Laddobar Web - Sapkowski

Andrzej Sapkowski: Poslední přání

I.
Sumec vystrkoval nad hladinu vousatou hlavu, mocně sebou házel, blýskal bílým břichem, cákal a pěnil vodu.
“Pozor, Marigolde!” křikl zaklínač, zapíraje se podrážkami v kluzkém písku. “Drž ho! Mor na tebe!”
“Držím…” hekl básník. “Hrome, to je obluda. Leviatan, a ne ryba. To bude masa, bohové!”
“Povoluj, povoluj, nebo utrhneš udici!”
Sumec zajel ke dnu a prudce se pustil po proudu řeky k zátočině. Šňůra zasyčela, z Marigoldových a Geraltových rukavic se zakouřilo.
“Táhni, Geralte, táhni! Nepovoluj šňůru, jinak se nám zamotá do kořenů na dně!”
“Ale takhle se utrhne!”
“Neutrhne! Tahej!”
Shrbeni táhli. Šňůra vibrovala, se sykotem řezala vodu, tříštila ji do kapiček, lesknoucích se v paprscích vycházejícího slunce jako rtuť. Sumec se vynořil, projel těsně pod hladinou – tak se trochu uvolnil. Rychle začali dobírat povolenou šňůru.
“Vyudíme ho,” zafuněl Marigold. “Zavezeme ho do vsi a necháme strčit do komína. A z hlavy dáme uvařit polívku.”
“Pozor!”
Sumec ucítil pod břichem mělčinu, zvedl z vody polovinu téměř dvousáhového těla. Škubl hlavou, plácl širokou ocasní ploutví, obrátil se a ostře zajel do hloubky. Z rukavic se zase zakouřilo.
“Tahej, tahej. Na břeh s ním, s mrchou!”
“Povol mu, Marigolde! Praskne šňůra!”
“Vydrží, jen se neboj… Z hlavy… polívku…”
Sumec, znovu přivlečený blíž ke břehu, se převaloval, házel sebou a vůbec dával s velkou urputností najevo, že nebude tak snadné strčit ho do komína. Voda stříkala na všechny strany.
“Kůži prodáme…” vyrážel s námahou brunátný Marigold, oběma rukama tahající napjatou šňůru. “A vousy… Z vousů můžeme udělat…”
Nikdo se nikdy nedověděl, co se básník chystal udělat ze sumčích vousů. Šňůra praskla, oba rybáři ztratili rovnováhu a svalili se do mokrého písku.
“Aby to šlak trefil!” vykřikl Marigold; až se z rákosí vrátila ozvěna. “Tolik žrádla je fuč! Zdechni, bestie!”
“Varoval jsem tě.” Geralt si otřepával kalhoty. “Říkal jsem ti, ať ho netáhneš tak silně. Zvoral jsi to, kamaráde. Lempl jsi, ne rybář.”
“To není pravda,” urazil se trubadúr. “Že ta potvora vůbec zabrala, je moje zásluha.”
“Zajímavé. Ani prstem jsi nehnul, když jsem chystal ty udice. Brnkal jsi na to svoje sladké dřevo a vřískal na celé okolí, nic víc.”
“Omyl,” zaškaredil se Marigold. “Abys věděl, když jsi usnul, sundal jsem z háčku červy a napíchl na něj chcíplou vránu, co jsem našel támhle v křoví. Chtěl jsem vidět, jak se budeš šklebit, až ráno mrchu vylovíš. A zatím na ni zabral sumec. Na tvoje červy bychom chytili hovno.”
“Chytili,” odplivl si zaklínač do vody a začal navíjet zbytek šňůry na dřevěnou vidlici. “Jenomže se utrhl, poněvadž jsi ho táhl jako mezek. A přestaň fňukat, radši smotej druhou šňůru. Slunce už vyšlo, je čas vyrazit. Jdu připravit věci.”
“Geralte!”
“Co ještě?”
“Na druhé udici je taky něco… Ne, jenom se zachytila. Hrome, drží za nějaký kámen, nepohnu s tím! Nooo, už to jde… Hele. Koukni, co táhnu. Vypadá to jako vrak kutru z časů krále Desmodea. Jen se na to podívej, Geralte.”
Marigold, to se rozumí, opět přeháněl. Spletenec zpuchřelých provazců, potrhaných sítí a šlahounů vodních rostlin, který vytáhl z vody, byl vskutku objemný, nicméně do rozměrů říční lodi z časů legendárního krále mu hodně scházelo. Pěvec hromadu rozhrnul po pláži a špičkou boty se v ní přehraboval. V řasách se hemžily pijavky a drobní korýši.
“Ha! Vidíš, co jsem našel?”
Geralt se přiblížil. Básníkovým úlovkem se ukázala být otlučená kameninová nádoba – něco na způsob dvouuché amfory. Byla zamotána ve staré síti, zčernalá shnilými řasami a olepená vodními slimáky. Kapalo z ní smrduté bahno.
“Ha!” zvolal znovu pyšně Marigold. “Zdalipak víš, co to je?”
“Jak by ne. Starý džbánek.”
“Mýlíš se,” oznámil mu trubadúr, zatímco klacíkem z nádoby oškrabával ulity a nános ztvrdlého jílu. “Džbán to samozřejmě je, ale určitě kouzelný. Uvnitř sedí džin, který mi splní tři přání.”
Zaklínač vyprskl.
“Jenom se směj.” Marigold skončil čištění amfory, naklonil se a opláchl ji v řece. “Ale na špuntu je pečeť na pečeti čarodějný znak.”
“Jaký? Ukaž!”
“Houby,” schoval básník džbánek za zády. “Co bys ještě nechtěl? Já ho našel a potřebuji všechna přání.”
“Nedotýkej se té pečeti! Nechej to!”
“Pust, povídám! Je to moje!”
“Marigolde, dávej pozor!”
“Pche!”
“Nestrhávej to! A hrome!”
Z nádoby, která během jejich tahanice spadla na zem, se vyvalil červený, světélkující dým. Zaklínač uskočil a vrhl se k jejich tábořišti. Pro meč. Marigold si založil ruce na prsou a ani se nezachvěl.
Dým zavířil a utvořil ve výšce básníkovy hlavy nepravidelnou kouli. Ta se zformovala do podoby karikované, beznosé hlavy s velkýma očima a jakýmsi zobanem namísto úst. Měla okolo sáhu v průměru. “Džine,” oslovil ji Marigold a dupl patou. “Já jsem tě vysvobodil. Nuže od této chvíle jsem tvým pánem. Má přání…”
Hlava zaklapala zobanem.
“Utíkej!” vykřikl zaklínač. “Utíkej, Marigolde!”
“Má přání,” pokračoval básník, “jsou tato: Za prvé, ať co nejdřív trefí šlak Walda Marxe, minstrela z Cidaris. Za druhé, v Caelfu žije komtesa Virginie, která nikomu nechce dát. Ať dá mně. Za třetí…”
Nikdo se nikdy nedověděl, jaké bylo Marigoldovo třetí přání. Z ohavné hlavy totiž bleskově vyrostly dva ještě ohavnější pařáty a popadly trubadúra za krk. Marigold zavřeštěl.
Geralt se třemi skoky ocitl vedle hlavy, rozmáchl se stříbrným mečem a ťal rovnou přes prostředek. Vzduch zasvištěl, hlava vypustila dým a – vyrostla. Náhle byla dvakrát větší. Zoban, nyní rovněž podstatně větší a hrozivější, zaklapal a široce se otevřel. Vyšel z něj syčivý hvizd. Pařáty zacloumaly zmítajícím se Marigoldem a přimáčkly ho k zemi.
Zaklínač složil prsty do znamení Aard a vpálil do hlavy nejvyšší množství energie, jež se mu podařilo zmobilizovat. Při střetu s aurou, obklopující hlavu, se magická energie proměnila v oslepující plamen. Zahřmělo, až Geraltovi zalehlo v uších, rákosím zasvištělo povětří nasáté implozí. Netvor pronikavě zařval, ještě vyrostl, avšak básníka pustil, vznesl se, otočil kolem vlastní osy a mávaje pařáty odletěl nad vodní hladinu.
Zaklínač se vrhl vpřed, aby odtáhl nehybně ležícího Marigolda. Jeho prsty zavadily o kulatý předmět, zapadlý do písku.
Byla to mosazná pečeť se znakem zlomeného kříže a devítiramenné hvězdy.
Nad vodou visící hlava už vyrostla do velikosti stohu sena. Otevřený řvoucí zoban teď rozměry připomínal vrata středně velké stodoly. Příšera natáhla pařáty a vrhla se do útoku.
Geralt, nevěda si již rady, sevřel pečeť v pěsti, napřáhl ruku proti nestvůře a vykřikl formuli exorcismu, kterou ho kdysi naučila jistá kněžka. Nikdy ji dosud nepoužil – ze zásady totiž odmítal věřit jakýmkoli pověrám. Výsledek však předčil nejsmělejší očekávání.
Pečeť se v okamžení rozžhavila, zasyčela mu v dlani a spálila ji. Olbřímí hlava se zastavila a zůstala viset nad řekou.
Chvíli se ani nepohnula, pak zavyla, zaskřehotala a rozplynula se v oblaku dýmu. Dým se srazil v husté mračno, které, vzdouvajíc hladinu, odletělo nečekanou rychlostí proti proudu řeky. V několika okamžicích zmizelo z dohledu, jen po vodě se ještě neslo vzdalující se vytí.
Zaklínač se sklonil ke svému druhovi zhroucenému na písku.
“Marigolde? Žiješ? Marigolde, hrome! Co je s tebou?”
Básník pohnul hlavou, zatápal rukama a otevřel ústa k výkřiku. Geralt zaťal zuby a přimhouřil oči. Marigold měl školený zvučný tenor a obzvláště ve strachu dokázal jeho hlas vytáhnout neuvěřitelné výšky. Leč nyní z pěvcova hrdla vyšel pouze sotva slyšitelný, chraptivý skřek.
“Marigolde, co je s tebou? Řekni něco!”
“Hhh… Eee… Khee… Khuuurva…”
“Bolí tě něco? Co je ti?”
“Hhh… Khuu…”
“Nic neříkej. Jestli je všechno v pořádku, kývni hlavou.” Marigold sešklebil obličej a s námahou přikývl – a hned nato se začal dusit a kašlat, převalil se na bok, zkroutil se a dávil krev.
Geralt zaklel.

II.
“U všech bohů,” couvl strážný a spustil lampu. “Co se mu stalo?”
“Pusť nás, dobrý muži,” požádal tiše Geralt, podpíraje v sedle zhrouceného Marigolda. “Spěcháme. Vidíš přece.”
“Vidím,” polkl zbrojnoš slinu, prohlížeje si básníkovu sinalou tvář a sedlou, zčernalou krev na jeho bradě. “Raněný? Vypadá to dost ošklivě, pane.” “Spěcháme,” opakoval Geralt. “Jsme na cestě od svítání. Pusťte nás, prosím.”
“Nemůžeme,” ozval se druhý strážný. “Brána je otevřená od východu slunce do západu. V noci nesmí projít nikdo. Do města ani ven. Je to rozkaz. Nikdo, ledaže by měl glejt od purkmistra nebo dokonce od krále. Anebo, kdyby to byl erbovní šlechtic.”
Marigold zachroptěl, padl obličejem do hřívy a po zaschlém krvavém škraloupu na koňské šíji stekla další rudá stružka.
“Lidé,” řekl Geralt nejpokorněji, jak dokázal. “Vidíte přece, jak je to s ním špatné. Musím najít někoho, kdo ho dokáže vyléčit. Pusťte nás, prosím.” “Nemusíš prosit.” Zbrojnoš se opřel o halapartnu. “Rozkaz je rozkaz. Jestli vás pustím, půjdu na pranýř a vyženou mě ze služby, co dám potom děckám jíst? Ne, pane, nemohu. Pomoz svému příteli sesednout a zaveď ho do strážnice v barbakanu. Ošetříme ho a jestli mu je souzeno, do svítání vydrží.” “Tady naše ošetření nestačí,” zaskřípal zaklínač zuby. “Potřebuje léčitele, zkušeného medika.” “Takového byste v noci stejně nenašli,” namítl druhý zbrojnoš. “Všechno, co pro vás můžeme udělat, je, že nebudete muset nocovat před bránou. Ve strážnici je teplo a raněného je kam položit, bude mu líp než v sedle. Pojď, pomůžeme ti ho sundat z koně.”
Ve strážnici bylo skutečně teplo a vcelku útulně. V krbu praskal oheň a za krbem vytrvale vyhrával cvrček.
U těžkého dubového stolu seděli nad talíři a džbány tři muži.
“Promiňte, páni,” oslovil je strážný podpírající Marigolda, “že vás rušíme. Doufám, že nemáte nic proti… Tento rytíř, hmm… A ten druhý je raněný. Myslel jsem…”
“Dobře jsi myslel,” obrátil k nim jeden z mužů hubenou, ostrou, výraznou tvář a vstal. “Položte ho sem.”
Ten muž byl elf. Stejně tak druhý, sedící za stolem. Podle oděvu, svérázné směsice lidské a elfí módy, se jednalo o usedlé, asimilované elfy. Třetí muž, podle vzhledu nejstarší, byl člověk. Jeho prošedivělé vlasy byly zastřiženy tak, aby netlačily pod helmou a rovněž jeho výstroj byla rytířská.
“Jsem Chireadan,” představil se vyšší z elfů, ten s výraznou tváří. Jako obvykle u příslušníků Staršího Lidu nebylo možno určit jeho věk, mohl mít stejně dobře třicet jako sto třicet let. “To je můj příbuzný Errdil. A tento šlechtic je rytíř Vratimír.”
“Šlechtic,” zbystřil Geralt pozornost, leč pohled na erb, vyšitý na tunice, zklamal jeho naděje. Do čtyř polí dělený štít, značící, že jeho nositel nepochází z manželského lože, přetínalo navíc stříbrné břevno. Nejen, že byl Vratimír levoboček, ale ke všemu pocházel ze smíšeného lidsko-nelidského svazku. A třebaže nosil erb, privilegium procházet po soumraku městskými branami mu zcela jistě nepříslušelo.
“Žel i my,” neušel elfovi zaklínačův rychlý pohled, “zde musíme čekat do úsvitu. Právo nezná výjimek, přinejmenším ne pro takové, jako jsme my. Pojď mezi nás, pane rytíři.” “Geralt z Rivie,” představil se zaklínač. “A nejsem rytíř, nýbrž zaklínač.”
“Co je s ním?” ukázal Chireadan na Marigolda, jehož strážní položili na pokrývky. “Vypadá to na otravu. Je-li to skutečně otrava, mohl bych mu pomoci, mám u sebe dobrý lék.”
Geralt se posadil a stručně jim vysvětlil, co se básníkovi přihodilo u řeky. Elfové na sebe pohlédli. Šedivý rytíř svraštil tvář a odplivl si.
“Neuvěřitelné,” poznamenal Chireadan. “Co to, podle tebe, mohlo být?”
“Džin z láhve,” zahučel Vratimír. “Jako v pohádce.”
“Neřekl bych,” ukázal Geralt na raněného Marigolda, schouleného pod přikrývkou. “Neznám ani jednu pohádku, která by končila takhle.”
“Poranění tohoto nešťastníka,” uvažoval Chireadan nahlas, “jsou jistě magického původu. Obávám se, že moje medicína zde bude jen málo platná. Mohu mu alespoň zmírnit bolesti. Dávals mu nějaký lék, Geralte?”
“Jen utišující prostředek.”
“Pojď. Pomůžeš mi. Podržíš mu hlavu.”
Marigold hltavě vypil s vínem smíchaný lék. Poslední lok mu zaskočil, až se rozkašlal a poplival koženou podušku.
“Já ho znám,” ozval se druhý elf, Errdil. “Je to Marigold, básník a trubadúr. Viděl jsem ho kdysi u dvora krále Ethaina v Cidaris:”
“Trubadúr?” řekl Chireadan, upíraje zrak na Geralta. “To je špatné. Moc špatné. Má ochrnuté krční svaly a hrtan. Postihlo to i hlasivky. Je nutné co nejrychleji přerušit působení zakletí, jinak… Může to mít nevyléčitelné následky.”
“To znamená… Znamená to, že nebude moci mluvit?” “Mluvit ano. Snad. Ale ne zpívat.”
Geralt se beze slova posadil za stůl a položil čelo na zaťaté pěsti.
“Čaroděj,” řekl Vratimír. “Potřebuje magický lék nebo uzdravující kouzlo. Musíš ho, zaklínači, odvézt do jiného města.”
“Proč?” zvedl Geralt hlavu. “A tady, v Rinde? Copak tu nemáte čaroděje?”
“V celé Redanii je nedostatek mágů,” vysvětloval rytíř. “Mám pravdu, páni elfové? Od té doby, co král Heribert vyhlásil tu vyděračskou daň z čarováni, se mágové vyhýbají jak hlavnímu městu, tak všem městům, kde se důsledně plní královské nařízení. A městská rada v Rinde, jak jsem slyšel, projevuje v této věci až přílišnou horlivost. Jářku, Chireadane, Errdile, mám pravdu?”
“Máš,” potvrdil Errdil. “Ale… Chireadane, mohu?”
“Dokonce musíš,” řekl vyšší elf, dívaje se na zaklínače. “Nač s tím dělat tajnosti? Beztak o tom ví kdekdo, celé město. Ve městě, Geralte, v těchto dnech přebývá jistá čarodějka.”
“Zajisté na zapřenou.”
“Kdepak,” zavrtěl hlavou Chireadan. “Je to velmi vyhraněná osobnost. Nic si nedělá z klatby, již nad Rinde vznesla Rada čarodějů, ani z nařízení místních konšelů. Je to pro ni neobyčejně výnosné, poněvadž díky klatbě se mimořádně zvýšila poptávka po magických službách. A ji ani nenapadne platit nějakou daň.”
“Co na to městská rada?”
“Čarodějka bydlí v domě jednoho kupce, faktora z Novigradu, který je zároveň novigradským titulárním vyslancem. U něho se na ni vztahuje právo azylu. A tak si s ní rada neví rady.”
“Je to spíš domácí vězení než azyl,” opravil ho Errdil. “Nemůže se odtamtud vlastně ani hnout. Ovšem na druhou stranu si rozhodně nemůže naříkat na nedostatek zákazníků. Bohatých zákazníků. Na městské radní kašle, zato u kupce strojí halasné zábavy a flámy.”
“Konšelé zuří, bouří proti ní a kazí jí pověst, jak to jen jde,” doplnil Chireadan. “Roznášejí o ní ošklivé pomluvy, protože doufají, že z Novigradu pošlou kupci zákaz udělovat jí azyl.”
“Nerad strkám prsty do takových dveří,” zabručel Geralt, “jenže nemám na vybranou. Jak se jmenuje ten kupec-vyslanec?”
“Beau Berrant.”
Zaklínači neušlo, jak se Chireadan, když vyslovil to jméno, zatvářil.
“Zdá se, že je to skutečně tvoje jediná naděje. A hlavně jediná naděje toho chudáka na lůžku. Ale jestli ti čarodějka bude ochotna pomoci… Nevím.”
“Dávej pozor, až tam půjdeš,” varoval ho Errdil. “Kolem domu je plno špiclů. Kdyby tě někdo zadržel, víš, co máš dělat. Peníze otevírají každé dveře.” “Půjdu, jen co se otevřou brány. Jak se jmenuje ta čarodějka?”
Geraltovi se zazdálo, že Chireadanova ostře řezaná tvář zrudla. Mohl to ale také být jen odlesk ohně od krbu.
“Yennefer z Vengerbergu.”

