Pátek 16. 7. 1999
Probudili jsme se do velkého větru a deště, nikomu se nechtělo ven, ale
nakonec jsme se přemohli. Bilbo s Aničkou nám uvařili porridge. Zabalili
jsme se a vyrazili na cestu. Šli jsme celou dobu po cestičce (tedy spíše
potokem), až jsme došli k řece. Sundali jsme gemmy a boty a vlezli do vody.
Bilbo nás vyfotil v různých pózách na balvanech a mohli jsme jít dál. Šli
jsme, až jsme došli k bažině, Kája s Bilbem ji prošli dobře, Placka zahučel
jednou botou až po kotník, já jsem zahučela oběma nohama po nárty a Anička
do bažiny zahučela oběma nohama až po kolena a skácela se na trávu vedle.
Neštěstí v bažině – holá Anička (vymyšleno o den později). Celý den jsme šli
potokem – tedy spíše po cestě, po které tekl potok. Došli jsem až k jezeru,
kde jsme potkali dva Angličany. Angličani přeskákali po šutrech přes řeku,
která vytéká z jezera, na druhý břeh. Obcházeli jsme takový kopec se
skalkou. Trochu jsem se natáhla, když jsem slízala dolů. Kluci byli hrozně
vyděšení (tedy nevím proč) a vzali mně a Aničce batohy. Přišli jsme do
zátoky, kde bylo vidět na ostrov, na kterém se tulili tuleni. Bilbo začal
lézt po skále a my jí obešli horem. Napili jsme se a šli dál. Došli jsme na
břeh řeky. Na druhé straně bylo spousta mladých lidí a dva baráčky.
Přebrodili jsme ji – hrozně to tedy bolelo. Nakonec jsme se dozvěděli, že v
jednom z nich můžeme spát. Udělali jsme si večeři, zpívali jsme a šli spát.
Bětka
Sobota 17. 7. 1999
Po dlouhé době jsme konečně spali pod pevnou střechou, takže jsme toho
náležitě využili a vstávali až v 11 hodin. Protože už bylo tak pozdě, rozhod
li jsme se po porridgi pro kratší výlet bez gemm a batohu. Venku šeredně
mrholilo, cestou ke kruhu ze stojících kamenů jsme dohadovali dny a hry na
tábor. Když jsme došli na silničku, vyhodili jsme odpadky a dali se po ní
doprava. Po celkem dlouhé době, během které jsme vymýšleli další program na
tábor, jsme došli k malému obchůdku, kde jsme si koupili pár jablek.
Odbočili jsme na pobřežní stezku, odkud jsme viděli svůj dočasný příbytek.
Na pěkných kamenech jsme se naobědvali, snědli jsme podle plánu dva chleby,
dojedli salám a cibule. Ještě jsme si dali čokoládu a šlo se dál. Cestou
domů jsme prolézali skály, pozorovali mořské živočichy a Kája s Plackou si
vyprávěli jednotlivé díly Star Treku. Když jsme došli do stavení, dali jsme
si zahuštěnou polévku a pudink. Po jídle jsme sepisovali dny na tábor, pak
jsme si ještě uvařili čaj s mlékem. Došla nám modrá bomba. Pak jsme šli spát
s tím, že se zítra brzo vzbudíme a půjdeme se ještě podívat k jezeru
Coruisk.
Bilbo
Neděle 18. 7. 1999
Ještě ani nebylo devět hodin a už nás Kája budil s tím, že se jde na výlet.
