Laddobar Web - Sapkowski

Andrzej Sapkowski: Meč osudu

I.
První mrtvolu našel okolo poledne.
Pohled na mrtvé obvykle zaklínače nevzrušoval, na mrtvoly se spíše díval úplně lhostejně. Tentokrát ale lhostejný nebyl.
Chlapci bylo asi patnáct let. Ležel naznak, s široce rozhozenýma nohama, ústa mu ztuhla v grimase hrůzy. I tak Geralt věděl, že chlapec zemřel okamžitě, netrpěl a pravděpodobně ani nevěděl, že umírá. Šíp ho trefil přímo do oka, uvízl v lebce hluboko, v týlní kosti. Šíp byl opeřen pruhovanými, žlutě obarvenými pírky bažantí slepice. Trčel nad stvoly trav.
Geralt se rozhlédl, rychle a snadno našel to, co hledal. Druhý šíp, naprosto stejný, byl zabodnutý v kmeni borovice o nějakých šest kroků dále. Tušil, co se stalo. Chlapec nepochopil varování, když uslyšel svištění a zabodnutí šípu; lekl se a začal utíkat nesprávným směrem. Přímo naproti tomu, kdo mu přikazoval zastavit se a okamžitě zmizet. Syčící, jedovaté a opeřené svištění, krátké klepnutí hrotu, zabodávajícího se do stromu. Ani o krok dále, člověče, říká to svištění a klepnutí. Pryč, člověče, okamžitě uteč z Brokilonu. Dobyl jsi celý svět, člověče, všude je tě plno, všude neseš sebou to, co nazýváš novou dobou, érou změn, to, co nazýváš pokrokem. Ale my tady nechceme ani tebe, ani tvůj pokrok. Nepřejeme si změny, které přinášíš, nepřejeme si nic z toho, co přinášíš. Svištění a ťuknutí. Pryč z Brokilonu!
Pryč z Brokilonu, pomyslel si Geralt. Člověče. Není důležité, jestli je ti patnáct let a prodíráš se lesem šílený strachem a nemůžeš najít cestu domů. Není důležité, jestli je ti sedmdesát let a musíš jít pro chrastí, jinak tě pro neužitečnost vyženou z chalupy, nedají ti najíst. Není důležité, jestli je ti šest let a přilákaly tě květiny modrající se na sluncem zalitém paloučku. Pryč z Brokilonu! Svištění a klepnutí.
Za starých časů, pomyslil si Geralt, než vystřelily, aby zabily, ho varovaly dvakrát, možná třikrát.
Za starých časů, pomyslel si a vyrazil na další cestu. Za starých časů.
Nu což, pokrok.
Les nevypadal tak hrozivě, jak byl proslulý. Byl sice dost divoký a obtížně průchozí, ale byla to normální neprostupnost pralesa, ve kterém každý paprsek, každá sluneční skvrna propuštěná větvemi a listnatými haluzemi obrovských stromů byla okamžitě využita desítkami mladých bříz, olší a habrů, ostružinami, jalovci a kapradím, které pokrývalo hustými výhonky pohyblivé močály rašeliny, suché haluze a shnilé kmeny stromů, ty, které prohrály boj, ty, které dožily svůj život. Prales ale nemlčel zlověstným těžkým tichem, které by se spíše hodilo k tomuto místu. Ne, Brokilon žil. Bzučely tu mouchy, pod nohama šelestily ještěrky, prchali duhoví brouci, leskly se pavučiny s tisíci pavouky, datlové rozeznívali kmeny stromů hlasitým klepáním, křičely tu sojky. Brokilon žil.
Ale zaklínač se nedal oklamat. Věděl, kde je. Pamatoval si na chlapce s šípem v oku. Mezi mechem a jehličím někdy viděl bílé kosti, po kterých běhali červení mravenci.
Šel dál, opatrně, ale rychle. Stopy byly čerstvé. Spoléhal na to, že to stihne, že se mu podaří zastavit a obrátit lidi, kteří šli před ním. Doufal, že není pozdě.
Bylo. Druhé mrtvoly by si nevšiml, kdyby nezahlédl sluneční odlesk na ostří krátkého meče, který mrtvý svíral v ruce. Byl dospělý. Prostý oděv tmavošedé barvy ukazoval na nízký původ. Pokud nepočítal skvrny od krve, jež prosakovaly šaty kolem dvou do prsou zabodnutých šípů, byl jeho oděv čistý a nový, nemohl to proto být obyčejný pacholek,
Geralt se rozhlédl a uviděl třetí mrtvolu, oblečenou do kožené kazajky a krátkého, zeleného pláště. Země okolo nohou mrtvého byla podupána, mech a jehličí rozryté až na písek. Nebylo pochyb, ten člověk umíral dlouho.
Uslyšel křik.
Rychle rozhrnul jalovce a spatřil hluboký vývrat, který se za nimi skrýval. Ve vývratu, na odkrytých kořenech borovice, ležel muž mohutné postavy, měl černé, kudrnaté vlasy a stejné vousy, kontrastující s vážným, mrtvolně bledým obličejem. Světlá kazajka z jelení kůže byla rudá krví.
Zaklínač skočil do vývratu. Raněný otevřel oči.
“Geralte...,” zasténal. “Ach, bohové... To se mi snad jenom zdá...”
“Freixenet?” podivil se zaklínač. “Co tady děláš?”
“Já... Oooch...”