III.
“Pán spí,” opakoval fortnýř, shlížeje na Geralta svrchu.
Byl o hlavu vyšší než zaklínač a téměř dvojnásobně širší v ramenou. “Seš hluchej, vandráku? Neslyšels, co jsem říkal?”
“Jen ať klidně spí dál,” pravil zaklínač. “Nepřišel jsem za ním. Jdu se svou věcí za paní, která tady přebývá.”
“Se svou věcí,” pokoušel se hromotluk být vtipný, “si zajdi do bordelu, pobudo. Tam přebývají paní, které si s tou tvou věcí budou vědět rady. Táhni!”
Geralt odvázal od pasu měšec a zvedl ho za kožené řemínky.
“Mě nepodplatíš,” oznámil fortnýř pohrdavě.
“To ani nemám v úmyslu.”
Fortnýř byl příliš těžkopádný, sotva by stačil uhnout ráně obyčejného člověka. Před zaklínačovým úderem nestihl ani přivřít oči. Těžký váček ho s kovovým zachřestěním zasáhl do spánku. Padl zády na dveře, pokoušeje se oběma rukama zachytit zárubní. Geralt ho odstrčil bokem, kopl do kolena a ještě jednou švihl měšcem. Fortnýřovy oči se zakalily a směšně obrátily v sloup, nohy se pod ním složily jako dva zavíráky. Když zaklínač uviděl, že vrátný, ač již téměř v bezvědomí, kolem sebe pořád ještě šátrá rukama, udeřil ho s rozmachem do třetice, rovnou do temene.
“Peníze,” zamručel, “otevírají každé dveře.”
V síni bylo přítmí. Za dveřmi na levé straně se ozývalo hlučné chrápání. Zaklínač tam opatrně nahlédl. Na rozkopaném pelechu se rozvalovala spící tlustá ženština v noční košili vyhrnuté až k bokům. Nebyl to hezký pohled. Geralt zatáhl omráčeného fortnýře dovnitř a zavřel dveře na háček.
Dveře napravo byly pootevřeny, za nimi pak viděl schody dolů. Už je chtěl minout bez povšimnutí, když k němu dolehlo tlumené zaklení, zarachocení a třesk rozbíjeného nádobí.
Dole byla prostorná kuchyně, plná potřeb na vaření, vonící kořením a smolným dřívím. Na kamenné podlaze, mezi střepy kameninového džbánku, klečel úplně nahý mužský s nízko svěšenou hlavou.
“Jablečný mošt, do hajzlu,” zablekotal. “Mošt… Kde… Kde je služba?”
“Poslouchám,” ozval se zaklínač vlídně. Nahý člověk zvedl hlavu a polkl slinu. Oči měl kalné a silně překrvené.
“Chce jablečný mošt,” vysvětloval. Se zřetelnou námahou se zvedl, usedl na kožešinou pokryté truhlici a opřel se o pec. “Musím… jí ho zanést… nebo…”
“Mám tu čest s kupcem Beau Berrantem?”
“Tiše,” zašklebil se naháč bolestně. “Nekřič tak. Poslyš, tam v soudku… Mošt… Jablečný… Nalej ho do něčeho a pomoz mi do schodů, dobrá?”
Geralt pokrčil rameny, ale pak soucitně pokýval hlavou. Ačkoli to s alkoholem většinou nepřeháněl, stav, v němž se kupec nacházel, mu nebyl zcela neznámý. Mezi nádobím našel nový džbán a cínový pohárek, ze soudku načepoval mošt. Když uslyšel chrápání, otočil se. Naháč spustil hlavu na prsa a tvrdě usnul.
Zaklínač měl chuť polít ho moštem, aby ho probral, ale pak si to rozmyslel. Se džbánem v ruce vyšel z kuchyně. Chodba končila těžkými, ozdobné vykládanými dveřmi. Pootevřel je jen natolik, aby mohl proklouznout dovnitř, a opatrně vstoupil do komnaty. Bylo tam šero, roztáhl zornice. A ohrnul nos.
Ve vzduchu visel těžký zápach zkyslého vína, přezrálého ovoce a vyhořelých svící. A ještě něčeho – směsi vůně šeříku a angreštu.
Rozhlédl se. Stůl uprostřed komnaty byl přímo zavalen konvicemi, karafami, poháry, stříbrnými talíři a podnosy, miskami a příbory se střenkami ze slonoviny. Shrnutý, zmačkaný ubrus byl plný skvrn od jídla i od vína a na některých místech ztuhlý voskem, který na něj stekl ze svícnů. Pomerančové slupky oranžově zářily mezi peckami švestek a broskví, ohryzky hrušek a obranými střapci hroznů. Jedna číše byla převržená a rozbitá. Druhá byla celá, vína v ní bylo sotva do poloviny, zato z ní trčela ohryzaná drůbeží kost. Vedle poháru stál černý střevíček na vysokém podpatku. Byl z baziliščí kůže. Kůže z baziliška byla nejdražší známou surovinou, z níž mohl švec ušít boty.
Druhý střevíček ležel pod křeslem na nedbale pohozené černé sukni lemované bílým volánem a vyšívaným květinovým motivem.
Geralt na chvíli zaváhal. Přemáhaje pocit znechucení, uvažoval, zda se raději nemá obrátit na patě a odejít. To by ovšem znamenalo, že fortnýře poslal do říše snů úplné zbytečně. A Geralt nerad dělal zbytečné věci.
Obrátil se k točitému schodišti v rohu hodovní síně. Našel na něm čtyři zvadlé bílé růže a ubrousek se skvrnami od vína a něčeho karmínového, co určil jako rtěnku. Vůně šeříku a angreštu zesílila.
Podlahu ložnice, do níž schodiště vedlo, pokrývala velká huňatá kožešina. Na ní ležela bílá krajková košile a ještě několik dalších bílých růží. A černá punčocha.
Druhá punčocha visela na jednom ze čtyř sloupků podpírajících baldachýn nad ložem. Řezby na sloupcích představovaly nymfy a fauny v roztodivných polohách. Některé byly zajímavé, jiné nesmyslné a směšné. Mnohé se opakovaly. Celkem vzato…
Geralt pohlédl na záplavu černých kadeří rozhozených na damaškové přikrývce a nahlas si odkašlal. Přikrývka se pohnula a zavzdychala. Geralt si odkašlal ještě jednou.
“Beau?” ozvalo se nevýrazně odněkud z černých vlasů. “Přinesls mošt?”
“Přinesl,” odpověděl zaklínač. Vlasy odkryly bledou, úzkou tvář, fialkové oči a tenké rty.
“Ooooch…” ohrnuly se rty. “Ooooch… Umřu žízní.”
“Prosím.”
Žena se posadila. Měla hezká ramena a štíhlou šíji. Na ní černou sametku se šperkem – brilianty jiskřící hvězdou. Kromě ní na sobě neměla vůbec nic.
“Díky,” vzala si nabízený pohárek, hltavě jej vypila, pak zvedla ruce a dotkla se spánků. Přikrývka sklouzla dolů. Geralt odvrátil zrak. Decentně, ale nijak kvapně.
“Co jsi vlastně zač?” všimla si konečně černovláska jeho přítomnosti. Přimhouřila oči a přitáhla si pokrývku k tělu. “Co tady děláš? Kde je, u všech ďasů, Berrant?”
“Na kterou otázku ti mám odpovědět nejdřív?”
Okamžitě zalitoval své ironie. Žena zvedla ruku a z jejích prstů vystřelil zlatý paprsek. Geralt podvědomé zareagoval, bleskově složil ruce do Znamení Heliotropu, zachytil kouzlo těsně před obličejem, avšak výboj byl tak silný, že ho odhodil dozadu na stěnu. Po ní pak sklouzl na podlahu.
“Dost!” zvolal, když viděl, že žena znovu zvedá ruku. “Paní Yennefer! Přicházím v pokoji, bez zlých úmyslů!” Na schodišti se ozval dupot a do ložnice vběhli sloužící.
“Paní Yennefer!”
“Běžte pryč,” přikázala jim čarodějka klidně. “Už vás nepotřebuji. Jste placeni za hlídání domu. Ale když tenhle člověk dokázal proniknout až sem, postarám se o něj sama. Vyřiďte to panu Berrantovi. A pro mne připravte koupel.”
Zaklínač se znova ztěžka postavil. Yennefer si ho mlčky prohlížela přimhouřenýma očima.
“Odrazils moje zakletí,” ozvala se nakonec. “Čaroděj nejsi, to vidím. Ale reflex máš neuvěřitelně rychlý. Mluv tedy, kdo jsi, neznámý bez zlých úmyslů. A radím ti, mluv rychle.”
“Jsem Geralt z Rivie, zaklínač.”
Yennefer se naklonila z lůžka, přidržujíc se satyra, vyřezaného ve sloupku, za jistý tělesný orgán, celkem vhodně uzpůsobený k uchopení. Nespouštějíc zrak z Geralta, zvedla z podlahy plášť s kožešinovým límcem. Ovinula si ho kolem těla a vstala. Beze spěchu si nalila ještě jeden pohár moštu, vypila ho až do dna, až se rozkašlala, a obrátila se ke Geraltovi. Ten si zatím potají masíroval zadní část těla, jež před chvílí prodělala bolestivý náraz.
“Geralt z Rivie,” zopakovala čarodějnice pomalu se zrakem upřeným na něj přes spuštěné řasy. “Jak ses sem dostal? A proč? Berrantovi jsi, doufám, neublížil?”
“Ne, neublížil. Potřebuji tvou pomoc, paní Yennefer.”
“Zaklínač,” hovořila polohlasně sama k sobě a popošla blíž. “První, jehož vidím takhle zblízka. A rovnou slavný Bílý Vlk ve vlastní osobě. Slyšela jsem o tobě leccos.”
“To si dovedu představit.”
“Nevím, co si představuješ,” zívla a přistoupila těsně k němu. “Dovolíš?” Aniž by počkala na souhlas, dotkla se jeho obličeje, přiblížila k němu tvář a velice zblízka mu pohlédla do očí. Stiskl čelisti. “Zorničky se roztahují samovolně podle dopadajícího světla nebo je můžeš ovládat vůlí?”
“Yennefer,” řekl klidně. “Jel jsem do Rinde celý včerejší den bez zastávky. Celou noc jsem čekal na otevření městských bran. Fortnýře, který mě k tobě nechtěl pustit, jsem vzal přes hlavu tak, že se ještě asi neprobral. Dotěrně a bezohledně jsem narušil tvůj klid a vytrhl tě ze spánku. To všechno jen proto, že můj přítel potřebuje pomoc, kterou mu můžeš poskytnout jen ty. Pomoz mu, prosím, a pak si můžeme pohovořit o mutacích, změnách a úchylkách.”
Couvla o krok a nehezky sešklebila ústa.
“O jakou pomoc jde?”
“O regeneraci magickým vlivem ochrnutých orgánů hrdla, hrtanu a hlasivek. Stejné ochrnutí jako po zásahu šarlatovou mlhou. Nebo velice podobné.”
“Podobné,” zopakovala jeho poslední slovo. “To znamená, že to, co ochromilo tvého přítele, nebyla šarlatová mlha. Co tedy? Mluv, takhle ráno, rozespalá, nemám náladu ani sílu číst v tvé mysli.”
“Hmm… Nejlepší bude, když začnu od počátku…”
“Ó, ne,” přerušila jej. “Je-li to tak složité, chvíli vydrž. Pachuť v ústech, rozcuchané vlasy, slepená víčka a jiné ranní nepříjemnosti silně omezují mou schopnost vnímat. Sejdi, prosím, dolů do lázně. Hned tam přijdu. Všechno mi vypovíš.”
“Yennefer, nechtěl bych tě uhánět, ale nemáme moc času. Můj přítel…”
“Geralte!” vpadla mu zostra do řeči. “Vylezla jsem kvůli tobě z postele, ačkoli jsem nemínila vstávat před poledním zvoněním. Jsem ochotna odříci si dnešní snídani. Víš proč? Protože jsi mi přinesl jablečný mošt. Spěchals, měl jsi starost o trpícího přítele, dobýval ses ke mně násilím, bil lidi po lebkách a přesto jsi věnoval myšlenku žíznivé ženě. Dojals mě a pokusím se ti pomoci. Vody a mýdla se však nevzdám. Běž. Prosím.”
“Dobrá.”
“Geralte.”
“Poslouchám,” zarazil se na prahu.
“Využij příležitosti a vykoupej se taky. Podle smradu jsem schopna určit plemeno, věk a málem i barvu tvého koně.”