Moc se mu to tahání ze spacáků nedařilo, pomohly až Plackovy vločky donesené
až do postele. Po snídani jsme se oblékli, připravili si baťůžky s obědem a
mohlo se vyrazit (čas 9:45). Vydali jsme se směrem k horám, první překážkou v
cestě byla nám dobře známá řeka. Moc se nám nechtělo zouvat si boty a
přebrodit se (byla totiž docela zima), a tak jsme se rozhodli jít ještě
kousek protiproudu a na příhodném místě přeskákat po kamenech. To se nám
nakonec podařilo, jen Bětka se trochu namočila. Dál jsme nějakou dobu
stoupali nahoru a pak klesali dolů, přebrodili jsme řeku (tentokrát jsem se
namočila já) a na kamenech jsme si dali menší přestávku spojenou s požíráním
čokolády. Potom jsme se vydali po cestičce kolem jezera Loch Coruisk. Cestou
jsme přeskakovali bažiny, házeli žabky do jezera a Placka konečně ulovil
jelena. Oběd jsme si dali na obrovském šutru, jídelníček zůstává stejný – 2
chleby, sýr, marmeláda. Potom jsme překročili řeku vtékající do jezera a po
druhé straně se vydali nazpátek. S jednou přestávkou jsme dorazili až k řece
vytékající z jezera, kterou jsme úspěšně překonali (kluci v botách, já s
Bětkou jsme se zuly, nenamočil se nikdo). Po cestičce jsme došli k zátoce
Loch nan Leachd, kde jsme pozorovali tuleně. Počasí teď bylo strašně pěkné,
svítilo sluníčko a bylo i docela teplo. Pod skálou, jejíž překonávání nám
předevčírem dělalo takové problémy a kterou jsme teď zdolali vcelku v
pohodě, jsme si dali picí přestávku. Pak jsme šli kolem pobřeží až k naší
řece u domečku. Vzhledem k tomu, že byl odliv a vody bylo málo, nám její
přebrození nečinilo žádné potíže (ale zout jsme se museli). Doma jsme byli
asi v 17:20 a protože bylo pořád hodně hezky, rozhodli jsme se pro koupel v
Atlantiku. Voda byla pěkně studená, ale čistá. Dlouho jsme tam ale
nevydrželi (skupinka, která s námi sdílela domeček, seděla u pobřeží
navlečená v mikinách a měla z nás velkou legraci). Potom jsme se usušili,
převlékli se a já s Bětkou jsme šly sbírat mušličky. Placka zatím vařil
jarní polévku. Tu jsme snědli a pak ještě dvě další. Taky jsme si zazpívali
a nakonec jsme šli i celkem brzy spát.
Anička
Pondělí 19. 7. 1999
Ráno jsme vstali, udělali porridge, sbalili (to byl pěknej horor) a vyrazili
směrem Broadford. Cestou vzhůru jsme potkali běžce, běžícího dolů, kterého
jsme poté potkávali celý den. Bavili jsme se o různých věcech, především o
táboře. Udělali jsme spoustu zastávek, především na čokoládu. Cesta byla
velice strastiplná, docela hororová, a proto jsme první broadfordské domky
uvítali s jásotem. Hned jsme zašli do místního megasupermarketu, kde jsme
udělali kšeft. Poté jsme se vrátili kousek zpět po silnici a postavili
stany. Lidé šli do Bradfordu najít hagges, které ale stejně nedostali. Pak
jsme šli spát.
Kája
Úterý 20. 7. 1999
Probudil nás Bilbo, právě odcházel na snídani do Co-opu. Rychle jsem se
sbalil a probojoval se hustým muchniččím rejem na silnici a došel do města,
kde snídali Anča s Bilbem, zanedlouho dorazili i Bětka s Kájou. Okolo půl
jedenácté se začalo stopovat. Tradičně pršelo a já šel na řadu poslední.
Skupina mladých Francouzů mě vzala k mostu ze Skye. Ten jsem přešel pěšky a
naposledy zamával Skyi. Kousek odsud mně zastavil náklaďák. Vzal mě něco
přes 150 mil až do Perthu. Příjemná jízda, docela jsem si pokecal. Z Perthu
mne vzala dodávka a vyhodila mne těsně před Edinburghem, odkud mne do centra
vzal jeden mladý pár. Na Princess Street jsem nastoupil do desítky a jel do
skautského kempu Bonaly. Tady ještě nikdo nebyl. Neměl jsem stan, a tak jsem
se zabydlel v chatičce. Bylo mi docela smutno, protože chatička byla temná a
venku bylo nevlídně, a tak jsem se šle projít. Po chvíli chození jsem uviděl
v autobuse Bilba s Ančou. Otočil jsem se a pospíchal zpět do Bonaly. Zde
jsme se šťastně shledali. Bilbo postavil stan, nechal ho schnout a
nastěhovali se s Ančou do chatičky ke mně. Zde jsme po pár doušcích
malinového čaje usnuli.
