli jsme na most a za chvíli jsme viděli
přelet Concordu a stíhaček nad Scottovým pomníkem. Pak jsme se rozprchli po
Princess Street – obědvali jsme, prolézali obchoďáky apod. Setkali jsme se v
McDonaldu na zmrzlině, holky si koupily keltské CD, my jsme získali asi 7 CD
free, z toho některé byly i mírně hodnotné. Šli jsme směrem ke kempu,
prohlížeje si obchody na cestě. Nakoupili jsme nějaké potraviny a nastoupili
do autobusu. V kempu jsme si dali fazole a skoro všichni šli spát. Zatímco
jsem si četl, spatřil jsem veverku, kterak nám vyjídá špinavé ešusy na
stole. Pak jsme šli spát všichni, ačkoliv bylo teprve 20:00 hodin.
Bilbo