IV.
Vešla do lázně ve chvíli, kdy seděl na nízké stoličce a poléval se vodou ze džberu. Zakašlal a stydlivě se k ní otočil zády.
“Nenech se rušit,” oslovila ho, házejíc na věšák náruč oblečení. “Při pohledu na nahého chlapa neomdlévám. Moje přítelkyně Triss Ranuncul tvrdí, že když viděla jednoho, viděla všechny.”
Vstal s ručníkem ovázaným kolem beder. “Pěkná jizva,” usmála se Yennefer při pohledu na jeho hrud. “Co to bylo? Spadls na pile pod katr?”
Neodpověděl. Čarodějka si ho bez rozpaků prohlížela dál, koketně naklánějíc hlavu k rameni.
“První zaklinač, kterého si mohu prohlédnout zblízka a dokonce nahý jako prst. Oho!” předklonila se a nastavila ucho. “Slyším tvoje srdce. Jak pomalý tep. Dokážeš kontrolovat vylučování adrenalinu? Ach, promiň mi odbornou zvědavost. Jak se zdá, jsi podivně přecitlivělý, co se týče mimořádných vlastností tvého organizmu. Zvykl sis je označovat názvy, které nesnáším a to s patetickým sarkasmem, který nesnáším ještě víc.”
Neodpověděl.
“No, dost toho. Moje koupel vychladne.” Yennefer učinila pohyb, jakoby chtěla shodit plášť z ramen, ale zarazila se. “Budu se koupat, ty budeš vyprávět. Ušetříme čas. Ale… Nechci tě uvádět do rozpaků, skoro se neznáme. Takže, s ohledem na mravnost…”
“Otočím se,” navrhl nejistě.
“Ne. Musím vidět do očí toho, s kým hovořím. Mám lepší nápad.”
Zaslechl vyslovit zaklínadlo, ucítil záchvěv medailonu a spatřil černý plášť, zvolna klesající na podlahu. A pak uslyšel zašplouchání vody.
Teď zase já nevidím tvé oči, Yennefer,” řekl. “Škoda.”
Neviditelná čarodějka vyprskla smíchem a začvachtala v kádi jako ryba.
“Tak vyprávěj.”
Geralt dokončil zápas s kalhotami, které se snažil pod ručníkem natáhnout na tělo, a usedl na lavici. Obouvaje si boty, líčil příhodu u řeky, nezabíhaje do přílišných podrobností neslavného souboje se sumcem. Yennefer nevypadala jako někdo, kdo by se zajímal o rybaření.
Když se ve svém vyprávění dostal k okamžiku, kdy byl tvor-dým vypuštěn ze džbánu, mořská houba mydlící neviditelno se zastavila.
“No ne,” uslyšel. “Jak zajímavé. Džin uvězněný v láhvi.”
“Jaký džin?” namítl. “Byla to nějaká obměna šarlatové mlhy. Nějaký nový, neznámý druh.”
“Nový a neznámý druh zasluhuje, aby byl nějak pojmenován,” prohlásila neviditelná Yennefer. “Džin není o nic horší název než kterýkoliv jiný. Pokračuj, prosím.”
Poslechl ji. Během jeho dalšího vyprávění mydliny v kádi pěnily a voda cákala přes okraj. Náhle něco upoutalo jeho pozornost. Podíval se důkladněji a rozpoznal obrysy a tvary, jak je odhalilo mýdlo, pokrývající neviditelno. Ty obrysy a tvary ho zaujaly natolik, že se na chvíli odmlčel.
“Mluv!” vyrušil ho hlas, ozývající se z prázdnoty, nad mýdlovými obrysy: “Co bylo dál?”
“To je všechno,” domluvil. “Zahnal jsem toho, jak říkáš, džina.”
“Jak se ti to podařilo?”
Do povětří se vznesl čerpák a vylil vodu. Spláchla mýdlo a s mýdlem i obrysy. Geralt si povzdechl.
“Zaklínadlem,” odvětil. “Přesněji řečeno exorcismem.”
“Jakým?”
Čerpák znovu vylil vodu. Zaklínač si začal jeho činnosti všímat pozorněji, poněvadž stékající voda, byť jen nakrátko, rovněž ledacos ukázala. Vyslovil formuli, jíž použil proti džinovi. V souladu s pravidly magie nahradil hlásku “e” nádechem. Doufal, že touto znalostí získá u čarodějky na vážnosti, proto ho překvapilo, když z kádě uslyšel šílený smích.
“Co je na tom směšného?” zeptal se dotčeně.
“Ten tvůj exorcismus…” Z háčku sklouzl ručník a začal energicky utírat poslední zbytky mokrých tvarů. “Triss se bude válet smíchy, až jí o tom povím. Kdo tě to, propánakrále, naučil, zaklínači? To… zaklínadlo?”
“Jedna kněžka ze svatyně Guldry. Je to tajný chrámový jazyk…”
“Tajný, jistě, jak pro koho.” Vlhký ručník pleskl o okraj kádě, voda vyšplíchla na zem a stopy bosých nohou prozradily pohyb čarodějky. “To není hezké zaklínadlo, Geralte. Neradila bych ti opakovat ta slova v jiných chrámech.”
“Jestli to není magická formule, co to tedy je?” vyptával se. Zatím se dvě černé punčochy, jedna po druhé, ve vzduchu napjaly a zformovaly do podoby pěkně rostlých nohou.
“Takové žertovné úsloví.” Krajkové kalhotky obepnuly prázdnotu velice pozoruhodným způsobem. “Ovšem poněkud choulostivé.”
Bílá košile s krajkovou náprsenkou ve tvaru květu se vznesla vzhůru a za okamžik přijala tělesné tvary. Šněrovačku Yennefer nenosila, nic podobného ostatně ani nepotřebovala.
“Jaké úsloví?”
“Na tom nezáleží.”
Z hranatého křišťálového flakónu, stojícího na stolku, vyskočila zátka. V lázni zavoněl šeřík a angrešt. Zátka několikrát zakroužila v povětří a vrátila se zpět. Čarodějka zapnula manžety košile, vklouzla do šatů a zhmotnila se.
“Zapni mě,” požádala, otočila se ke Geraltovi zády a začala si želvovinovým hřebenem rozčesávat vlasy. Jak si všiml, rukojeť hřebenu vybíhala do dlouhého, ostrého bodce, a v případě potřeby mohla docela dobře posloužit jako dýka.
Zapínal jí šaty úmyslně pomalu, háček po háčku. S potěšením čichal vůni jejích vlasů, padajících jako černý vodopád do půli zad.
“Vraťme se k tomu stvoření z láhve,” připomněla Yennefer, zapínajíc si briliantové náušnice. “Tvoje směšné zaklínadlo je na útěk pochopitelně nezahnalo. Pravděpodobně to bylo tak, že si vybilo vztek na tvém kumpánovi a zmizelo, když je to prostě přestalo bavit.”
“Pravděpodobně,” souhlasil zaklínač neochotně. “Nezdálo se, že by odletělo do Cidaris zadávit Walda Marxe.”
“Kdo je to zase ten Waldo Marx?”
“Minstrel, který považuje mého přítele, rovněž básníka a hudebníka, za šumaře bez štipky talentu, snažícího se vlichotit do přízně pokleslého publika.”
Čarodějka se s podivným zábleskem v očích otočila. “Copak tvůj druh stačil vyslovit přání?”
“Dokonce dvě. A obě strašně pitomá. Proč tě to zajímá? Snad bys nebrala vážně takové hloupé bajky? Géniové živlů, d'jinni, duchové lampy či láhve, všichni ochotně plnící lidská přání.”
“Hloupé bajky,” zopakovala Yennefer se záhadným úsměvem. “Samozřejmě. Výmysly, bláznivé báchorky. Pověsti, v nichž dobří duchové nebo víly plní přání. Takové pohádky si vymýšlejí ubozí slaboši, kteří si ani netroufnou snít o tom, že by si svá četná přání a touhy mohli splnit vlastním přičiněním. Těší mě, Geralte z Rivie, že k nim nepatříš. Jsi mně díky tomu, duchovně bližší. Když já po něčem zatoužím, nečekám a nesním, nýbrž konám. A vždycky dostanu, co chci.”
“O tom nepochybuji. Jsi hotova?”
“Jsem.”
Čarodějka dopnula řemínky střevíců a vstala. Ani na podpatcích nebyla příliš vysoká. Zatřepala hlavou, ale ani přes usilovnou snahu se jí nepodařilo hřebenem zkrotit bujnou, nepoddajnou hřívu.
“Mám otázku, Geralte. Pečeť, která byla na zátce… Má ji tvůj přítel ještě?”
Zaklínač se zamyslel. Pečeť neměl Marigold, nýbrž on, a to u sebe. Ovšem zkušenosti ho naučily, že mágům není nutno říkat všechno.
“Hmm… myslím, že ano,” zmátl ji co se týkalo důvodu jeho zaváhání. “Snad ji má. Je ta pečeť tak důležitá?”
“Podivná otázka,” opáčila ostře. “Zvláště od zaklínače, odborníka na nadpřirozené ohavnosti, který by měl vědět, že taková pečeť je důležitá aspoň natolik, že by se jí nikdo nepovolaný neměl ani dotknout. A rozhodně to nedovolit příteli.”
Zaťal zuby. Zásah byl přesný.
“Inu, každý se může mýlit,” zmírnila Yennefer tón. “Není neomylných lidí a, jak vidno, nejsou neomylní ani zaklínači. Tak, můžeme vyrazit. Kde je teď tvůj raněný přítel?”
“Tady, v Rinde. V domě jistého Errdila, elfa.”
Pátravě na něj pohlédla.
“U Errdila?” zkřivila rty do úsměšku. “Vím, kde to je. Nemýlím-li se, je tam i jeho bratranec, Chireadan.”
“Souhlasí. A co…”
“Nic,” přerušila ho, zvedla ruce a zavřela oči. Medailon na jeho hrudi se pohnul, až trhl řetízkem.
Na vlhké zdi se rozzářil obdélník velikosti dveří, v kterém mléčně fosforeskovala mlhavá nicota.
Zaklínač v duchu zaklel. Neměl rád magické portály a už vůbec ne cestování jejich pomocí.
“Musíme…” odkašlal si. “Je to nedaleko…”
“Nemohu volně chodit ulicemi tohoto města,” přerušila ho. “Nejsem tu nijak zvlášť oblíbená, kdokoliv by mě mohl urazit, hodit po mně kamenem, nebo i něčím horším. Jisté osoby o mně roznášejí pomluvy, kazí mi pověst - myslí si, že jim to projde beztrestně. Neboj se, moje portály jsou bezpečné.”
Geralt byl kdysi svědkem, jak podobným 'bezpečným' portálem proletěla jen půlka procházejícího. Druhá polovina se nikdy nenašla. Případů, kdy někdo vešel do portálu a už o něm nikdo nikdy neslyšel, znal několik.
Čarodějka si opět upravila vlasy a k pasu si připevnila perlami vyšívaný váček. Zdál se být malý, než aby se do něj vešlo cokoli, kromě hrsti drobných mincí a tyčinky na rty, avšak Geralt věděl, že to není váček obyčejný.
“Obejmi mě. Silněji, nejsem z porcelánu. Na cestu!”
Medailon zavibroval. Blýsklo se a Geralt se náhle propadl do černočerné prázdnoty a pronikavého chladu. Nic neviděl, nic neslyšel, nic necítil. Jediné, co smysly vnímaly, byla zima.
Chtěl zaklít, ale nestačil to.