“Nehýbej se,” Geralt si přiklekl. “Kam jsi to dostal? Nevidím šíp.”
“Proletěl... ven. Odlomil jsem hrot a vytáhl ho... Poslyš Geralte...”
“Mlč, Freixenete, nebo se zadávíš vlastní krví. Máš prostřelené plíce. K čertu, musím tě odtud vytáhnout. Co jste, proboha, dělali v Brokilonu? To je území dryád, jejich svatyně, odkud nikdo živý neodejde. Nevěděl jsi o tom?”
“Později...,” zasténal Freixenet a odplivl krev. “Později ti to řeknu... Teď mě odtud vytáhni... Ach, krucinál! Opatrněji... Oooch...”
“S tím si sám neporadím,” Geralt se napřímil a rozhlédl. “Jsi příliš těžký...”
“Nechej mě tady,” sténal raněný. “Nech mě tu, co se dá dělat... Ale zachraň ji..., u všech bohů, zachraň ji...”
“Koho?”
“Princeznu... Och... Najdi ji, Geralte...”
“Lež klidně, sakra! Snad něco najdu a odvleču tě.”
Freixenet těžce zakašlal a znovu vyplivl hustou, nitkovitě se táhnoucí krvavou slinu, která mu uvízla na bradě. Zaklínač zaklel, vyskočil z vývratu, rozhlédl se kolem. Potřeboval dva mladé stromky. Vykročil rychle směrem k okraji palouku, kde předtím viděl háj olší.
Svištění a ťuknutí.
Geralt strnul na místě. Šíp, zabodnutý do kmene ve výši jeho hlavy, měl na konci jestřábí péra. Pohlédl směrem, odkud jasanový šíp přilétl a uhodl, odkud byl vystřelen. Asi padesát kroků od něj byl další vývrat, spadlý strom, trčící vzhůru spleteninou kořenů, stále ještě svíral ve svém objetí obrovské hroudy písčité hlíny. Bylo tam husté tmí a tma, střídající se se světlejšími pruhy březových kmenů. Neviděl nikoho. Věděl, že ani nikoho neuvidí. Zvedl obě ruce, velice pomalu.
“Ceádmil! Vá an Eithné meáth e Duén Canell! Esseá Gwynbleidd!”
Zároveň uslyšel tiché klepnutí tětivy a spatřil šíp, vystřelený tak, aby ho viděl. Ostře nahoru. Díval se, jak letí, jak zaobluje let, jak padá po křivce. Nehýbal se. Zabodl se do mechu téměř svisle, asi dva kroky od něj. Hned nato se vedle něj zabodl druhý, pod stejným úhlem. Bál se, že další už možná neuvidí.
“Meáth Eithné!” zavolal znovu. “Esseá Gwynbleidd!”
“Gláeddyv vort!” - hlas, slabý jako závan větru. Hlas, ne šíp. Žil. Pomalu si rozepnul sponu řemene, vytáhl meč a odhodil ho daleko od sebe. Druhá dryáda se tiše vyklonila zpoza jalovci obrostlého kmene jedle, asi deset kroků od něj. Přestože byla malá a hodně štíhlá, kmen vypadal ještě tenčí. Nechápal, jak ji mohl přehlédnout když přicházel. Možná vinou maskovacího oblečení, kryjící mrštné tělo kombinací sešitých útržků tkaniny s množstvím odstínů zeleně a hnědi, polepené listím a kousky kůry. Její vlasy, převázané na čele černou páskou, měly olivovou barvu a tvář byla pokryta hnědými pruhy, namalovanými ořechovými slupkami.
Luk měla napnutý a mířila na něho.
“Eithné...” začal.
“Tháess aep!”
Poslušně zmlkl, stál nehybně a držel ruce od těla. Dryáda nespouštěla luk.
“Dunca!” vykřikla. “Braenn! Cáemm vort!”
Ta, která předtím střílela, vylezla z trní, přeskočila povalený kmen, zručně přeskakujíc vývrat. Přestože tam ležela hromada suchých větví, neslyšel, že by jediná zapraskala pod jejíma nohama. Za sebou, velice blízko, uslyšel lehký šelest, jakoby šumění listí ve větru. Věděl, že třetí má za zády.
Právě ta třetí, vystupující rychle ze strany, zvedla jeho meč. Měla vlasy medové barvy, stažené páskou ze síťoviny. Toulec plný šípů se jí pohupoval na zádech.
Ta nejvzdálenější, z vývratu, se rychle přiblížila. Její oděv se ničím neodlišoval od oblečení jejích družek. Na tmavých, cihlově červených vlasech nosila věneček spletený z jetele a vřesu. Držela luk, ne napnutý, ale šíp měla na tětivě.
“Ťen thesse in maéth aep Eithné Ilev?” zeptala se, když přistoupila blíž. Hlas měla nezvykle melodický, oči velké a černé. “Ess' Gwynbleidd?”
“Aé...aesseá...” začal, ale slova brokilonského dialektu, v ústech dryády znějící jako zpěv, mu uvázla v hrdle a dráždila rty. “Hovoří některá z vás normální řečí Neumím příliš dobře...”
“An'váill. Vort llinge,” přestala.
“Jsem Gwynbleidd, Bílý Vlk. Paní Eithné mě zná. Jdu za ní s poselstvím... Už jsem v Brokilonu byl. V Duén Canell.”
“Gwynbleidd,” cihlová přimhouřila oči. “Vatťghern?”