Placka
Středa 21. 7. 1999
Opět na mě zbylo, abych popsala, jak jsme s Kájou stopovali 20. 7. 1999. Po
té, co odjeli Bilbo s Aničkou z Broadfordu, jsme se dali do stopování my s
Kájou. Hnusně mžilo a foukal vítr. Po třičtvrtě hodině jsme konečně chytli
pět aut s korejskými rodinami, které zde byly na prázdninách. Kája jel v
jednom autě, já v druhém a ve třetím jel můj batoh. Při odjezdu jsme
způsobili menší zácpu na silnici, ale odjeli jsme alespoň se vší parádou.
Dovezli nás až do Fort William. Po cestě jsme měli přestávku na focení. Ve
Fort William jsme se s Kájou najedli a šli hledat nejvhodnější místo na
další stop. Po cestě jsme potkali Aničku s Bilbem. Trvalo nám skoro dvě
hodiny, než jsme chytli další auto. Jeli jsme dodávkou, kterou řídil starší
pán. Jel hrozně rychle, protože musel být za půl hodiny v Obanu. Z Obanu nás
vzal chlap se slečnou, kterou pravidelně vozil domů, protože bydlela v
nějaké malinké vesničce. Vyhodil nás na nějaké křižovatce. Odsud jsme jeli s
manželi. Měli hrozný borďas v autě, a tak museli všechny věci naházet do
kufru. Vzali nás do Lochgilpheadu. Došli jsme si zkontrolovat kulany. Za tři
minuty nato, co jsme začali opět stopovat, nás vzal chlap ze Scottish
Hydroelectric. Protože měl v autě jen dvě místa, musela jsem sedět na
umělohmotné bedýnce v zavazadlovém prostoru. Zastavil nám u nějakého hotelu
(to už bylo půlosmé). Za chvilku nám zastavily dvě Němky, které zde byly
také na prázdninách a odvezly nás asi o deset mil dál, než jsme se dohodli.
Odsud jsme jeli až do Stirlingu na nájezd na dálnici s náklaďákem. začalo se
stmívat. Ve Stirlingu jsme byli v půl jedenácté v noci. Dohodli jsme se, že
ještě zkusíme dojet do Bonaly. Hned nás vzali holka s klukem, kteří
rozváželi nějaké věci po okolí. Koupili nám pizzu, chipsy a limonádu. Hrozně
se divili, že je nám teprve sedmnáct, a také se nás ptali, jestli jsme
manželé. Nakonec nás dovezli až téměř ke kempu (po dlouhém bloudění). Do
kempu jsme dorazili 21. 7. 1999 ve třičtvrtě na jednu. Nasnídali jsme se se a
šli jsme spát.
V půl jedenácté nás vzbudil Placka. Naobědvali jsme se a
vyrazili jsme do Edinburghu. Kája s Bilbem se šli podívat do počítačového
obchodního domu. S Plackou jsme koupili lístky na Star Wars za £ 3 za
člověka. Potom jsme se s Plackou rozloučili a šly jsme se podívat po
obchodech. Koupily jsme hrozně výhodně dárky domů a nějaké jídlo k večeři a
šly jsme na sraz, který jsme měly s klukama u McDonalda. Společně jsme pak
šli do kina. Půl hodiny jsme se koukali na reklamy a pak to začalo. Děj vám
tady popisovat nebudu, abyste se měli na co těšit. Po kině šli kluci na
haggis a sklenku whisky (Placka 1 pinty Guinesse) a my jsme jely do kempu.
navečeřely jsme se a zanedlouho nato přišli kluci. Líčili, jak jim chutnalo
haggis a pak jsme šli spát.