V.
“Je tam už hodinu.” Chireadan obrátil přesýpací hodiny a znovu je postavil na stůl. “Začínám mít určité obavy. Je na tom Marigoldův krk opravdu tak špatně? Nemyslíš, že je třeba podívat se za nimi nahoru?”
“Dala dost jasně najevo, že si to nepřeje.” Geralt s příšerným šklebem dopil pohárek bylinného nápoje. Vážil si usedlých elfů a měl je rád pro jejich rozvážnost, toleranci i svérázný smysl pro humor. Nicméně, jejich zvyklosti ohledně jídla a pití nechápal a nesdílel. “Nechci jí překážet, Chireadane. Magie vyžaduje čas. Ať to trvá třeba celý den, jenom ať se Marigold uzdraví.”
“Asi máš pravdu.”
Z vedlejší místnosti se ozvalo tlučení kladiv. Errdil, jak vyšlo najevo, bydlel ve starém hostinci. Nedávno jej koupil a nyní opravoval, aby ho se svou ženou, drobnou a málomluvnou elfkou, mohl zase otevřít. Rytíř Vratimír, který se k nim po noci společně strávené na strážnici, připojil, nabídl elfovi pomoc při opravách. Vrátili se k práci, sotva pominul ruch, způsobeným náhlým spektakulárním zjevením se zaklínače a čarodějky, vystupujících ze zářícího portálu na zdi.
“Mám-li být upřímný,” rozhovořil se Chireadan, “nečekal jsem, že to půjde tak snadno. Nedá se říct, že by Yennefer projevovala obzvláštní ochotu pomoci svým bližním. Jejich potíže ji zajímají pramálo a rozhodně ji z nich hlava nebolí. Zkrátka, ještě jsem neslyšel, že by komukoli pomohla nezištně. Zajímalo by mě, jaký má zájem na tom, aby pomohla tobě a Marigoldovi.”
“Nepřeháníš trochu?” usmál se zaklínač. “Neudělala na mě zase tak špatný dojem. Samozřejmě, ráda dává najevo svou nadřazenost, ovšem v porovnání s jinými čaroději, s celou tou nadutou bandou, je vtělená ochota a dobrosrdečnost.”
Chireadan se rovněž usmál.
“Je to asi tak, jako bys řekl, že štír je hezčí než tarantule, protože má takový roztomilý ocásek. Dej si pozor, Geralte. Nejsi první, kdo ji takto ohodnotil. Nevíš, že ze svého půvabu a přitažlivosti učinila nebezpečnou zbraň, kterou ovládá dokonale a zcela bez zábran. To, pochopitelně, nic nemění na tom, že je to fascinující, krásná žena, To nepopřeš, že?”
Geralt rychle pohlédl na vysokého elfa. Už podruhé měl pocit, že na jeho tváři postřehl ruměnec. Neudivilo ho to o nic míň než Chireadanova slova. Čistokrevní elfové nemívali ve zvyku projevovat nad lidskými ženami takové nadšení. Navíc Yennefer, svým způsobem docela přitažlivá, se rozhodně nedala považovat za vysloveně krásnou ženu.
Snad nikdo by ve skutečnosti neoznačil nějakou čarodějku za krásnou. Jistě, všechny pocházely ze společenských vrstev, v nichž dívky čekala jediná budoucnost – sňatek. Komu by také přišlo do hlavy odsoudit dceru k letům náročného učení a mukám somatických změn, když ji bylo možno výhodně provdat? Kdo by si v rodině přál mít čarodějku? Z uznání, jaké mágům projevovala společnost, by příbuzní čarodějky stejně nic neměli. Ještě před ukončením studia se u budoucích čarodějů a čarodějek zpřetrhala veškerá pouta k rodině a uznávala se jedině příslušnost k Řádu. Proto se čarodějkami stávaly pouze dcery, které ztratily poslední naději na vdavky.
Na rozdíl od kněžek a druidek, které ošklivé nebo dokonce tělesně postižené novicky odmítaly, mágové přijali každou, která projevovala vlohy a předpoklady pro své budoucí poslání. Jestliže pak takové dítě prošlo tvrdým výběrem prvních let učení, zapracovala magie – srovnala končetiny, napřímila špatně srostlé kosti, zacelila zaječí pysky, beze stop odstranila jizvy, vyrážky, stopy po neštovicích. Mladá čarodějka se stávala “atraktivní”, protože to vyžadovala okázalost jejího stavu. Výsledkem byly pseudokrásné ženy se zlýma a studenýma očima. Očima žen, neschopných zapomenout na svou ošklivost, skrytou pod magickou maskou. Skrytou ne proto, aby byly šťastné, nýbrž pro prestiž jejich postavení.
Ne, Geralt Chireadanovi nerozutnél. Jeho oči zaklínače si všímaly příliš mnoha podrobností.
“Ne, Chireadane,” odvětil, nechávaje si své myšlenky pro sebe. “Nepopřu to. Děkuji ti také za varování. Ale teď jde výhradně o Marigolda. Byl jsem při tom, když byl zraněn. Bylo mu ublíženo v mé přítomnosti. Kdybych věděl, že mu to pomůže, posadil bych se třeba holým zadkem na štíra.”
“To je ono,” přikývl elf. “Yennefer to moc dobře ví – a ona takových vědomostí umí využívat. Nevěř jí, Geralte. Je nebezpečná.”
Neodpověděl.
Nahoře zaskřípaly dveře. Yennefer, opírajíc se o zábradlí ochozu, stála u schodiště do patra.
“Zaklínači, mohl bys přijít sem nahoru?”
“Jistě.”
Čarodějka se opřela zády o dveře pokoje, kam uložili raněného trubadúra. Jednoho z mála pokojů, alespoň zčásti už vybavených nábytkem. Zaklínač se zastavil před ní a mlčky na ni upřel pohled. Viděl její levé rameno; bylo trochu výš než pravé. Nos, trochu moc dlouhý. Rty, trochu moc úzké. Bradu, poněkud ustupující. Obočí, nepříliš pravidelné. Oči…
Viděl příliš mnoho maličkostí. Naprosto zbytečně.
“Co je s Marigoldem?”
“Pochybuješ snad o mých schopnostech?”
Nepřestával na ni upírat oči. Měla postavu dvacetileté, ale její skutečný věk by si hádat netroufal. Pohybovala se s přirozenou, uvolněnou ladnosti. Nebyla nejmenší šance uhádnout, jaká byla kdysi, poznat, co bylo na jejím těle opraveno. Pustil to z hlavy. Nemělo to žádný smysl.
“Tvůj nadaný druh se uzdraví,” řekla. “Svoje pěvecké schopnosti neztratí.”
“Jsem ti vděčný, Yennefer.”
Usmála se: “Budeš mít možnost dát to najevo.”
“Mohu se na něho podívat?”
S odpovědí si dávala na čas. Zkoumavě si ho prohlížela, bubnujíc prsty po výplni dveří.
“Ovšem. Pojď dál.”
Medailon začal prudce, rytmicky vibrovat.
Na podlaze uprostřed pokoje ležela skleněná koule velikosti malého melounu, svítící mléčným světlem. Tvořila centrální bod přesně narýsované devítiramenné hvězdy, dotýkající se paprsky zdí a koutů místnosti. Do hvězdy byl červenou barvou vepsán pentagram. Na jeho cípech stály černé svíce ve svícnech fantastických tvarů. Černé svíce hořely rovněž v záhlaví postele, na níž ležel Marigold přikrytý beraní kůží. Básník dýchal klidně, nesípal již a nechroptěl, z jeho obličeje zmizel výraz bolesti – nahradil ho přihlouplý úsměv plný štěstí.
“Spí,” oznámila Yennefer. “A sní.”
Geralt si prohlédl na podlaze nakreslené znaky. Vnímal přítomnost magie, kterou v sobě skrývaly, ale cítil, že je to zatím magie spící, neprobuzená. Připomínala mu dech podřimujícího Iva, dobře ale věděl, jaký může být lví řev.
“Co je to, Yennefer?”
“Past.”
“Na koho?”
“V tuto chvíli na tebe.” Čarodějka otočila klíčem v zámku, vytáhla jej a obrátila v ruce. Klíč zmizel.
“Takže jsem lapen,” poznamenal chladně. “Co teď! Budeš usilovat o mou ctnost?”
“Nelichoť si.” Yennefer usedla na okraj postele. Marigold, stále se ještě připitoměle usmívající, zasténal. Byl to však mimo vší pochybnost sten rozkoše.
“O co tady jde, Yennefer? Jestli to má být nějaká hra, já neznám pravidla.”
“Už jsem řekla, že vždycky dostanu všechno, co chci. Stalo se, že chci něco, co má Marigold. Vezmu si to a rozejdeme se. Neměj obavy, neublížím mu…”
“Ten ksindl na podlaze,” přerušil ji tvrdě, “slouží k vyvolávání démonů. A tam, kde se vzývají démoni, pokaždé někdo dozná újmy. Nedovolím to.”
“…ani vlas mu z hlavy nespadne,” pokračovala, aniž by jeho slovům věnovala třeba jen špetku pozornosti. “Hlásek bude mít jako slavík. A bude nadmíru spokojený, dokonce štastný. Všichni budeme šťastní. A rozejdeme se. Beze smutku, ale také bez pocitu uraženosti.”
“Ach, Virginie,” zavzdychal Marigold se zavřenýma očima. “Tvá ňadra jsou nádherná, hebká jako labutí chmýří… Virginie…”
“Ztratil rozum. Mluví z cesty.”
“Sní,” vysvětlila Yennefer. “Ve snu se plní jeho přání. Prozkoumala jsem jeho mozek až na dno. Moc tam toho nebylo. Trocha snů, trocha prasečinek, mnoho poezie. Ale obraťme list. Pečeť, která uzavírala láhev s džinem, Geralte. Vím, že ji máš ty, ne trubadúr. Žádám tě o ni.”
“K čemu ti bude?”
“Jak bych ti na tu otázku jenom odpověděla?” pousmála se čarodějka jízlivě. “Zkusím to takhle: Hovno ti je po tom, zaklínači. Vyhovuje ti taková odpověď'!”
“Ne,” usmál se rovněž neméně odpudivě. “Ale nemusíš si za to dávat vinu, Yennefer. Není snadné způsobit, abych byl spokojen. Až dosud se to podařilo pouze osobám, abych tak řekl, netuctovým.”
“Máš smůlu. Zůstaneš nespokojen. Tvoje chyba. A teď tu pečeť! Přestaň laskavě dělat grimasy, nesluší tvému mužnému půvabu. Pokud sis nevšiml, máš mi právě začít projevovat vděčnost, kterou mi dlužíš. Pečeť je první splátkou ceny za pěvcův hlas.”
“Jak vidím, přeješ si svou odměnu ve splátkách. Jistě jich nebude málo,” řekl mrazivě. “Mohl jsem to čekat a také jsem to čekal. Ale ať je to poctivý obchod, Yennefer. Já jsem koupil tvou pomoc. A já ji také zaplatím.”
Opět sešklebila rty v úsměšku, její fialkové oči se však nepřimhouřily.
“O tom nepochybuj, zaklínači.”
“Zaplatím já,” zopakoval důrazně, “ne Marigold. Vezmu ho odtud do bezpečí. Až to udělám, vrátím se splatit druhou splátku. I ty další. Pokud jde o první…” sáhl do kapsičky v opasku a vytáhl mosaznou pečeť se znakem hvězdy a zlomeného kříže. “Vezmi si ji. Ne jako splátku. Přijmi ji od zaklínače jako důkaz vděku, že ač ses chovala sebevypočítavěji, zachovala ses lépe než většina čarodějů na tvém místě. Přijmi to jako důkaz dobré vůle, který by tě měl přesvědčit, že až se o svého přítele postarám, vrátím se, abych splácel dál. Nepostřehl jsem mezi květy štíra, Yennefer. Jsem připraven platit za svou nepozornost.”
“Krásný proslov,” podotkla čarodějka ironicky a zkřížila ruce na prsou. “Dojemný a patetický. Škoda jen, že zbytečný. Marigolda potřebuji tady a tady také zůstane.”
“Už jednou se dostal do blízkosti toho, co se připravuješ přivolat sem,” ukázal Geralt na vzory na podlaze. “Až ukončíš přípravy a džin se objeví, přes všechny tvoje sliby na to Marigold doplatí. Jde ti přece o netvora z láhve, ne? Chceš ho ovládnout, donutit ho, aby ti sloužil? Nemusíš mi odpovídat, vím, hovno mi je po tom. Pro mě, za mě, dělej si co chceš, přitáhni sem třeba deset démonů. Ale bez Marigolda. Jestli ohrozíš Marigolda, nebude to už poctivý.obchod, Yennefer, a nemáš nárok žádat odměnu. Nedovolím…”
Zarazil se.
“Zajímalo mě, kdy to ucítíš,” zachichotala se čarodějka.
Geralt napjal svaly, zaťal zuby až k bolesti, soustředil celou svou vůli. Nadarmo. Byl ochrnutý, nehybný jako kamenná socha, jako do země zaražený sloup. Nedokázal pohnout ani palcem v botě.
“Bylo mi jasné, že přímo vržené kouzlo budeš umět odrazit,” vysvětlovala Yennefer. “Věděla jsem taky, že dřív než se do něčeho pustíš, budeš se mi snažit zaimponovat svou výřečností. A tak jsi žvanil, zatímco nad tebou vznesené zakletí pozvolna účinkovalo a lámalo tvou vůli. Ted už můžeš jenom žvanit, nic víc. Ani imponovat mi nemusíš, vím, že jsi dobrý řečník. Další námaha v tomto směru by výsledný dojem jen pokazila.”
“Chireadan…” promluvil s námahou, pokoušeje se ještě bojovat s magickým ochrnutím. “Chireadan odhalí tvůj úskok. Brzy začne mít podezření, nevěří ti, Yennefer. Od začátku ti nevěřil…”
Čarodějka širokým obloukem mávla rukou. Zdi místnosti rázem změnily barvu i strukturu. Z jednotvárně šedivého povrchu zmizela okna, zmizely dveře, zmizely dokonce i zaprášené závěsy a obrázky, podělané od much.
“Chireadan začne mít podezření. A co má být?” vycenila zuby. “Přiběhne ti snad na pomoc? Mou bariérou by stejně nepronikl. Jenže Chireadan nepřijde, nic proti mně nepodnikne. Nic. Ovládá ho moje kouzlo. Ne, nejde o magii, nesnažila jsem se o nic takového. Důvod je prostý – zamiloval se do mě, osel. Tys to nepoznal? Chtěl dokonce vyzvat Berranta na souboj, jen si to představ. Žárlivý elf – to se opravdu často nevidí. Jenže já si ten dům nevybrala bezdůvodně.”
“Berrant, Chireadan, Errdil, Marigold. Opravdu, jdeš za svým cílem nejkratší cestou. Ale já se, Yennefer, využít nenechám.”
“Necháš, necháš.” Čarodějka se postavila a pečlivě se vyhýbajíc znakům a symbolům na podlaze, přistoupila k němu. “Říkala jsem přece, že jsi mi dlužen za uzdravení toho básníka. Bude to jen maličkost, neveliká službička. Potom, co se tady chystám udělat, okamžitě z Rinde zmizím. Mám tady v tom městě jisté… Nazvěme to nesplacenými účty. Několika místním obyvatelům jsem něco slíbila, a své sliby vždycky plním. Protože však tentokrát nemám času nazbyt, postaráš se o jejich splnění ty.”
Bojoval. Bojoval ze všech sil, ale marně.
“Nevzpírej se chlapečku,” ušklíbla se jízlivě. “Není to k ničemu. Máš silnou vůli a dostatek odolnosti vůči magii, ale na mne a má zakletí to nestačí. A nehraj se mnou komedii. Nepokoušej se mě ohromit svou tvrdostí a hrdou zmužilostí. Protože hrdý a zmužilý jsi leda ve svých představách. Abys zachránil přítele, udělal bys pro mne cokoli i bez kouzel. Zaplatil bys jakoukoli cenu, lízal bys mi boty. A kdybych si, dejme tomu, chtěla dopřát drobet povyražení, tak i něco jiného.”
Mlčel. Yennefer stála před ním, smála se a hrála si se svou obsidiánovou, diamanty jiskřící hvězdou.
“Už v Berrantově ložnici,” pokračovala, “po několika slovech jsem poznala, jaký doopravdy jsi. A hned mi bylo jasné, jakou po tobě budu požadovat cenu. Moje účty v Rinde by mohl vyrovnat kdekdo - třeba Chireadan. Jenže to uděláš ty, protože ty musíš platit. Za všechno. Za předstíranou hrdost, chladný pohled a oči hltající každou podrobnost, za kamennou tvář, za sarkastický tón. Za tvůj dojem, že můžeš stát tváří v tvář Yennefer z Vengerbergu a považovat ji za samolibou, nafoukanou fitlenu, za vypočítavou vědmu – a zároveň valit oči na její namydlené kozy. Ted'plať, Geralte z Rivie!”
Oběma rukama chytila jeho vlasy a prudce ho políbila na ústa, přisála se na něho jako hladový upír. Geralt měl pocit, že se řetízek na medailonu stahuje a škrtí jako oprátka. V hlavě se mu zablýsklo, v uších mu začalo hluše šumět. Fialkové oči zmizely, propadl se do prázdna.
Klečel na zemi. Yennefer stála před ním a hovořila k němu měkkým, laskavým hlasem:
“Pamatuješ si to?”
“Ano, paní.” To byl jeho vlastní hlas.
“Běž tedy a vykonej můj rozkaz.”
“Vykonám, paní.”
“Dovoluji ti políbit mi ruku.”
“Děkuji, paní.”
Cítil, jak se k ní sune po kolenou. V hlavě mu bzučelo deset tisíc včel. Její ruka voněla šeříkem a angreštem. Šeříkem a angreštem… Šeříkem a angreštem… Záblesk. Tma.
Zábradlí. Schody. Chireadanova tvář.
“Geralte! Co je s tebou? Kam běžíš, Geralte?”
““Musím…” Jeho vlastní hlas. “Musím… jít…”
“Bohové! Pohlédněte na jeho oči!””
Úžasem vyjevená Vratimírova tvář. Errdilova tvář. Chireadanův hlas:
“Ne! Ne, Errdile! Nechytejte ho, nepokoušejte se ho zadržet! Uhni, Errdile! Běž mu z cesty!”
Vůně šeříku a angreštu. Šeříku a angreštu…
Dveře. Výbuch sluneční záře. Horko. Parno. Vůně šeříku a angreštu. Přijde bouře, napadlo ho.
To byla jeho poslední myšlenka.