“Ano,” potvrdil. “Zaklínač.”
Olivová hněvivě vyprskla, ale spustila luk. Zrzavá se na něho dívala se široce rozevřenýma očima a její, hnědými pruhy pomalovaná tvář, byla úplně nehybná, mrtvá, jako tvář sochy. Ta nehybnost nedovolovala zařadit ten obličej jako hezký nebo škaredý, místo takového ohodnocení se naskýtala myšlenka o lhostejnosti a bezduchosti, ne-li o krutosti. Geralt si v duchu dělal výčitky, že ji tak hodnotí, možná chybně. Uvědomoval si ale, že byla starší než ty dvě, přestože vypadala mladě, byla mnohem, mnohem starší než ony.
Stáli kolem nerozhodně, mlčky. Geralt slyšel, jak Freixenet křičí, sténá a kašle. Zrzavá ho také musela slyšet, ale její tvář se ani nezachvěla. Zaklínač si opřel ruce v bok.
“Tam, ve vývratu,” řekl klidně, “leží raněný. Nebude-li ošetřen, zemře.”
“Tháess aep!” Olivová napnula luk, míříc hrotem šípu přímo do jeho obličeje.
“Necháte ho zdechnout?” nezvyšoval hlas. “Dovolíte mu, jen tak, jednoduše, zadávit se pomalu vlastní krví? V tom případě ho raději dorazte.”
“Drž hubu!” vyštěkla dryáda, přecházejíc na obecnou řeč. Ale spustila luk a povolila tětivu. Tázavě pohlédla na tu druhou. Zrzka přikývla hlavou, ukázala na vývrat. Olivová tam tiše a rychle přeběhla.
“Chtěl bych se vidět s paní Eithné,” zopakoval Geralt. “Nesu jí poselství...”
“Ona,” zrzavá ukázala na medovou, “tě odvede do Duén Canell. Jdi.”
“Frei... A ten raněný?”
Dryáda na něho pohlédla přimhouřenýma očima. Nepřestávala si hrát se šípem, nasazeným na tětivě.
“Nestarej se,” řekla. “Jdi. Ona tě doprovodí.”
“Ale...”
“Va'en vort!” přestala a zavřela ústa.
Pokrčil rameny, otočil se k té s medovými vlasy. Vypadala jako nejmladší z celé trojice, ale mohl se mýlit. Všiml si, že má modré oči.
“Pojďme tedy.”
“Ano,” řekla tiše medová. Po krátkém zaváhání mu vrátila meč. “Pojďme.”
“Jak se jmenuješ?” zeptal se.
“Drž hubu.”
Kráčela pralesem velice rychle, neohlížejíc se za sebe. Geralt se musil velice snažit, aby jí stačil. Věděl, že to dryáda dělá schválně, věděl, že chce, aby se on, člověk, s křikem svalil do křoví, aby se svalil na zem vyčerpán, neschopen dalšího pochodu. Samozřejmě nevěděla, že má co činit se zaklínačem, ne s člověkem. Byla příliš mladá na to, aby věděla, kdo je to zaklínač.
Dívka, Geralt už věděl, že to není čistokrevná dryáda, se náhle zastavila a otočila. Viděl, že sejí prsa prudce vzdouvají pod strakatým kabátkem, že se s námahou snaží, aby nedýchala ústy.
“Zpomalíme?” navrhl jí s úsměvem.
“Yeá,” pohlédla na něho nevraživě. “Aeén esseáth Sidh?”
“Ne, nejsem elf. Jak se jmenuješ?”
“Braenn,” odpověděla a dala se opět na pochod, ale už pomalejším krokem, nesnažila se ho uhnat. Šli vedle sebe, těsně. Cítil pach jejího potu, obyčejného potu mladé dívky. Pot dryád voněl jako v dlaních rozemnuté vrbové lístky.
“A jak ses jmenovala předtím?”
Pohlédla na něho, ústa se jí náhle zkřivila, myslel si, že vybuchne nebo mu přikáže mlčet. Neudělala to. “Nepamatuji si to,” řekla váhavě. Nemyslel si, že by to byla pravda.
Nevypadala na starší než šestnáct let a nemohla být v Brokilonu déle než šest, sedm let - kdyby sem přišla jako malé dítě, nebo nemluvně, už by v ní nerozeznal člověka. Modré oči a plavé vlasy se vyskytovaly i u dryád. Děti dryád, zplozené ve svazcích s elfy nebo lidmi, dědily tělesné vlastnosti výlučně od matek, a byly to jen holčičky. Zřídkakdy, a zpravidla v některém z dalších pokolení, se někdy narodilo dítě s očima nebo vlasy anonymního mužského zakladatele rodu. Ale Geralt si byl jist, že Braenn v sobě neměla ani kapku krve dryád. Nemělo to ale žádný význam. Krev nebo ne, teď byla dryáda.
“A tobě,” pohlédla na něj úkosem, “jak ti mám říkat?”
“Gwynbleidd.”
Přikývla hlavou.
“Tak, pojďme... Gwynbleidde.”
Šli pomaleji než předtím, ale stále rychle. Braenn očividně Brokilon znala; kdyby byl sám, nebyl by schopen udržet ani tempo, ani směr. Braenn proklouzávala hustými houštinami, ukrytými, zamaskovanými stezkami, překonávala úvozy, běhala obratně, jako po mostech, po svalených kmenech, směle kráčela přes řasami zelené, lesknoucí se ostrůvky močálů, na něž by se zaklínač neodvážil vkročit a ztratil by hodiny, možná dny, aby je obešel.