Bětka
Čtvrtek 22. 7. 1999
Vzbudili jsme se asi o půl jedenácté. Každý se nasnídal ze svých zásob,
protože kromě čaje už nic společného nebylo. Postupně jsme se snad všichni
osprchovali a Jar Jar Binks se konečně oholil. Když jsme ještě sbalili
dostatečně vyschlý Mírův stan, vyrazili jsme do města. Nejdřív jsme se v
knihkupectví koukli na bezpečnostní cedule, pak jsme se vydali na Princess
Street a rozprchli se do obchodů. Když jsme se zase sešli, dali jsme si sraz
u McDonald‘s a šli opět prohlížet obchody. Jar Jar šel navíc zabookovat
jízdenky do Londýna. Objevili jsme zajímavou knížku se třemi epizodami Star
Wars. Bětka si koupila šaty a navíc si ještě všichni koupili oběd, když jsme
se po srazy sešli. Po obědě jsme se šli kouknout na železné helmy, které
měli na Royal Mile. Bohužel stály £ 75 a ne £ 15, takže jsme si je nakonec
nikdo nekoupil. Nepřestávali jsme nakukovat do nejrůznějších obchodů a
pomalu směřovali k Tescu. Tam jsme si koupili něco k večeři, kterou jsme pak
snědli u Waverley. pak šly holky nakupovat a pak domů, Jar Jar si sedl v
parku a četl Shakespeara, kterého si koupil a já s Kájou jsme si šli zahrát
do obchodního domu Virgin formulky. Bohužel při 12. okruhu z 22 hlásili, že
za pět minut zavírají, tak jsme došli pro Jar Jar Binkse a chvíli
poslouchali kytaristu na jednom rohu. Pak jsme se autobusem dopravili do
Bonaly, kde mezitím opět přibyli nějací skauti. Kus od naší chatky se konal
táborák, my jsme se zavřeli vevnitř a zpívali. Podařilo se nám ještě
zlikvidovat Kájovu Toblerone, kterou okousala veverka. Spát jsme šli asi v
jednu.
Bilbo
Pátek 23. 7. 1999
Vzhledem k tomu, že jsme šli včera spát poměrně pozdě (vlastně jsme šli spát
hodně brzo dneska), docela jsem se těšila, že si trochu přispíme. Tento plán
nám překazili nějací cizí skauti, kteří nás vzbudili asi v 9:00 hlasitým
boucháním na dveře naší boudy. Když se Placka asi po pěti minutách vyhrabal
ze spacáku a otevřel jim, sdělili nám, že si boudu platí a že si v ní chtějí
uvařit snídani. Placka je nějak ukecal, ale radši jsme začali balit, aby z
toho nebyly ještě problémy. Pak jsme se nasnídali a vzbudili Káju s Bětkou.
A já s Bětkou jsme se šly osprchovat (voda byla hnusně studená, a tak jsme
tam nevydržely moc dlouho). Nakonec se sbalil i Kájův stan, všichni jsme
vyhřívali na sluníčku, četli knížky a vařili oběd – gulášovky s těstovinami.
Pak jsme zaplatili kemp a odjeli do Edinburghu, kde jsme nechali kluky v
parku hlídat baťohy a já s Bětkou a Plackou jsme si šli nakoupit do Tesca
jídlo na cestu a do Londýna. Poté si Placka a Bětka koupili velmi výhodně 3
knížky klasické anglické literatury za £ 2,5 a šli jsme vystřídat kluky v
hlídání baťohů. Takhle jsme se střídali až do devíti hodin, kdy nás z parku
vyhodili s tím, že zavírají. Odebrali jsme se tedy na autobusové nádraží,
kde jsme ani moc dlouho nečekali, nacpali se do autobusu společnosti
National Express a hurá do Londýna (cesta prašná byla strašná).
Anička
Sobota 24. 7. 1999
Ráno jsme přijeli do Londýna, pojedli něco malého a byl rozchod od 7 AM do
5:30 PM. Byl jsem téměř všude (Hyde park, London British museum, etc..).
Autobusem jsme dojeli do Doveru, nalodili se na parník, udělali fotku, jak
odjíždíme z Anglie, koupili 1,2 kg Toblerone, vylodili se z parníku a pak už
jsem spal a nic si už víc nepamatuju.