VI.
Tma. Vůně…
Vůně? Ne, zápach. Smrad moče, shnilé slámy a mokrých hadrů. Kouř čadící pochodně zasunuté v železném držadle ve zdi z hrbolatých kamenných kvádrů. Pochodní vrhaný stín na slámou pokryté zemi.
Stín mříže.
Zaklínač zaklel.
“Konečně…” Cítil, jak ho někdo zvedá a opírá zády o vlhkou zeď. “Už jsem se o tebe začínal bát, když jsi tak dlouho nemohl přijít k sobě.”
“Chireadane? Kde… K čertu, hlava se mi chce rozskočit… Kde to jsme?”
“A kde bys hádal?”
Geralt si otřel obličej a rozhlédl se kolem sebe. U protější zdi seděla trojice otrhanců. Seděli v místě nejvzdálenějším světlu pochodně, skoro v úplné tmě. Vedle mříže, jež je oddělovala od spoře osvětlené chodby, se pohnulo něco, co zdánlivě vypadalo jen jako hromádka špinavých hadrů. Ve skutečnosti to byl vyzáblý stařík s nosem jako ptačí zobák. Délka rozcuchaných vlasů a vousů i stav jeho oblečení svědčily výmluvně o době, již zde strávil.
“Strčili nás do basy,” konstatoval nevesele.
“Těší mě,” řekl elf, “že jsi už získal schopnost logicky uvažovat.”
“Zatraceně… A Marigold? Jak dlouho tady jsme? Kolik času už…”
“Nevím. Když mě sem dovlekli, byl jsem v bezvědomí stejně jako ty.” Chireadan shrnul slámu a posadil se v mezích možností pohodlněji. “Je to důležité?”
“A jak, hrome. Yennefer… A Marigold. Marigold je tam s ní, a ona se chystá… Hej, vy tam! Jak je to dávno, co nás sem zavřeli?”
Otrhanci si začali mezi sebou něco šeptat. Žádný z nich neodpověděl.
“Jste hluší?” Geralt si odplivl, pokoušeje se zbavit ohavné kovové pachuti na jazyku. “Ptám se, jaká je teď denní doba? Nebo noční? Snad víte, kdy vám nosí žrádlo?”
Otrhanci začali mručet a pokašlávat.
“Hele, panstvo,” ozval se jeden z nich konečně srozumitelnou řečí. “Neserte se do nás a raději držte huby. My jsme poctiví zloději a ne nějací političtí, že jo? Žádnej útok na tydlencty… představitele vlády. My jsme akorát kradli.”
“Jasná páka,” přidal se druhý. “Vy máte svůj kout, my svůj. Každej ať se stará o svý.”
Chireadan si pohrdavě odfrkl, Geralt si odplivl.
“Tak to tu chodí,” zafilozofoval si zarostlý stařík s dlouhým nosem. “Každý v šatlavě svého kata vyhlíží a se svými jen drží.”
“A co ty, dědo,” oslovil ho elf výsměšně. “Držíš s nimi nebo s námi? Do které party patříš?”
“Do žádné,” odvětil stařík hrdě, “protože já jsem nevinný.”
Geralt si znovu odplivl, ačkoli to příliš nepomáhalo. Začal si masírovat spánky bolavé hlavy.
“Chireadane?” zeptal se. “S tím útokem na představitele vlády… Je to pravda?”
“Čistá pravda. Copak si na nic nevzpomínáš?”
“Vyšel jsem na ulici… Lidé se dívali… Potom… Potom nějaký krám…”
“Zastavárna,” ztlumil elf hlas. “Vešels do frcu. Sotva jsi vstoupil, dals majiteli do zubů. Silně. Tak silně, že o pár přišel.”
Zaklínač vycedil přes zuby kletbu.
“Lichvář se složil,” pokračoval Chireadan polohlasně, “a tys ho několikrát kopl do různých citlivých míst. Svému pánu přiběhl na pomoc příručí. Vyhodils ho zavřeným oknem na ulici.”
“Obávám se,” řekl Geralt, “že to tím neskončilo.”
“Oprávněná obava. Vyšels ven a vykročil prostředkem ulice. Porážel jsi chodce a vykřikoval nějaké nesmysly o cti dámy. Následoval tě už docela obstojný shluk lidu. Byl jsem v něm také. Já, Errdil i Vratimír. Zastavil ses před domem lékárníka Vavřinoska, vstoupil dovnitř, za chvíli ses vrátil, ale to už jsi táhl Vavřinoska za sebou za nohu. A ke shromáždění čumilů jsi vyhlásil řeč.”
“Jakou?”
“Zkrátka řečeno jsi oznámil, že vlastní cti dbalý muž by neměl ani poběhlici z povolání titulovat slovem 'kurva', jelikož je to ubohost a hulvátství. Dále pak užívat výrazu 'kurva' vůči ženě, s níž dotyčný nesouložil a tím méně jí za tuto činnost dával peníze, je urážlivé, sprosté a navýsost trestuhodné. Takto zasloužený trest, jak jsi oznámil všem okolo, bude vyměřen na místě a bude to trest, jaký si sprosťák zaslouží. Přidržels apatykářovu hlavu mezi koleny, stáhl mu kalhoty a zmaloval mu zadnici řemenem. Tak.”
“Mluv, Chireadane, mluv. Nešetři mě.”
“Dávals mu na prdel co proto, ruku jsi nešetřil. Vavřinosek brečel, vřískal, řval, dovolával se pomoci božské i lidské, škemral o milost, ba, sliboval dokonce nápravu, nicméně tys mu očividně nevěřil. Potom přiběhlo pár ozbrojených raubířů, kterým se tady, v Rinde, říká městská garda.”
“A já,” pokýval Geralt hlavou, “jsem právě tehdy spáchal útok na představitele vlády.”
“Ale kdež. Ten jsi spáchal už mnohem dřív. Lichvář i apatykář jsou členy městské rady. Bude tě určitě zajímat, že tihle dva projevovali největší snahu vystrnadit Yennefer z města. Nejenže ji rada vyhlásila za osobu v Rinde nežádoucí z jejich popudu, ale pobuřovali proti ní dokonce i po krčmách, všude ji pomlouvali tím nejnevybíravějším způsobem.”
“To jsem si už domyslil. Mluv. Skončil jsi, jak přiběhli biřici z městské gardy. To oni mě šoupli pod zámek?”
“Chtěli. Och, Geralte, to byla podívaná. Co jsi s nimi prováděl se dá jen těžko popsat. Oni měli důtky, obušky, meče, sekery – a ty jenom jasanovou hůlku s kuličkou na držadle, kterou jsi vzal nějakému místnímu švihákovi. A když všichni leželi na zemi, šel jsi dál. Většina z nás dobře věděla, kam míříš.”
“To bych taky rád věděl.”
“No přece do chrámu. Totiž, kněz Krepp, jinak rovněž člen městského zastupitelstva, věnoval Yennefer ve svých kázáních mimořádnou pozornost. A ty jsi své názory ohledně důstojného kněze Kreppa nijak neskrýval. Slibovals mu lekci dobrého chování vůči krásnému pohlaví. Kdykoli ses o něm zmiňoval, vynechával jsi jeho oficiální titul a častoval ho naopak přídomky, vzbuzujícími mezi čumily, kteří za tebou již houfně táhli, převeliké veselí.”
“Aha,” podotkl Geralt. “Takže navíc rouhání. Co ještě? Znesvěcení chrámu?”
“To ne. Nestihls tam vstoupit. Před chrámem tě čekala celá rota městské stráže, vyzbrojená vším, co se v cekhausu dalo najít – mám dojem, že snad kromě obléhací katapulty. Chystali se tě prostě rozsekat na cucky. Ale ani jsi k nim nedošel. Znenadání ses chytil oběma rukama za hlavu a omdlel.”
“Víc už říkat nemusíš. Ale, Chireadane, jak ses do basy dostal ty?”
“Když jsi upadl, chtělo té pár biřiců propíchnout sudlicemi. Dal jsem se s nimi do hádky, dostal palicí po hlavě a probral se až tady v díře. Bezpochyby mě obviní z účasti na protilidském spiknutí.”
Když už jsme u toho obvinění,” zajímal se Geralt. “Co nám za celou tu patálii hrozí? Co myslíš?”
“Pokud se Neville, zdejší purkmistr, stačil vrátit ze sídelního města, kdo ví…” pokrčil Chireadan rameny. “Zná mě. Není-li ale ještě zpátky, vynesou rozsudek konšelé, samozřejmě včetně postižených apatykáře a lichváře. To by znamenalo…”
Elf učinil krátké gesto v okolí šíje. Přestože ve byla ve sklepení tma, dal se tento pohyb vykládat jediným možným způsobem. Zaklínač mlčel, zloději jen potichu mručeli. Nevinně zavřený stařík, jak se zdálo, spal.
“Výborně,” ozval se konečně Geralt a přidal šťavnatou nadávku. “Nestačí že budu viset, ale ještě navíc s vědomím, že jsem, Chireadane, zavinil tvou smrt. A zřejmě i Marigoldovu. Ne, nepřerušuj mě. Vím, že to byla Yennefeřina intrika, ovšem vinu na tom mám především já. Moje hloupost. Obloudila mě, udělal ze mě, jak říkají trpaslíci, balvana.”
“Hm…” povzdychl si elf. “Co k tomu mohu dodat? Varoval jsem tě před ní. Zatraceně, tebe jsem varoval, ale sám jsem se projevil, promiň mi ten výraz, jako stejný hňup. Vyčítáš si, že tady sedím kvůli tobě, jenže tak to není. Naopak, ty jsi tady mou vinou. Mohl jsem tě na ulici zadržet, omráčit, nedovolit ti… Neudělal jsem to. Protože jsem se bál, že když pomine kouzlo, jímž tě ovládla, vrátíš se a… ublížíš jí. Odpusť.”
“Odpouštím bez výhrad. Vždyť nemáš ani ponětí, jak silné to její kouzlo bylo. Já, milý elfe, běžné zakletí zlomím během chvíle a v žádném případě přitom neomdlévám. Její kouzlo byste zrušit nedokázali a omráčit mě by se vám také nepodařilo. Vzpomeň si na městskou stráž.”
“Opakuji, nemyslel jsem na tebe. Myslel jsem na ni.”
“Chireadane?”
“Ano?”
“Ty ji… Ty ji…”
“Nemám rád velká slova,” přerušil ho elf smutně. “Ta žena na mne, dalo by se říci, hluboce zapůsobila. Divíš se, jak mě může přitahovat taková, jako je ona?”
Geralt přivřel oči, aby v paměti vyvolal jistý obraz. Obraz, jenž na něj, jak by se dalo říci i bez velkých slov, hluboce zapůsobil.
“Ne, Chireadane,” řekl. “Nedivím se ti.”
Z chodby zaduněly těžké kroky, zařinčelo železo. Do cely padly stíny čtyř postav. V zámku zaskřípal klíč. Nevinný stařík odskočil od mříží jako rys a bez žádných cavyků se běžel schovat mezi zločince.
“Tak brzy?” podivil se elf polohlasně. “Myslel jsem, že postavit šibenici zabere víc času.”
Jeden z biřiců, holohlavý jak koleno, zato s bradou zarostlou štětinami, za něž by se nemusel stydět ani divočák, ukázal na zaklínače.
“Ten,” oznámil stručně.
Dva další biřici Geralta popadli, surově s ním zacloumali a přimáčkli ho ke zdi. Zloději zalezli do svého temného kouta, nosatý děda se zahrabal do shnilé slámy. Chireadan chtěl vyskočit, avšak klesl zpátky na podlahu, couvaje před hrotem meče, opřeným o jeho prsa.
Holohlavý biřic se postavil před zaklínače, vyhrnul si rukávy a levačkou si zamnul pravou pěst.
“Pan radní Vavřinosek,” řekl, “se dává ptát, jak se ti líbí v naší šatlavě? Zdali ti něco nechybí? Zdali ti není zima? Co?”
Geralt neuznal za vhodné odpovědět. Kopnout holohlavého nemohl, protože biřici, kteří ho drželi, mu těžkými škorněmi přišlápli nohy. Holohlavý se krátce rozmáchl a vrazil mu pěst do žaludku. Nepomohlo ani napnout břišní svaly. Geralt, křečovitě lapaje po dechu, se nějaký čas díval na vlastní poklopec, pak ho biřici zvedli.
,Nepotřebuješ něco?” naklonil se k němu holohlavý. Z huby mu páchlo cibulí a zkaženými zuby. “Pana radního potěší, že si na nic nestěžuješ.”
Druhý úder. Na stejné místo. Vnitřnosti se mu bolestivě stáhly a zvracel by, kdyby měl co. Holohlavý se k němu otočil bokem. Měnil ruku.
Buch! Opět sledoval svůj poklopec. Přišlo mu divné, že nad ním není díra, jíž by viděl zeď za sebou.
“Tak co?” Biřic poněkud ustoupil, aby měl větší rozmach. “Ani žádná zvláštní přání? Pan radní přikázal, že se tě na to máme zeptat. Ale proč nic neříkáš? Snad se ti na jazyku neudělal uzel? Hned ti ho rozvážu.”
Buch!
Geralt byl stále při vědomí. A přitom musel co nejdřív omdlít, aby zachránil svoje tělesné orgány. Aby ztratil vědomí, musel holohlavého vyprovokovat.
Biřic mlaskl, vycenil řídké zuby a znovu si promnul pěst.
Tak co? Pořád žádné přání?”
“Jedno…” zasípal zaklínač, zvedaje s úsilím hlavu. “Abys praskl, zkurvysynu!”
Holohlavý zaskřípal zuby, o krok ustoupil a rozmáchl se, tentokrát rozhodnut bít do hlavy, jak to Geralt předpokládal. Avšak rána nedopadla. Biřic najednou zrudl a zabublal jako krocan, oběma rukama se chytil za břicho, zavyl, zařval nelidskou bolestí…
A praskl.