Přítomnost Braenn jej nechránila jen před divokým lesem, byla místa, ve kterých dryáda zpomalila krok, šla velice opatrně, prohmatávala nohou stezku, držela ho za ruku. Věděl proč. O pastech Brokilonu kolovaly legendy. Slyšel o jámách, plných zaostřených kůlů, o samostřílech, o valících se stromech, o strašlivém “ježku”, ostnaté kouli na laně, padající znenadání a vymetající stezku. Byla tu také místa, na nichž se Braenn zastavovala a melodicky pískala a z křoví jí odpovídalo hvízdání. Byla také místa, na nichž se zastavovala s rukou na šípu v toulci, přikazovala mu být zticha, a čekala v napětí, až se něco, co šelestilo v křoví, vzdálí.
Přesto, že šli rychle, museli se zastavit na noc. Braenn vybrala vhodné místo na pahorku, na nějž rozdíly teploty přinášely závany teplého vzduchu. Spali na suchém kapradí, velice těsně vedle sebe, jako dryády. V noci ho Braenn objala a silně se přitulila. A nic víc. Objal ji. A nic víc. Byla dryáda. Šlo pouze o teplo.
Když nastal rozbřesk, téměř ještě za tmy, vyrazili na další cestu.

II.
Přecházeli pás řídce zalesněných hor, kličkovali roklinami, zaplněnými mlhou, kráčeli přes rozlehlé, travnaté louky, přes větrolamy.
Braenn se už poněkolikáté zastavila a rozhlížela kolem. Zdálo se, jakoby ztratila cestu, ale Geralt věděl, že je to nemožné. Využil přestávky v pochodu a usedl na povalený kmen.
A vtom uslyšel křik. Tenký. Vysoký. Rozpačitý.
Braenn si okamžitě klekla a vytáhla z toulce dva šípy najednou. Jeden chytila do zubů, druhý nasadila na tětivu, napjala luk, míříc naslepo, přes keře, po hlase.
“Nestřílej!” vykřikl.
Přeskočil kmen, prodral se houštinou.
Na nevelkém paloučku, na úpatí kamenného útesu, stála malá bytůstka v šedém kabátku, přitisknutá zády ke kmeni uschlého habru. Asi pět kroků před ní se něco pomalu pohybovalo a rozhrnovalo trávu. To něco bylo dlouhé asi dva sáhy a bylo tmavohnědé. V první chvíli si Geralt pomyslel, že je to had. Ale potom si povšiml žlutých, pohyblivých, háčkovitých končetin, plochých článků dlouhého trupu a zjistil, že to had není. Že je to něco mnohem horšího.
Ke kmeni se choulící bytůstka tence pištěla. Obrovský vij zvedal nad trávu dlouhá, chvějící se tykadla, lovil jimi pach a teplo.
“Nehýbej se!” vykřikl zaklínač a dupl, aby na sebe upoutal skolopendromorfovu pozornost. Ale vij nezareagoval, jeho tykadla už ucítila pach bližší oběti. Netvor pohnul nohama, esovitě se svinul a vrhl dopředu. Jeho křiklavě žluté nohy se míhaly v trávě jako vesla galéry.
“Yghern!” vykřikla Braenn.
Geralt dvěma skoky skočil na palouk, v běhu vytasil meč z pochvy na zádech, z rozběhu, ze strany strčil do strachem ztuhlé bytůstky pod stromem a odhodil ji tak stranou, do trnů ostružin. Skolopendromorf zašelestil v trávě, zaškubal nohama a vrhl se na něj, zvedaje přední články, klapajíc jedem nateklými klepety. Geralt zatančil, přeskočil jeho ploché tělo a z půlobratu sekl mečem. Mířil do měkčího místa, mezi opancéřované desky trupu. Netvor byl ale příliš rychlý, meč udeřil do chitinového krunýře a neprosekl ho - tlustý koberec mechu ztlumil úder. Geralt odskočil, ne ale dostatečně rychle. Skolopendromorf s velkou silou ovinul zadní část těla kolem jeho nohou. Zaklínač upadl, překulil se a pokusil se vytrhnout. Bezvýsledně.
Vij se prohnul a obrátil, aby na něj dosáhl klepety, přitom prudce zaškrábal drápy o strom, převinul se po něm. Ve stejné chvíli nad Geraltovou hlavou zasyčel šíp, s lupnutím prostřelil krunýř, přibil netvora ke kmeni. Vij se svinul, zlomil šíp a uvolnil se, ale okamžitě ho probodly dva další šípy. Zaklínač kopancem odhodil od sebe třesoucí se článek a odkulil se stranou. Braenn, v kleče, střílela z luku v šíleném tempu, sázela do skolopendromorfa šíp za šípem. Vij šípy lámal a osvobozoval se, ale další šíp ho znovu přišpendlil ke kmeni, Plochá, lesknoucí se, tmavě rudá hlava netvora klepala a skřípala klepety v místech, kde trčely hroty, bezmyšlenkovitě se snažila chytit nepřítele, který ho zraňoval.
Geralt přiskočil z boku a ťal mečem z širokého rozmachu, ukončuje boj jediným úderem. Strom posloužil jako popravčí špalek.