Kája
Když jsme se rozešli z Victoria Coach Station, vydal jsem se směrem k
Baden-Powell House s tím, že se chci podívat do Gilwellu. Strašně jsem
potřeboval checknout kulana, ale nikde to nešlo, jako na potvoru nikde žádný
McDonald‘s. Došel jsem k B-P domu, kde jsem si vzal několik papírů s
informacemi a šel je studovat na checkpoint. Zjistil jsem, že do Gilwellu
bych musel jet vlakem a to se mi nechtělo. Kolem Hyde parku jsem došel ještě
k prvnímu skautskému obchodě na světě (nic moc, náš JUN je asi lepší) a
časem našel směnárnu, kde mi vyměnili šek bez poplatku. Vydal jsem se
prohlédnout si Oxford Street. Byla tam spousta obchodů, ale málo nějakých
zajímavých (počítačových :-). V Tescu jsem si koupil obří sendvič, limonádu
a jogurt s rýží, což jsem pak snědl k obědu na lavičce. Ulicemi jsem se
propletl k parku, kde jsem přečkal polední vedro. Asi po půlhodině jsem
vstal a kolem Buckinghamského paláce se vrátil na Victorii. Protože bylo
ještě brzo, šel jsem k blízkému Tescu koupit si něco na cestu, nakonec to
byly mrkve, sodovka, jablka, šunka a chleba. Když jsem se vrátil, už tam
všichni byli, vyzvedli jsme batohy a připravili se k odjezdu. Autobusem před
námi odjel můj známý David Kočí z tolkienistické společnosti. Zástupci
Kingscourtu nám zkontrolovali jízdenky a předali nám tajemné krabičky (Káju
správně odhadli – dostal dvě :-) a nasedli jsme. Sbohem Londýne..
Bilbo
Neděle 25. 7. 1999
Poslední, všemi dlouho očekávaný slavný a významný den jsme zahájili
spánkem. Okolo 4. hodiny tohoto dne jsme zastavili „in the middle of nowhere“
(deformace pobytem!?). zanedlouho se opět nasedlo a pokračovalo se dál
temnou nocí. Přejeli jsme kus Evropy a začalo svítat kdesi nad Německem. Ani
to netrvalo dlouho a němečtí celníci spolu s našimi nás pustili domů, kde
nás uvítaly skupiny trpaslíků a vlídné tváře vietnamských stánkařů. Na oběd
nás pustili do „trochu jiné restaurace“ McDonald‘s, kde jsme utratili to, co
jsme hypoteticky ušetřili ve Skotsku na „free Coca-Cola“. Právě v této
chvíli nás vítá město Plzeň s Prazdrojem v pravici (sbohem, drahý Guinessi,
pěň sladce) a vystupují první pasažéři (krysy opouštějí loď první – no
pardón, omlouvám se vám, plzeňští).
Hypotéza jak dojedeme č. 1:
Výstřižek z odpoledních Timesů: Horrible destiny of the Czech passageres -
Coach bus from London to Prague was hijacked near Pilsen by three unknown
squirrels. For details see page 25.
Hypotéza jak dojedeme č. 2:
Dojeli jsme v pořádku. Výlet se nám líbil, protože byl hezký.
Krutá realita:
- - -
Závěr:
Když si odmyslím všechny lapálie s veverkami, všechny hrůzostrašné chvíle
prožité s muchničkami, déšť, mžení, mrholení, vítr, hnědou eklhaftní vodu,
liják a Kájovy ponožky, je Skotsko pěkné místo, kde se dá prožít spousta
krásných chvil, jak jste se asi, ať už jste kdekoli, dočetli.
Speciální poděkování patří:
Pánům řidičům, že nás nenechali umřít žízní při cestě do Londýna a zpět a
napojili nás (bohužel ne na internet :-( ); celníkům, kteří nás pustili do
Anglie; rodině pana Křesťana, díky kterým nás pustili do Anglie; drahé
Pangei, která jednoho dne od sebe odtrhla Britské ostrovy; vrásnění, které
vytvořilo tak krásné hory; počasí, které se nestalo stereotypní; Mírovi,
který nám nechal vařič a odvezl Hanýskův stan; všem těm, kteří nám něco
půjčili, dali či vzali a díky nimž byl pobyt příjemnější; všem řidičům,
kteří nám zastavili a nakonec i muchničkám, bez kterých by to nebyla taková
sranda.
25. 7. 1999 – 13:07 – J. J. B
Placka alias Jar Jar Binks