VII.
“Co s vámi mám dělat?”
Ztemnělou oblohu za oknem radnice proťal oslepující blesk. Po chvíli se ozvalo táhlé zadunění hromu. Liják sílil, bouřkový mrak se otevřel rovnou nad Rinde.
Geralt s Chireadanem seděli na lavici pod velkým gobelínem, znázorňujícím ctihodného proroka Lebedu, jak pase ovce. Oba mlčeli s kajícně sklopenými hlavami. Purkmistr Neville přecházel síní, rozhněvané prskal a funěl.
“Všiví, zasraní čarodějníci!” zahulákal a zastavil se. “Proč zrovna Rinde, proč moje město? Je málo jiných mést na světě, či co?”
Elf se zaklínačem mlčeli. “Něco takového…” zajíkl se purkmistr. “Žalářníka… na krvavou fašírku… To je… To je nelidské…”
“Nelidské a bezbožné,” připomněl kněz Krepp, který byl rovněž přítomen výslechu v úřední síni radnice. “Tak nelidské a tak bezbožné, že i hlupákovi dojde, kdo za tím stojí. Ano, purkmistře. Chireadana oba známe a tenhleten, co se vydává za zaklínače, nemá dost Moci na to, co se stalo se žalářníkem. To jsou čáry Yennefer, té bohy zatracené vědmy!”
Za oknem, jakoby na stvrzení slov kněze, zaburácel hrom.
“Ona a nikdo jiný, o tom nemůže být pochyb,” pokračoval Krepp. “Kdo, ne-li Yennefer, by se chtěl pomstít váženému radnímu Vavřinoskovi?”
“He he he!” zasmál se purkmistr nečekaně. “Zrovna kvůli tomu bych se na ni vůbec nehněval. Ten starý křivák mě za zády pomlouval a zostouzel, na můj úřad si zuby brousil. Teď ho už nikdo poslouchat nebude. Každý si hned vzpomene, jak apatykář dostal na prdel…”
“Ještě schází, pane Neville, abys tomu zločinu zatleskal,” zaškaredil se Krepp. “Musím ti připomenout, že kdybych proti zaklínači nepoužil vymítací formule, vztáhl by ruku i na majestát svatyně.”
“Tys o ní, Kreppe, z kazatelny taky navykládal spoustu ošklivých věcí. Dokonce i Berrant si na tebe stěžoval. Ale právo je právo – slyšíte, lotři!” Purkmistr opět uhodil na Geralta a Chireadana. “Nic vás neomlouvá! Ani mě nenapadne nad takovou lumpárnou přivírat oči! Tak honem vysypte, co máte na svou obhajobu, protože jinak, zaklínám se na všechny relikvie, s vámi zatočím, že se z toho poděláte! Povězte mi všechno a to hned a neopovažte se lhát!”
Chireadan hluboce vzdychl a upřel zrak na zaklínače – významně a prosebně. Geralt vzdychl také a odkašlal si.
A řekl všechno. No – skoro všechno.
“Tak tady je ten zakopaný pes,” promluvil kněz po chvíli ticha. “To je mi povedená historie. Génius uvolněný ze zajetí. A čarodějka, která na něj nastražila léčku. Pozoruhodná kombinace. Může to ale špatně skončit. Moc špatně.”
“Co je to génius?” tázal se Neville. “A o co jde té Yennefer?”
“Čarodějové,” dal se Krepp do vysvětlování, “čerpají svou moc z přírodních sil. Přesněji řečeno z takzvaných Čtyř Prvků, čili Elementů, které běžně nazýváme živly - ze vzduchu, vody, ohně a země. Každý z těchto živlů má svůj vlastní rozměr, v čarodějské hantýrce je nazýván Dimenze. Je Dimenze Vody, Dimenze Ohně a tak dále. Tyto prostory, nám nedostupné, jsou domovem bytostí, zvaných géniové…”
“Zvaných tak v legendách,” namítl zaklínač. “Pokud je mi známo…”
“Nepřerušuj mě!” zarazil ho Krepp. “To, že je ti známo jen velice málo, bylo jasné již z tvého vyprávění, zaklínači. Tak tedy mlč a poslouchej moudřejšího. Nuže – géniů jsou čtyři druhy, tak jako jsou čtyři rozměry. Známe d'jinni, tvory povětří; máridy, obývající vodní živel; ífrity, to jsou géniové ohně a konečně d'ao, jimž náleží země…”
“Moc ses rozpovídal, Kreppe,” přerušil ho Neville. “Nemusíš nás poučovat, tady není chrámová škola. Pověz stručně – co Yennefer chce po tom géniovi?”
“Génius, purkmistře, je živým zásobníkem magické Moci. Čaroděj, který si ho podrobí, může tuto sílu používat a pomocí. svých zakletí i částečně usměrňovat. Nemusí složitě a namáhavě získávat Moc z přírodních sil, udělá to za něj génius. Kdo génia ovládá, vládne nezměrnou silou, je takřka všemocný…”
“O všemocných čarodějích jsem jaksi ještě neslyšel,” zašklebil se Neville nevěřícně. “Právě naopak, moc většiny z nich je výrazně omezená. Nemůže tohle, nemůže támhleto…”
“Černokněžník Stammelford,” přerušil ho kněz, který přijal mentorskou pózu, výraz tváře i tón hlasu, “kdysi přesunul horu, protože mu zacláněla ve výhledu z věže. Nikomu se něco podobného nepodařilo, ani předtím, ani potom. Traduje se, že Stammelford měl ve svých službách d'ao – génia země. Znám záznamy o podobně neuvěřitelných výkonech jiných mágů. Obrovské příbojové vlny a ničivé průtrže – nepochybně dílo máridů. Plamenné sloupy, požáry a výbuchy – práce ohnivých ífritů…”
“Vichřice, uragány, lety vzduchem,” doplnil Geralt polohlasně. “Geoffrey Monck.”
“Souhlasí. Něco přece jen znáš,” pohlédl na něj Krepp přívětivěji. “Můžeme se právem domnívat, že starý Monck našel způsob, jak přimět k poslušnosti d'jinni, génia povětří. Dokonce prý ne jednoho. Údajně jich měl několik zavřených v lahvích a využíval je dle potřeby – tři přání na každého. Protože génius, pánové, splní jen tři přání – pak je volný a zmizí do své dimenze.”
“Ten u řeky nic nesplnil,” prohlásil Geralt rozhodně. Rovnou skočil Marigoldovi po krku.”
“Géniové,” vysvětloval Krepp, “jsou bytosti zlostné a záludné. Nemají rádi ty, jenž je vězní v láhvích a nutí přenášet hory. Udělají vše, aby mu znemožnili vyslovit přání, a když už je musí splnit, učiní tak způsobem těžko předvídatelným a ovladatelným. Někdy je splní až přehnaně doslova, takže je nutno dávat veliký pozor na to, jak se přání vysloví. Chce-li však někdo génia zvládnout, musí mít železnou vůli, ocelové nervy, silnou Moc a hluboké znalosti. Z toho, co jsi nám vyprávěl, lze soudit, zaklínači, že tvé znalosti byly zcela nedostatečné.”
“Nedostatečné na to, abych prevíta ovládl,” souhlasil Geralt. “Zahnat jsem ho ale uměl. Odsvištěl jako žíznivá čára, a to taky něco znamená. Pravda, Yennefer se mému exorcismu vysmála…”
“Jakému exorcismu? Zopakuj mi ho.”
Zaklínač ho zopakoval, slovo od slova.
“Cože?!” Kněz nejprve zbledl, pak zrudl, zbrunátněl a nakonec skoro zmodral. “Co si to dovoluješ? To má být vtip?”
“Promiň,” vysoukal ze sebe zaklínač. “Abych pravdu řekl, neznám… význam těch slov.”
“Tak nepapouškuj to, čemu nerozumíš! Nemám ponětí, kde jsi mohl takovou nestydatost zaslechnout.”
“Už dost,” mávl purkmistr rukou. “Ztrácíme čas. Aspoň už víme, nač chce čarodějnice toho džina. Ale proč jsi, Kreppe, sýčkoval, že to může špatně skončit? Ať si ho chytí a jde s ním k čertu, co je nám po tom. Já si myslím…”
Nikdo se už nedověděl, co si Neville v té chvíli myslel, pokud to vůbec za něco stálo. Na zdi, vedle gobelínu se starým Lebedou se znenadání objevil zářící obdélník, zablesklo se a do síně vpadl – Marigold.
“Nevinný!” zvolal básník čistým, zvučným tenorem. Zůstal sedět na podlaze a bloudil kolem sebe stále ještě nepřítomným pohledem. “Nevinný! Zaklínač je nevinný! Přeji si, aby se tomu věřilo!”
“Marigolde!” křikl na něj Geralt. Zarazil právě Kreppa, očividně se připravujícího vznést exorcismus nebo dokonce klatbu. “Odkud ses tady… Marigolde?”
“Geralte!” Trubadúr vyskočil se země.
“Marigolde!”
“Kdo je zase tenhle?” zavrčel Neville podrážděně.
“Mor na vás, jestli nepřestanete s tím čarováním, tak za sebe neručím! Pravil jsem, že v Rinde je čarování zakázáno. Jedině, když se podá písemná žádost, zaplatí se daň a poplatek do městské pokladny… Hele, není to nakonec ten šumař, co ho vědma měla jako rukojmí?”
“Marigolde,” opakoval Geralt, drže básníka za ramena. Jak ses sem dostal?”
“Nemám zdání,” přiznal trubadúr s ustaraným, přitroublým výrazem. “Abych byl upřímný, vím dost málo, co se se mnou dělo. Pamatuji si ale na docela pohlednou černovlásku s uhrančivým pohledem…”
“Co ty mi tady o černovlásce!” nenechal ho domluvit rozhněvaný Neville. “K věci, mládenče, k věci. Vykřikovals, že zaklínač je nevinný. Jak tomu mám rozumět, ha? Že si Vavřinosek sám, vlastní rukou napráskal na prdel? Je-li zaklínač nevinný, jinak to být nemohlo. Jedině, že by to byla davová halucinace.”
“Nevím nic o žádné prdeli ani halucinaci,” vrtěl Marigold hlavou. “Ani o nějakém vavřínovém nose. Opakuji, poslední, nač si vzpomínám, byla elegantní černovlasá žena, vybraně ustrojená v černi a běli. Dotyčná mě bezohledně strčila do té svítící díry, do magického portálu. A předtím mi dala výslovný a přesný příkaz. Až vyjdu z portálu, musím okamžitě učinit prohlášení, cituji: 'Přeji si, aby se mi věřilo, že zaklínač nenese žádnou vinu na tom, co se zde stalo. Takové a žádné jiné je mé přání.' Doslova takto. To se rozumí, byl jsem zvědav, co to má znamenat, o co se jedná a k čemu to bude. Černovláska mě však nepustila ke slovu. Zhurta mě okřikla, popadla mé za flígr a šoupla do portálu. To je vše. A teď…” Marigold se napřímil, oprášil si kamizolu a uhladil švihácký, byť poněkud zaprášený límec. “…buďte té dobroty, pánové, a prozraďte mi, kde se nachází nejlepší hospoda v tomto městě.”
“V mém městě se nacházejí jenom dobré hospody,” řekl Neville zvolna. “Ale než se o tom budeš moci přesvědčit, důkladně se seznámíš s nejlepší šatlavou v tomto městě. Ty i tvoji kumpáni. Připomínám vám, darebáci, že ještě nejste na svobodě. No to se podívejme… Jeden vykládá neslýchané historky, druhý vyskakuje ze zdi a huláká něco o nevině, že si přeje, aby se mu věřilo. Má tu drzost ještě si něco přát…”
“Bohové!” chytil se kněz za lysinu. “Ted tomu rozumím! Přání! Poslední přání!”
“Co je to s tebou, Kreppe?” zamračil se purkmistr. “Není ti dobře?”
“Poslední přání!” opakoval kněz. “Přinutila trubadúra vyslovit třetí přání. Génia nelze ovládnout, dokud nesplnil všechna přání. Yennefer připravila magickou past a určitě génia polapila dřív, než stačil uniknout do své dimenze. Purkmistře, je bezpodmínečně nutné…”
Za oknem zahřmělo, až se zdi radnice zatřásly.
“Fuj,” zahučel Neville a přistoupil k oknu. “Uhodilo někam blízko. Doufám jen, že ne do nějakého domu. Ještě požár by nám tady scházel… Bohové! Podívejte se! Honem se pojďte podívat! Kreppe, co je to?”
Všichni se jako jeden muž vrhli k oknu.
“Maminko!” zakvílel Marigold a chytil se za krk. “To je on. To je ten zmetek, co mě div nezardousil.”
“D'jinni!” zvolal Krepp. “Génius povětří!”
“Nad Errdilovou krčmou,” všiml si Chireadan. “Přímo nad střechou.”
“Chytila ho!” Kněz vyklonil hlavu z okna, až málem vypadl ven. “Vidíte magickou záři? Ta čarodějnice vlákala džina do pasti.”
Geralt se mlčky díval.
Kdysi, před mnoha lety, když se ještě jako malý chlapec učil v Kaer Morhen – Hradišti zaklínačů, chytil jednou se svým spolužákem Eskelem velkého lesního čmeláka. Nití, vypáranou z podolku košile, jej uvázali ke džbánku na stole. Sledovali, co připoutaný čmelák vyvádí a mohli se smíchy potrhat, dokud je nepřistihl učitel Vesemír. Napráskal jim oběma, co se do nich vešlo.
Džin, zmítající se nad krovem Errdilovy hospody, mu připomněl právě toho čmeláka. Choval se stejně jako on. Vznášel se a klesal, vzpínal se a znovu se vrhal střemhlav dolů, stále však v omezeném okruhu, neboť džin, stejně jako tenkrát čmelák, byl důkladné připoután a spoután nitkami – vlákny oslnivých, různobarevných paprsků světla, vycházejících ze střechy pod ním. Džin však měl nesrovnatelně větší možnosti než čmelák. Žádný hmyz nedokázal rozbíjet střechy, rozhazovat došky, porážet komíny, bořit věžičky a mansardy. Džin mohl. A také to dělal.
“Bourá město!” zalapal Neville po dechu. “Ta obluda bourá moje město.”
“Haha!” zasmál se kněz. “Jak se zdá, padla kosa na kámen. Je to mimořádně silný tvor. Je těžké odhadnout, kdo koho vlastně polapil, vědma jeho nebo džin ji. Pah, dopadne to tak, že ji džin nakonec rozdrtí na prach, což bude zřejmě to nejlepší. Spravedlnosti bude učiněno zadost.”
“Na takovou spravedlnost se ti vyseru!” rozkřikl se Neville bez ohledu na to, že ho mohou slyšet měšťané pod okny radnice. “Jen koukej, co se tam děje! Ničení, panika! O tom jsi mi nic neříkal, ty holohlavý žvanile! Plno řečí, přemoudřelých žvástů, ale o tom nejdůležitějším ani slovo. Proč jsi neřekl, že ten démon… zaklínači, udělej něco! Slyšíš? Ty nevinný čarodějníku! Zkroť toho ničitele. Promíjím ti všechna provinění, ale…”
“Teď se, Neville, nedá nic dělat,” zarazil ho Krepp. “Neposlouchals, co jsem říkal. Nikdy nedáváš pozor. Zopakuji ti to. Toto je nepředstavitelně silný d'jinni, jinak by ho vědma již ovládla. Předpokládám, že její kouzlo zanedlouho zeslábne – pak ji d'jinni zničí a prchne. To bude konec.”
“Jenže z Rinde zatím budou rozvaliny.”
“Nezbývá než čekat,” pokrčil kněz rameny. “Ale ne se založenýma rukama. Vydej příkazy, pane purkmistře! Ať lidé urychlené opustí okolní domy a ať se připraví hasit požáry. To, co se tam děje, je nic ve srovnání s peklem, které začne, jen co si to džin vyřídí s čarodějkou.”
Geralt zvedl hlavu. Jeho pohled se setkal s pohledem Chireadanovým – a uhnul před ním.
Pane Kreppe,” rozhodl se bez váhání. “Potřebuji tvou pomoc. Portál, jímž se sem dostal Marigold, ještě pořád spojuje radnici s…”
“Už po něm není ani památky,” namítl kněz chladně a ukázal na zeď. “Copak nevidíš?”
“Magický portál, třebaže pouhým okem již neviditelný, zanechává stopu. Vhodným zakletím ji lze zachytit. Půjdu po té stopě.”
“Přišels o rozum! Pokud bys takovou cestu vůbec přežil, co bys chtěl na druhé straně dokázat? Chceš se snad dostat přímo do středu cyklónu?”
“Ptal jsem se, zda ovládáš zakletí, jímž se dá znovu otevřít zaniklý portál.”
“Zakletí?” zvedl kněz povýšeně obočí. “Já nejsem nějaký bezbožný čarodějník. Nezabývám se kouzly a zaklínadly. Má Moc plyne z víry a modlitby.”
“Dokážeš to nebo ne?”
“Dokážu.”
“Tak se pusť do díla. Čas běží.”
“Geralte,” oslovil ho Marigold. “Ty ses asi doopravdy pomátl. Nepřibližuj se k tomu proklatému škrtiči.”
“Zachovejte ticho,” požádal Krepp. “A vážnost. Budu se modlit k bohům.”
“Běž se se svým modlením bodnout,” prohlásil Neville rouhavě. “Utíkám pro lidi. Je třeba něco dělat, ne stát a mudrovat. Bohové, to je den! Zatracený, psí den!”
Zaklínač ucítil, jak s Chireadan dotkl jeho ramene. Otočil se. Elf se mu díval do očí a pak sklonil hlavu.
“Jdeš tam… protože musíš, vid'!”
Geralt se zarazil. Zdálo se mu, že ucítil vůni šeříku a angreštu.
“Asi ano,” souhlasil váhavé. “Musím. Promiň, Chireadane.”
“Neomlouvej se. Vím, co cítíš.”
“Pochybuji. Ani já sám to nevím.”
Elf se pousmál. Nebyl to radostný ani šťastný úsměv.
“V tom to vězí, Geralte. Právě v tom.”
Krepp se napřímil a zhluboka vydechl.
“Hotovo,” oznámil a s pýchou ukázal na sotva viditelný obrys na stěně. “Ale portál se chvěje a dlouho nevydrží. Nemám ani jistotu, zda není někde přerušen. Než do něho vstoupíš, zaklínači, pohlédni do svého svědomí. Mohu ti požehnat, i když k rozhřešení…”
…nám nezbývá čas,” dokončil Geralt. “Vím, pane Kreppe. Na to není nikdy dost času. Opusťte všichni sál. Jestli portál vybuchne, prasknou vám ušní bubínky.”
“Zůstanu,” prohlásil Krepp, když se za trubadúrem a elfem zavřely dveře. Zamával kolem sebe rukama a vytvořil tak ve vzduchu pulsující auru. “Pro všechny případy učiním ochranná opatření. A kdyby se portál zhroutil… pokusím se tě vytáhnout, pane Geralte. Bubínky? Ty umím vyléčit.”
Zaklínač na něj pohlédl s nečekanou sympatií. Kněz se pousmál.
“Jsi odvážný člověk,” řekl. “Chceš ji zachránit, že? Jenže odvaha ti bude málo platná. Džinnové jsou vzteklá a mstivá stvoření. Čarodějka je ztracena. A jestli se tam dostaneš, čeká tě totéž. Co tvé svědomí?”
“Už jsem se s ním vyrovnal.” Geralt se postavil před slabounce světélkující portál. “Pane Kreppe?”
“Poslouchám.”
“Ten exorcismus, co tě tak dopálil… Co ta slova znamenají?”
“To je namouduši nejlepší okamžik k žertování a kratochvíli.”
“Prosím tě, pane Kreppe.”
“Inu,” pokrčil kněz rameny a šel se schovat za purkmistrův těžký dubový stůl. “Je to tvoje poslední přání, tak ti ho prozradím. Znamená to… Ehm… Hmm… Táhni pryč a vyhoň si ho.”
Geralt vstoupil do nicoty a teprve pronikavý chlad udusil smích, který jím otřásal.