Braenn se pomalu přiblížila s napnutým lukem, a kopla do v trávě ležícího, nohama hrabajícího trupu a plivla na něj.
“Díky,” řekl zaklínač a rozdrtil odseklou hlavu vije podpatkem.
“Ee?”
“Zachránila's mi život.”
Dryáda na něho pohlédla. V tom pohledu nebylo ani pochopení, ani emoce.
“Yghem,” řekla, strkajíc botou do svíjejícího se těla. “Polámal mi šípy.”
“Zachránila jsi mi život, i té malé dryádě,” zopakoval Geralt. “Proklatě, kde je?”
Braenn začala rozhrnovat keře ostružin, ponořila ruku do ostrých výhonků.
“Myslela jsem si to,” řekla, když z houští vytahovala bytůstku v šedém kabátku. “Podívej se sám, Gwynbleidde.”
Tohle nebyla dryáda. Nebyl to ani elf, sylfida, puk nebo půlčík. Byla to nejobyčejnější lidská holčička. Ve středu Brokilonu, na nejneobvyklejším místě pro normální, lidské holčičky.
Měla světlé, popelavé vlasy a velké, jedovatě zelené oči. Nebylo jí víc než deset let.
“Kdo jsi?” zeptal se. “Kde ses tu vzala?”
Mlčela. Kde já ji už jenom viděl, pomyslel si. Už jsem ji někde viděl. Ji, nebo někoho hodně podobného.
“Neboj se,” řekl nejistě.
“Nebojím se,” zabručela tiše. Bylo slyšet, že má rýmu.
“Utečme odtud,” ozvala se náhle Braenn, rozhlížejíc se kolem. “Kde je jeden yghem, může být i druhý. A já už mám málo šípů.”
Děvčátko se na ni podívalo, otevřelo ústa, otřelo si je hřbetem ruky, rozmazávajíc prach.
“Kdo, k čertu, jsi?” zopakoval Geralt, předkláněje se. “Co děláš v... V tomto lese? Jak ses sem dostala?”
Holčička svěsila hlavu a popotáhla plným nosem.
“Jsi hluchá? Kdo jsi, ptám se tě? Jak se jmenuješ?”
“Ciri,” zasmrkala.
“Poslouchej, Braenn...”
Geralt se otočil. Braenn, prohlížejíc si luk, na něho zírala.
“Copak?”
“Je to možné... Je možné, aby ona... utekla z Duén Cannel?”
“Ee?”
“Nedělej se hloupou,” rozzlobil se. “Vím, že unášíte děvčátka. A ty sama, co, spadla jsi snad do Brokilonu z nebe? Ptám se tě, jestli je to možné...”
“Ne,” přerušila ho dryáda. “Nikdy v životě jsem ji neviděla.”
Geralt si prohlížel dívenku. Její popelavě šedé vlasy byly rozcuchané, plné jehličí a lístků, ale voněly čistotou, ne dýmem, ne chlévem, ani tukem. Ruce, ač velice špinavé, byly malé a jemné, bez šrámů a oděrek. Chlapecké oblečení, kabátek s červenou kapucí, který nosila, nic nenaznačovalo, ale vysoké botičky byly vyrobené z měkké, drahé, telecí kůže. Ne, určitě to nebylo vesnické dítě. Freixenet, pomyslel si náhle zaklínač. To ji hledal. Kvůli ní vešel do Brokilonu.
“Odkud jsi, ptám se tě, smrkáči?”
“Co si to dovoluješ?” zvedlo děvčátko hrdě hlavu a duplo nožkou. Měkký mech téměř utišil efekt toho dupnutí.
“Ha,” řekl zaklínač a usmál se. “Skoro jako princezna. Alespoň podle řeči, protože vzhled je hanebný. Jsi z Verdenu, že? Víš, že tě hledají? Netrap se, odvedu tě domů. Poslyš, Braenn...”
Když otočil hlavu, holčička se rychle obrátila na patě a začala utíkat lesem, do mírného kopce.
“Bloéde turd!” vykřikla dryáda, sahajíc do toulce. “Cáemm'ere!”
Holčička klopýtavé prchala naslepo lesem, lámajíc suché větve.
“Stůj!” vykřikl Geralt. “Kam, do psí mateří?”
Braenn rychle napínala luk. Šíp jedovatě zasyčel, letěl nízkým obloukem, hrot se s ťuknutím zabodl do stromu, téměř pohladil dívčiny vlasy. Malá se skulila a lehla na zem.
“Ty pitomá huso,” zasyčel zaklínač, přibližuje se k dryádě. Braenn rychle vytáhla z toulce další šíp. “Mohla's ji zabít!”
“Tady je Brokilon,” řekla hrdě.
“A to je dítě!”
“No a co?”
Pohlédl na šíp. Byla na něm pruhovaná péra z křídla bažantí slepice, obarvená do žluta ve vývaru z kůry. Neřekl ani slovo. Otočil se a rychle odběhl do lesa.
Holčička ležela pod stromem, schoulená, opatrně zvedla hlavu a podívala se na šíp zabodnutý ve kmeni. Uslyšela jeho kroky a vyskočila. Chytil ji v krátkém skoku, popadl za červenou kapuci kabátku. Otočila hlavu a podívala se na něho, potom na ruku, držící kapuci. Pustil ji.
“Proč jsi utekla?”
“Co je ti po tom?” zasmrkala. “Nech mě na pokoji, ty... ty...”
“Hloupý parchante,” zasyčel vztekle. “Tady je Brokilon. Vij ti nestačil? Sama se v tomhle lese nedožiješ ani rána. Ještě jsi to nepochopila?”
“Nesahej na mě!” rozčertila se. “Ty pacholku, ty... Jsem princezna, nemysli si!”
“Jsi hloupý smrkáč.”
“Jsem princezna.”
“Princezny nechodí samy po lese. Princezny mají čisté nosy.”
Přikážu, aby ti sťali hlavu! A jí taky!” Dívenka si otřela nos rukou a nepřátelsky pohlédla na přicházející dryádu. Braenn vyprskla smíchem.
“No dobrá, už toho křiku bylo dost,” přerušil ji zaklínač. “Proč jsi utekla, princezničko? A komu? Čeho se bojíš?”
Mlčela a popotahovala nosem.
“Dobře, jak chceš,” mrkl na dryádu. “My jdeme. Když chceš zůstat sama v lese. Ale podruhé, až tě přepadne yghern, nekřič. Pro princezny se to nehodí. Princezny umírají mlčky, a předtím se aspoň vysmrkají. Jdeme, Braenn. Sbohem, Vaše výsosti.”
“Po... počkej.”
“Aha?”
Půjdu s vámi.”
“Jsme tím velmi potěšeni, že Braenn?”
“Ale nedovedeš mě ke Kistrinovi? Přísaháš?”
“Kdo to je...” začal. “Ach, ano. Kistrin. Princ Kistrin? Syn krále Ervylla z Verdenu?”
Holčička nafoukla pusu, zasmrkala a otočila hlavu.
“Už toho hraní bylo dost,” ozvala se Braenn. Jdeme.”
“Okamžik, okamžik.” Zaklínač se napřímil a pohlédl na dryádu seshora.
“Plány se trochu mění, moje pěkná lučištnice.”
“Ee?” Braenn nadzvedla oči.
“Paní Eithné počká. Musím odvést tu malou domů. Do Verdenu.”
Dryáda přimhouřila oči a sáhla do toulce.
“Nikam nepůjdeš. Ani ona.”
Zaklínač se rozhněvaně ušklíbl.
“Pozor, Braenn,” řekl. “Já nejsem žádné štěně, kterému jsi včera vstřelila šíp do oka ze zálohy. Já se dovedu bránit.”
“Bloéde arss!” zasyčela, zvedajíc luk. “Jdeš do Duén Canell, ona taky! Ne do Verdenu!”
“Ne, do Verdenu ne!” Plavovlasá dívenka přiskočila k dryádě a přitulila se k jejímu štíhlému tělu.
“Jdu s tebou! On ať si jde sám do Verdenu, k hloupému Kistrinovi, jestli chce!”
Braenn se na ni ani nepodívala, nespouštěla oči z Geralta. Ale spustila luk.
“'Ss turd!” plivla mu pod nohy. “Ano! Jdi, kam tě oči ponesou! Uvidíme, zda to dokážeš. Zdechneš, než vyjdeš z Brokilonu.”
Má pravdu, pomyslel si Geralt. Nemám šanci. Bez ní ani, nevyjdu z Brokilonu ani nedojdu do Duén Canell. Co se dá dělat, uvidíme, možná se mi podaří přemluvit Eithné...
“No tak, Braenn,” řekl smířlivě a usmál se. “Nevztekej se, krasavice. Dobře, ať je po tvém. Jdeme všichni do Duén Canell. K paní Eithné.”
Dryáda si zabručela něco pod nos, sundala šíp z tětivy. “Nuže, kupředu,” řekla, upravujíc si čelenku ve vlasech. “Už jsme ztratili hodně času.”
“Oj, joj...” vyjekla dívenka, když vykročila.
“Co je?”
“Něco se mi stalo... S nohou.”
“Počkej, Braenn! Pojď, smrkáči, vezmu té na ramena.”
Byla teploučká a voněla jako mokry vrabec.
“Jak se jmenuješ, princezničko? Už jsem to zapomněl.”
“Ciri.”
“A tvůj domov leží kde, mohu-li se zeptat?”
“Neřeknu ti to,” zabručela. “Neřeknu a dost.”
“Přežiju to. Nevrť se a nesmrkej mi za uchem. Co jsi dělala v Brokilonu? Ztratila ses? Zabloudila?”
“To víš, to zrovna! Já nikdy nebloudím.”
“Nevrť se. Utekla jsi od Kistrina? Z hradu Nastrog? Před nebo po svatbě?”
“Jak to víš?” zasmrkala udiveně.
“Jsem neobyčejně moudrý. Proč jsi utekla zrovna do Brokilonu? Nebyla žádná bezpečnější místa?”
“Hloupý kůň mě sem odnesl.”
“Lžeš, princezno. S tvojí postavou bys mohla osedlat nanejvýš kočku. A to ještě hodnou.”
“To Marck kočíroval. Zbrojnoš rytíře Voymira. V lese kůň zakopl a zlomil si nohu. A zabloudili jsme.”
“Říkala's, že se ti to nemůže stát.”
“To on zabloudil, ne já. Byla mlha. A ztratili jsme se.”