VIII.
Východ z portálu, řvoucí a vířivý jako uragán, jej vyplivl ven a mrštil jím o podlahu. Zaklínač dopadl tvrdě, křečovitě otevřenými ústy lapaje po vzduchu.
Podlaha se chvěla. Zprvu se domníval, že to on sám se třese po cestě peklem hroutícího se portálu, ale ihned poznal svůj omyl. To praskal, otřásal se a vibroval celý dům.
Rozhlédl se kolem. Nenalézal se v pokoji, kde Yennefer spatřil naposledy, ale ve velké nálevně Errdilovy krčmy.
Spatřil ji. Klečela na zemi mezi stoly, shrbená nad křišťálovou koulí. Magická koule svítila silným mléčným jasem, rudě prosvítajícím čarodějčinými prsty, sevřenými na skleněném povrchu. Světlo koule tvořilo obraz. Rozechvělý, mihotavý, leč dostatečně zřetelný. Geralt viděl světnici s hvězdou a pentagramem na podlaze. Znamení teď byla rozžhavená do běla. Z pentagramu vystřelovaly různobarevné jiskřící, ohnivé paprsky. Mířily na střechu a nad ni, odkud sem doléhal zuřivý ryk uloveného džina.
Yennefer ho zahlédla, napřímila se a zvedla ruku.
“Ne!” vykřikl. “Nedělej to! Chci ti pomoci!”
“Pomoci?” prskla pohrdavě. “Ty?”
“Já.”
“Přesto, co jsem ti provedla?”
“Přesto.”
“Zajímavé. Ale nijak důležité. Nepotřebuji tvou pomoc. Raději odtud zmiz.”
“Ne!”
“Vypadni!” vřískla, zlověstně šklebíc tvář. “Je to teď zatracené nebezpečné místo. Nějak se mi to vymklo z rukou, rozumíš? Nedokážu ho ovládnout, nechápu, jak je to možné, ale ten prevít neslábne. Chytila jsem ho, když plnil trubadúrovo třetí přání, měla bych už mít jeho Moc v Kouli. Jenže on vůbec neslábne. Naopak, jako by ještě získával na síle. Proklatě! Stejně ho nakonec porazím, zlomím…”
“Nedokážeš to, Yennefer! Zabije tě.”
“Není to snadné, zabít mě…”
Nedomluvila. Celý strop výčepu se najednou rozzářil. Magickou koulí stvořený obraz se rozplynul v oslnivém světle. Nad jejich hlavami se objevil velký ohnivý obdélník. Čarodějka zaklela, zvedla paže a z jejích prstů se zajiskřilo.
“Utíkej, Geralte!”
“Co se stalo, Yennefer?”
“Našel mě,” zakvílela, rudnouc strašnou námahou. “Chce ke mně proniknout. Tvoří si vlastní portál, aby se dostal dovnitř. Nemůže setřást pouta, ale portálem sem projde. Nemohu… Nemohu ho zastavit!”
“Yennefer…”
“Nerozptyluj mě! Musím se soustředit… Geralte, musíš pryč. Otevřu nový portál, tím unikneš. Dávej pozor, nebude stabilizovaný ani místně ani směrově. Nemám na to sílu. Nevím, kam se dostaneš… ale budeš v bezpečí. Připrav se…”
Velký obdélník na stropě silně zablýskl – a z nicoty se vynořil tvor, kterého už zaklínač znal. Z klapajícího zobáku se ozývalo tak pronikavé vytí, že až zaléhalo v uších. Yennefer se vymrštila, vztáhla ruce a vykřikla zaklínadlo. Z dlaně jí vystřelila spleť ohnivých čar, rozprostřela se ve vzduchu a spadla na džina jako síť. Démon zaskřehotal a z jeho trupu bleskurychle vyrostly dlouhé pařáty, které se jako útočící kobry vrhly čarodějce po krku. Yennefer necouvla.
Geralt k ní skočil, odstrčil ji a zakryl tělem. Ohnivou sítí omotaný džin se konečně protlačil portálem, vystřelil z něj jako zátka z láhve. S otevřeným zobanem se na ně vrhl. Zaklínač zaťal zuby a bez viditelného výsledku jej udeřil Znamením. Génius nicméně nezaútočil. Zastavil se pod stropními trámy, nadmul se do impozantních rozměrů, vyvalil na Geralta oči a zasyčel. V tom zvuku něco bylo – žádost nebo otázka. Leč zaklínač nerozuměl jaká.
“Tudy!” zvolala Yennefer, ukazujíc na portál, jenž vyčarovala na zdi vedle schodiště. V porovnání s portálem džinovým, vypadal ten její jako ubohá myší díra. “Tudy, Geralte, uteč!”
“Jedině s tebou!”
Yennefer mávala rukama a křičela nová zakletí; světelná vlákna praskala a trhala se, až z nich sršely jiskry. Džin zavířil ve vzduchu jako vlček a napjal pouta. Oka sítě se začala pozvolna roztahovat. Pomalu, ale nezadržitelně se blížil k čarodějce. Yennefer necouvla.
Zaklínač k ní přiskočil, obratně jí nastavil nohu, jednou rukou ji popadl kolem pasu, druhou chytil za vlasy. Yennefer vykřikla nadávku a uhodila ho loktem do krku. Nepustil ji. Kolem byl pronikavě cítit ozón z magických blesků, nedokázal však potlačit vůni šeříku a angreštu. Geralt podrazil čarodějce nohy, zvedl ji a skočil i s ní přímo do mihotavé prázdnoty menšího portálu.
Portálu vedoucího do neznáma.
Vyletěli z něj. Sevřeni v objetí se skutáleli na hladkou mramorovou dlažbu. Klouzajíce po ni porazili vysoký svícen a hned nato převrátili stůl, s něhož se s cinkotem sesypaly křišťálové poháry, podnosy s ovocem a obrovská mísa nasekaného ledu, ústřic a nějakých vodních rostlin. Kdosi vykřikl, nějaká žena vypískla.
Leželi přímo uprostřed rozsáhlého sálu, osvětleného množstvím voskovic ve stojanových svícnech. Bohaté odění pánové a šperky jiskřící dámy přerušili tanec a posupně si oba vetřelce měřili nepřátelskými pohledy. Hudebníci na galerii ukončili svou hru uši drásající kakofonií zvuků.
“Ty pitomče!” ječela Yennefer, pokoušející se mu vyškrábat oči. “Ty skopová hlavo! Zkazils to! Už jsem ho málem měla!”
“Mělas hovno!” okřikl ji s neskrývaným hněvem. “Zachránil jsem ti kejhák, ty paličatá čarodějnice!”
Zasyčela jako vzteklá kočka, z dlaní se jí zajiskřilo. Geralt odvrátil obličej a chytil ji za obě zápěstí. Uklouzli a opět upadli do ledové tříště, ústřic, nakládané zeleniny a kandovaného ovoce.
“Obávám se, že jste nebyli pozváni,” oslovil je shůry rozložitý muž se zlatým řetězem kastelána na prsou, shlížeje na ně se znechuceným pohledem.
“Naser si, tlustoprde!” vřískla na něj Yennefer hystericky, snažíc se vymanit z Geraltova sevření.
“To je skandál!” prohlásil kastelán pohoršeně. “S tou teleportací to už přeháníte. Podám na vás stížnost u Rady čarodějů. Budu požadovat…”
Co bude kastelán požadovat se už nedověděli. Yennefer se podařilo vytrhnout, otevřenou dlaní uhodila zaklínače do ucha, tvrdě ho nakopla do holeně a skočila do hasnoucího portálu. Geralt se vrhl za ní a zkušeným hmatem ji uchopil za pás a za vlasy. Yennefer už také získala cvik - přesně a bolestivě ho zasáhla loktem. Prudkým pohybem jí praskly šaty v podpaždí a odhalily jedno ňadro. Z rozervaného výstřihu vypadla ústřice.
Pohroužili se do nicoty portálu. Geralt ještě zaslechl poslední kastelánova slova:
“Hudba! Hrajte dál! Nic vážného se nestalo. Nenechte si, prosím, zkazit náladu tímto politováníhodným…”
Zaklínač byl přesvědčen, že každým novým průchodem portálem se zvyšuje i riziko. Nemýlil se. Vrátili se sice do Errdilovy krčmy, avšak zhmotnili se pod samým stropem. Při pádu dolů přerazili zábradlí schodiště a se zaduněním dopadli na stůl. Takový náraz stůl vydržet nemohl – a také nevydržel.
V okamžiku dopadu se Yennefer nacházela vespod. Obával se, že bude omráčena. Mýlil se.
Hřbetem ruky ho udeřila do oka a přímo do tváře mu vmetla několik urážek a nadávek, za něž by se nemusel stydět ani trpaslík-hrobařík – a trpasličí hrobníci byli nepřekonatelní sprosťáci. Nadávky doprovázely zuřivé, avšak málo důrazné rány, které čarodějka rozdávala nazdařbůh, kam se dalo. Geralt ji chytil za ruce a při pokusu vyhnout se úderu hlavou vtiskl tvář do jejího výstřihu, vonícího šeříkem a angreštem. A také ústřicemi.
“Pust mě!” zaječela, kopajíc jako mezek. “Tupče, hňupe, hovado! Pust, zatraceně! Pouta každou chvíli povolí, musím je zpevnit, jinak se džin uvolní.”
Neřekl nic, ačkoliv měl odpověď na jazyku. Sevřel ji ještě pevněji a snažil se ji přitlačit k podlaze. Yennefer nadávala, svíjela se jako úhoř a nakonec ho kopla kolenem do rozkroku. Než stačil nabrat dech, vytrhla se mu a vykřikla zakletí. Ucítil, jak ho nějaká nepřekonatelná síla zdvihla do vzduchu a mrštila jím přes celou délku místnosti. Následoval náraz, jenž mu vyrazil dech. Vletěl do vyřezávané dvoudveřové almary a rozrazil ji na kusy.

IX.
“Co se tam děje?” Marigold, zvedaje se na zídce, natahoval krk a snažil se proniknout zrakem skrz hustý liják. “Řekněte mi, co se tam, do prdele, děje!”
“Perou se!” křikl jeden ze zvědavých uličníků, kteří se odvážili až pod rozbitá okna krčmy. Vzápětí uskočil jako opařený a celá banda se dala na útěk, až bláto pleskalo pod bosýma nohama.
“Čarodějník s vědmou se perou!”
“Perou se?” zalapal Neville po dechu. “Tak oni se perou, zatímco ten zasraný démon srovnává moje město se zemí. Hele, srazil další komín. A pobořil cihelnu. Hej, lidi! Utíkejte tam! Štěstí, že leje, jinak by tady už řádil požár.”
“Už to nebude dlouho trvat,” podotkl kněz Krepp. “Magická aura slábne, pouta co nevidět povolí. Pane Neville! Přikaž svým lidem, ať ustoupí. Za chvíli tam začne peklo, z tohoto domu nezůstane kámen na kameni. Čemu se směješ, pane Errdile? Vždyť je to, tvůj dům. Co je na tom tak zábavného?”
“Nechal jsem si tu barabiznu vysoko pojistit.”
“Vztahuje se ta pojistka rovněž na magické a nadpřirozené jevy?”
“Pochopitelně.”
“To je chytré, pane elfe. Tuze chytré. V takovém případě blahopřeji. Hej, lidi! Kryjte se! Komu je život milý, ať se k tomu domu nepřibližuje!”
Z Errdilovy hospody se zablesklo, ozval se ohlušující rachot. Lidé se rozutekli a poschovávali za zídky a rohy domů.
“Proč jen tam ten Geralt chodil?” zabědoval Marigold.”Proč, zatraceně? Postavil si hlavu, že zachrání tu proklatou vědmu. Proč, kurva? Rozumíš tomu, Chireadane?”
Elf se záhadně usmál.
“Rozumím, Marigolde,” přikývl. “Rozumím.”