Ztratili jste se, pomyslil si Geralt. Ubohý zbrojnoš rytíře Voymira, který měl smůlu a natrefil na Braenn a její družky. Štěně, které určitě ani nevědělo, co je to žena, pomáhá k útěku zelenookému smrkáči, protože se už něco naposlouchalo rytířských historek o dívkách donucených k manželství. Pomohl jí utéct, proto, aby vpadl do rány pomalované dryádě, která určitě neví, co je to muž. Ale už umí zabíjet.
“Ptal jsem se tě, utekla jsi z hradu Nastrog před nebo po svatbě?”
“Utekla jsem, a vůbec, co je ti po tom,” zabručela. “Babička řekla, že tam musím jet a poznat ho. Toho Kistrina. Jenom ho poznat. A ten jeho otec, ten pupkatý král...”
“Ervyll.”
“...hned začal o svatbě. A já ho nechci, toho Kistrina. Babička říkala...”
“To je ti tak odporný, ten princ Kistrin?”
“Nechci ho,” odsekla hrdě Ciri, popotahujíc nosem. “Je hrubý, hloupý a odporně mu smrdí z huby. Než jsem tam odjela, ukázali mi obrázek a na něm tak ošklivý nebyl. Nechci takového muže. Nechci žádného muže.”
“Ciri,” řekl nejistě zaklínač. “Kistrin je ještě dítě, stejně jako ty. Za několik let z něho může vyrůst celkem pěkný mládenec.”
“Tak ať mi pošlou druhý obrázek, za několik let,” odprskla. “A jemu taky. Protože mi řekl, že na obrázku, který mu ukázali, jsem byla hezčí. A přiznal se, že miluje Alvínu, dvorní dámu, a chce být jejím rytířem. Vidíš? On mě nechce a já ho taky nechci. Tak proč si ho mám brát?”
“Ciri,” zabručel zaklínač. “On je princ a ty jsi princezna. Princové a princezny se žení a vdávají, ne jinak. Takový je zvyk.”
“Mluvíš jako všichni. Myslíš si, že když jsem malá, tak mi můžeš lhát.”
“Nelžu.”
“Lžeš.”
Geralt zmlkl. Braenn, kráčející před nimi, se ohlédla, určitě udivena nastalým tichem. Pokrčila rameny a pokračovala v chůzi.
“Kam to jdeme?” otázala se ponuře Ciri. “Chci to vědět!”
Geralt mlčel.
“Odpověz, když se tě ptám!” řekla přísně, zdůrazňujíc rozkaz hlasitým smrknutím. “Víš, kdo... kdo na tobě sedí?”
Nereagoval.
“Kousnu tě do ucha!” vykřikla.
Zaklínač už toho měl dost. Sundal si dívku z ramen a postavil ji na zem.
“Poslouchej, ty smrkáči,” řekl ostře, povoluje si přezku opasku. “Hned tě přehnu přes koleno, stáhnu gatě a nasekám ti řemenem na zadek. Nikdo mi v tom nezabrání, protože nejsme u královského dvora a já nejsem tvůj dvořan ani sluha. Hned toho budeš litovat, že jsi nezůstala v Nastrogu. Hned uvidíš, že je lepší být princezna než v lese ztracený usmrkanec. Protože princezna se, samozřejmě, může chovat nesnesitelně. Princezně dokonce ani potom nikdo nenaseká řemenem, nanejvýše vlastnoručně pan král.”
Ciri se skrčila a několikrát popotáhla nosem. Braenn, opřena o strom, nestranně přihlížela.
“Tak co?” zeptal se zaklínač, ovíjeje si opasek kolem zápěstí. “Budeme se už chovat slušně a zdrženlivě? Pokud ne, přistoupíme k exekuci zadečku Její výsosti. No? Ano nebo ne?”
Holčička zavzlykala a popotáhla nosem, potom utrápeně přikývla.
“Budeš hodná princezna?”
“Budu,” zafňukala.
“Za chvíli bude tma,” ozvala se dryáda. “Pojďme odtud, Gwynbleidde.”
Les zřídl. Šli přes písek, křoviska, přes vřesoviště, přes mlhou zalité louky, na nichž se pásla stáda jelenů. Ochladilo se.
“Šlechetný pane...,” ozvala se Ciri po dlouhém, dlouhém mlčení.
“Jmenuji se Geralt. O co ti jde?”
“Mám veliký hlad.”
“Hned se zastavíme. Za chvíli bude noc.”
“Už nemůžu,” zavzlykala. “Už jsem nejedla od...”
“Neušpiň se,” sáhl do vaku a vytáhl kousek slaniny, ždibec sýra a dvě jablka. “Tu máš.”
“Co to je, to žluté?”
“Slanina.”
“To nebudu jíst,” zamumlala.
“Jak chceš,” řekl nevýrazně, strkaje si slaninu do úst. “Sněz sýr. A jablko. Jedno.”
Proč jedno?”
“Nevrť se. Sněz obě.”
“Geralte?”
“Uhm?”
“Děkuji.”
“Nemáš za co. Dobrou chuť.”
“Já nedě... neděkuji za to. Za to sice taky, ale... zachránil's mě před tou stonožkou... Brr... Málem jsem zemřela strachy...”
“Málem jsi zemřela,” potvrdil vážně. Chybělo málo a mohla jsi zemřít neobyčejně bolestivým a odporným způsobem, pomyslel si. “Poděkovat bys měla Braenn...”
“Kdo je Braenn?”
“Dryáda.”
“Divoženka?”
“Ano.”
“To ona nás... Ony unášejí děti! Ona nás unesla? Ale ty přece nejsi malý. A proč tak divně mluví?”