X.
Geralt uskočil před novým, tentokrát oranžovým plamenným kopím, jež po něm čarodějka vrhla. Byla znatelně zesláblá; ohnivá kopí byla slabá a pomalá, stačil se jim vyhýbat bez potíží.
“Yennefer!” zvolal. “Uklidni se! Poslouchej konečně, co ti chci říct. Nedokážeš…”
Nedomluvil. Z čarodějčiny dlaně vystřelil tenký, rozvětvený blesk. Blýskavice ho dostihla, dotkla se ho na mnoha místech a důkladně jej omotala: Mokrý oděv zasyčel a zakouřilo se z něho.
“Nedokážu?” odsekla, stojíc nad ním. “Hned uvidíš, co mohu dokázat. Stačí, když si poležíš a nebudeš mi překážet.”
“Sundej to ze mě!” zaláteřil, zmítaje se v ohnivé pavučině. “Hořím, do prdele!”
“Lež a nehýbej se,” poradila mu, těžce oddechujíc. “Popálí tě jenom, když sebou začneš šít. Nemohu ti, zaklínači, věnovat víc času. Pobavili jsme se, ale čeho je moc, toho je příliš. Musím se pustit do džina, jinak mi uteče…”
“Uteče?” obrátil oči v sloup. “To ty bys měla rychle zdrhat! Ten dži… Poslouchej mě pozorně, Yennefer. Musím ti vysvětlit, jak to přesně bylo. Budeš se divit.”

XI.
Džin sebou trhl, napjal pouto, jak jen to šlo, zatočil se v kruhu a smetl přitom věžičku z domu Beau Berranta.
“Ten ale řve,” přikrčil se Marigold, bezděčně se chytaje za hrdlo. “Strašně řve. Zdá se, že je pořádně nasraný.”
“To tedy je,” potvrdil Krepp.
Chireadan na něj rychle pohlédl.
“Cože?”
“Je vzteky bez sebe,” navázal kněz. “A ani se mu nedivím. Taky bych zuřil, kdybych musel důkladně vyplnit první přání, které zaklínač mimoděk vyslovil…”
“Jakpak to?” podivil se Marigold. “Geralt? Jaké přání?”
“To on měl v rukou pečeť, která génia věznila. D'jinni plní jeho přání. Ale pokud si to již zaklínač domyslel, nesmí jí to za žádnou cenu prozradit. Před ní o tom nesmí ani ceknout.”
“Zatraceně,” zabručel Chireadan. “Začínám to chápat. ten biřic… Jak praskl…”
“To bylo zaklínačovo druhé přání. Zbylo mu ještě jedno, poslední. Jen ať se to, u všech bohů, nedozví Yennefer.”

XII.
Stála bez hnutí, jako by zapomněla na připoutaného džina, běsnícího nad střechou krčmy. Budova se otřásala v základech, se stropu opadávala omítka, stoly a židle drkotavě klouzaly po dřevěné podlaze.
“Tak je to tedy,” zasyčela. “Máš moje uznání. Dokázal jsi mě oklamat. Nebyl to Marigold, ale ty. Proto džin tak bojuje. Ale já ještě neprohrála, zaklínači! Nedocenils mě, nedocenils mou sílu. Dosud mám v hrsti jak džina, tak tebe. Máš ještě poslední přání. Tak je vyslov. Uvolníš džina; abych ho mohla uvěznit.”
“Nestačí ti na to síly, Yennefer.”
“Nepodceňuj moje síly. Přání, Geralte!”
“Ne, Yennefer. Nemohu... Džin je snad i splní, ale tobě to nedaruje. Jakmile se osvobodí, pomstí se ti, zabije tě… Nedokážeš ho chytit, nedokážeš se mu už ani ubránit. Jsi vysílená, sotva se držíš na nohou. Zemřeš, Yennefer!”
“To je moje riziko!” rozkřikla se hystericky. “Co je ti po tom, co se mi stane? Uvědom si, co může džin nabídnout tobě! Máš ještě jedno přání. Můžeš požádat o cokoli.”
Využij svou příležitost! Jedinou, zaklínači! Můžeš mít všechno, co si jen budeš přát! Všechno!”

XIII.
“Zahynou oba?” naříkal Marigold. “Jak to? Pane Kroppe, nebo jak se jmenuješ… Proč? Vždyť zaklínač… Proč, u všech morových ran, odtamtud nevypadne? Co ho tam drží? Proč nenechá tu mrchu čarodějnickou vyžrat, co si navařila a nezdrhne? To přece nemá smysl!”
“Nemá,” potvrdil Chireadan hořce. “Nemá to vůbec žádný smysl.”
“To je sebevražda! A navíc nebetyčná pitomost!”
“Je to jeho řemeslo,” připomněl Neville suše. “Zaklínač se snažil pomoci našemu městu. Bohové jsou mi svědky, jestli přemůže čarodějnici a zažene džina, bohatá odměna ho nemine…”
Marigold strhl z hlavy klobouk s volavčím pérem, plivl do něj, mrštil jím do bláta a pošlapal škorněmi, mumlaje přitom nadávky v nejrůznějších jazycích.
“Vždyť on…” vykřikl najednou. “On má ještě jedno přání! Mohl by zachránit sebe i ji! Pane Kroppe?”
“To není tak jednoduché,” zamyslel se kněz. “Kdyby však vyslovil to pravé přání… Kdyby nějakým způsobem spojil svůj osud s osudem… Ne, nečekám, že by ho to napadlo. Možná, že to tak bude lepší.”

XIV.
“Lidství,” řekla s jízlivým úsměškem. “Uhádla jsem, co? Po tom přece toužíš, o tom marně sníš. O svém vysvobození, o možnosti být tím, kým chceš, a ne tím, kým být musíš. Stát se skutečným člověkem. Džin ti to přání splní, Geralte. Jenom je vyslov.”
Mlčel.
Stála nad ním v mihotavém přísvitu kouzelné koule, ve skomírajícím světle magické aury, v záři blesků stále ještě poutajících džina. Stála s rozevlátými vlasy a s očima planoucíma fialovým ohněm, vzpřímená, štíhlá, černá, strašná… A krásná.
Prudce se sklonila a z bezprostřední blízkosti se mu zahleděla do očí. Ucítil vůni šeříku a angreštu.
“Mlčíš?” sykla. “Tak co bys chtěl, zaklínači? Jaká je tvá nejskrytější tužba? Nemůžeš se rozhodnout nebo to ani nevíš? Zapátrej v sobě, hledej hluboko a důkladně. Zaklínám se Mocí, druhou takovou příležitost už mít nebudeš!”
A on náhle poznal pravdu. Věděl, kým kdysi byla. Jaká byla vzpomínka s níž musela žít, na niž nedokázala zapomenout. Kým byla doopravdy než se stala čarodějkou.
Protože se na něj upíraly pronikavé, studené, moudré a zlé oči hrbaté.
Polekal se. Ne, pravdy ne. Polekal se, že si přečte jeho myšlenky a zjistí, že to o ní ví. A že mu nikdy, nikdy neodpustí. Zadusil v sobě to poznání, zabil je a vyvrhl z paměti. Navždy, beze stopy, s pocitem ohromné úlevy. S pocitem, že…
Strop se prolomil. Džin, ovinutý sítí dohasínajících paprsků, letěl přímo na ně s řevem, v němž zněl triumf a touha zabíjet. Yennefer se mu vrhla v ústrety, z jejích rukou vycházelo magické světlo. Velice slabé světlo.
Džin otevřel zoban a chňapl po ní pařáty. A zaklínač si uvědomil, že už ví, co chce. Nahlas vyslovil své přání.

XV.
Dům vybuchl; cihly, trámy a fošny se rozletěly do všech stran v oblaku kouře a dešti jisker. Z dýmu se vynořil džin, veliký jako stodola. S řevem a vítězným chechtáním d'jinni – génius povětří – nyní již svobodný a nespoutaný žádnou povinností a ničí vůlí, zakroužil třikrát nad městem, srazil ještě špičku radniční věže, vznesl se vzhůru a uletěl, ztratil se, zmizel.
“Je pryč! Je pryč!” zvolal kněz Krepp. “Zaklínač to dokázal! Génius je pryč! Už nás nebude ohrožovat!”
“Ach!” vzdychl Errdil s nelíčeným nadšením. “Jaká nádherná zřícenina.”
“Do hajzlu!” zaklel Marigold, vycházeje ze svého úkrytu za zídkou. “Zboural celý barák. To nikdo uvnitř nemohl přežít. Nikdo, to vám povídám.”
“Zaklínač Geralt položil život za záchranu města Rinde,” pronesl purkmistr Neville slavnostně. “Jeho oběť nebude zapomenuta. Uctíme jeho památku… Co takhle pomník?”
Trubadúr, otřepávaje z kamizoly kousky deštěm zvlhlé omítky a malty, si purkmistra změřil nepopsatelným pohledem a několika pečlivě vybranými výrazy vyjádřil svůj názor na připomínání obětí, ctění památky a hlavně na pomníky všeho druhu.

XVI.
Geralt se rozhlédl kolem sebe. Z díry ve zborcené střeše kapala voda. Všude kolem viděl hromady zdiva a rozlámaného dřeva. Divnou náhodou bylo zcela čisté pouze místo, kde leželi. Nespadla na ně jediná deska, jediná cihla. Jako by je ochránil neviditelný štít.
Yennefer poklekla a opřela se rukama o kolena. Na tváři měla ruměnec.
“Zaklínači?” zašeptala. “Žiješ?”
“Žiju.”
Geralt si dlaní otřel prach a špínu s obličeje. Sykl. Yennefer se lehce dotkla jeho zápěstí, jemně přejela prsty po jeho ruce.
“Popálila jsem tě…”
“Maličkost. Pár puchýřů.”
“Promiň mi to. Víš, džin utekl. Nenávratně.”
“Lituješ toho?”
“Ani ne.”
“To je dobře. Pomoz mi vstát, prosím.”
“Počkej,” řekla tiše. “Tvoje přání… Slyšela jsem, co sis přál. Užasla jsem, prostě jsem tomu nemohla uvěřit. Čekala bych cokoliv, ale aby… Co tě k tomu vedlo, Geralte? Proč? Proč já?”
“Nevíš?”
Sklonila se nad ním a pohladila ho. Na tváři ucítil konečky jejích vlasů, vonících šeříkem a angreštem, a bylo mu jasné, že už nikdy nezapomene na ten lehounký dotek a na tu vůni, že už je nikdy nebude moci porovnat s jiným dotekem ani jinou vůní. Yennefer ho políbila a on poznal, že už nikdy nezatouží po jiných rtech než po těch jejích, měkkých, vlhkých a sladkých po rtěnce. Uvědomil si, že od této chvíle pro něj bude existovat jen ona, její šíje, ramena a ňadra, osvobozená zpod těsných, černých šatů, její hebká, chladná plet, nesrovnatelná s žádnou jinou, jíž se kdy dotýkal. Díval se zblízka do jejích fialkových očí, nejkrásnějších očí na celém světě, které se pro něj, jak se obával, stanou…
…vším. Věděl to.
“Tvoje přání,” zašeptala její ústa těsně u jeho ucha. “Nevím, jestli je takové přání vůbec splnitelné. Nevím, zda je v přírodě taková Moc, která by byla schopna tvé přání splnit. Avšak pokud ano, odsoudil ses. A já jsem tvůj ortel.”
Přerušil její slova polibkem, dotykem, objetím, laskáním – a pak vším, sebou celým, každou myšlenkou, jedinou myšlenkou – vším, vším, vším. Přerušili ticho vzdechy, šelestem šatstva sklouzávajícího na podlahu. Přerušili ticho velice jemné, byli důkladní, byli něžní, byli citliví, a přestože ani jeden z nich o něze a citlivosti příliš nevěděl, dokázali to, protože to moc chtěli. Přestali spěchat a zapomněli na celý svět. Zapomněli na krátkou, kratičkou chvíli, ale zdálo se jim, že to byla celá věčnost – protože to opravdu celá věčnost byla.
A pak svět začal opět existovat, jenže byl už úplné jiný.
“Geralte?”
“Co bude dál?”
“Nevím.”
“Já taky ne. Víš, já… Nejsem si jista, zda stojí za to, být ke mně odsouzen. Já nedokážu… Počkej, co to děláš? Chtěla jsem říci…”
“Yennefer… Yen…”
“Yen,” opakovala, znovu se mu oddávajíc. “Nikdy mi tak nikdo neříkal. Řekni mi to ještě jednou, prosím.”
“Yen.”
“Geralte.”

XVII.
Přestalo pršet. Nad Rinde se ukázala duha, překlenula nebe napjatým barevným lukem. Zdálo se, že vyrůstá rovnou ze zborcené střechy hospody.
“U všech bohů,” promluvil Marigold polohlasem. “Jaké ticho… Nežijí, na to vemte jed. Buď se zabili navzájem, nebo je zahubil ten můj džin.”
“Měli bychom se tam jít podívat,” navrhl Vratimír, otíraje si čelo zmuchlanou čapkou. “Mohou být jen zraněni. Pošleme pro felčara.”
“Raději pro hrobníka,” řekl Krepp. “Čarodějnice já dobře znám a ten zaklínač měl v očích také samo peklo. Nedá se nic dělat, dáme vykopat dva hroby. Ovšem Yennefer bych před pohřbením radil probodnout osikovým kůlem.”
“Takové ticho,” opakoval Marigold. “Před chvílí kolem uší málem létaly krokve a najednou ticho jak o půlnoci.”
Blížili se ke zřícenině krčmy – pomalu, opatrně. “Truhlář ať udělá dvě rakve,” řekl Krepp. “Vzkažte truhláři…”
“Tiše,” zarazil ho Errdil. “Něco jsem zaslechl. Co to bylo, Chireadane?”
Elf odhrnul vlasy ze špičatého boltce a naklonil hlavu.
“Nejsem si jist… Pojďme blíž.”
“Yennefer žije,” ozval se Marigold, napínající svůj cvičený sluch hudebníka. “Slyšel jsem ji sténat. Ano, teď zasténala znovu.”
“Hmm,” potvrdil Errdil. “Já to slyšel taky. Zasténala. Asi trpí. Chireadane, kam jdeš? Dávej pozor!”
Elf ustoupil od rozbitého okna, jímž opatrné nahlédl dovnitř.
“Pojďme odtud,” oznámil jim stručně. “Nepřekážejme jim.”
“Jsou naživu? Oba? Chireadane? Co tam dělají?”
“Pojďme odtud,” zopakoval elf. “Nechejme je nějakou dobu o samotě. Ať tam spolu ještě zůstanou – ona a on a jeho poslední přání. Počkejme někde v hospodě. Uvidíte, nebude dlouho trvat a přijdou. Oba. Spolu.”
“Co tam provádějí?” zajímal se Marigold. “Prozraď mi to, hrome!”
Elf se pousmál. Velmi, velmi smutně.
“Nemám rád velká slova,” řekl pak. “Jenže bez velkých slov se to nedá nazvat.”

Scannování & korektura: Laddobar
© 1991 - 1993 by Andrzej Sapkowski, translation © 1994 by Stanislav Komárek
Z polského originálu Ostatnie życzenie, Tandaradei! 1994

Laddobar Web - Sapkowski