“Mluví, tak jak mluví, to není důležité. Důležitější je, jak střílí. Nezapomeň jí poděkovat, až se zastavíme.” “Nezapomenu,” zasmrkala.
“Nevrť se, princezno, budoucí královno Verdenu.”
“Nebudu,” zabručela, “žádná královna.”
“Dobrá, dobrá, nebudeš královna. Staneš se křečkem a budeš bydlet v noře.”
“To není pravda! Ty nic nevíš!”
“Nepískej mi do ucha. A nezapomínej na řemen!”
“Nebudu královna. Budu...”
“No? Co budeš?”
“To je tajemství.”
“Ach tak, tajemství. Výborně.” Zvedl hlavu. “Co se stalo, Braenn?”
Dryáda se zastavila, pokrčila rameny, podívala se do nebe.
“Jsem unavená,” řekla měkce. “I ty jsi určitě unaven, protože ji neseš, Gwynbleidde. Tady se zastavíme. Co nevidět bude tma.”

III.
“Ciri?”
“Mhm?” popotáhla nosem holčička, šelestíc větvičkami, na nichž ležela.
“Není ti zima?”
“Ne,” povzdechla si. “Dnes je teplo. Včera... Včera jsem příšerně vymrzla, ojéj.”
“To je zvláštní,” ozvala se Braenn, povolujíc si řemínky na vysokých, měkkých botách. “Tak maličký drobeček a přešel takový kus lesa. Hlídky obešla, pastím se vyhnula, houštinami prolezla. Svěží, zdravá a statečná. Skutečně, bude se nám... bude se nám hodit.”
Geralt rychle pohlédl na dryádu, na její ve tmě se lesknoucí oči. Braenn se opřela zády o strom, sundala si čelenku a rozhodila vlasy potřepáním hlavy.
“Vstoupila do Brokilonu,” pokračovala, doplňujíc komentář. “Gwynbleidde, je naše. Jdeme do Duén Canell.” “Paní Eithné rozhodne,” odsekl trpce. Ale věděl, že Braenn má pravdu.
Škoda, pomyslel si, dívaje se na dívenku, která se vrtěla na zeleném lůžku. Takový správný mrňous. Kde já ji už jenom viděl? To není důležité, ale bude jí škoda. Svět je tak velký a tak krásný. A jejím světem bude Brokilon, až do konce jejich dní. Možná jen mála dní. Možná jenom do dne, kdy klesne mezi kapradí uprostřed křiku a svištění šípů, bojujíc v té nesmyslné válce o les, na straně těch, kdo musí prohrát. Musí. Dříve nebo později.
“Ciri?”
“Copak?”
“Kde bydlí tvoji rodiče?”
“Nemám rodiče,” popotáhla nosem. “Utopili se v moři, když jsem byla malá.”
Ano, pomyslel si, to by hodně vysvětlovalo. Princezna, dítě už nežijícího královského páru. Kdo ví, zda není třetí dcerou po čtyřech synech. Titul, který v praxi znamená ještě méně než titul šambelána nebo štolby. Na dvoře se pletoucí plavovlasé a zelenooké něco, čeho je třeba se co nejdříve zbavit, provdat ji. Co nejrychleji, než dospěje a stane se mladou dámou, hrozbou skandálu, nerovného manželství nebo incestu, který se může stát ve společné hradní ložnici.
Její útěk zaklínače nepřekvapil. Už se několikrát setkal s princeznami i s královnami, které se toulaly s tlupami kejklíři a byly šťastné, že utekly starému, ale po potomcích neustále toužícímu králi. Viděl kralevice, kteří dali přednost nejistému osudu žoldnéře před otcem dohozenou kulhavou nebo uhrovitou královnou, jejíž vyschlé nebo pochybné panenství mělo být cenou spojenectví a dynastického příbuzenství.
Položil se vedle holčičky, přikryl ji svoji kazajkou.
“Spi,” řekl. “Spi, malý sirotku.”
“To tak, to zrovna!” zabručela. “Jsem princezna, a ne žádný sirotek. A mám babičku. Moje babička je královna, nemysli si. Když jí řeknu, že jsi mě chtěl zbít páskem, tak rozkáže, aby ti usekli hlavu, uvidíš.”
“Hrozné! Ciri, měj slitování!”
“To tak, to zrovna!”
“Jsi přece hodná holčička. Stínání hlavy strašlivě bolí. Řekni, že nic neřekneš?”
“Řeknu.”
“Ciri.”
“Řeknu, a řeknu, a řeknu! Bojíš se, co?”
“Strašně. Víš, Ciri, když člověkovi useknou hlavu, tak může zemřít.”
“Vysmíváš se mi?”
“To bych si nedovolil.”
“Však ti ztuhne úsměv, uvidíš. S mojí babičkou není žádná legrace, když dupne nohou, tak si před ní i největší bojovníci a rytíři kleknou, sama jsem to viděla. A když je někdo neposlušný, tak švih, a přijde o hlavu.”
“To je strašné, Ciri.”
“Copak?”
“Možná ti useknou hlavu.”
“Mně?”
“Jasně. Přece to byla tvoje babička - královna, která domluvila manželství s Kistrinem a poslala tě do Verdenu, do Nastrogu. Byla jsi neposlušná. Jen co se vrátíš... Švih! A budeš o hlavu kratší.”
Holčička zmlkla, přestala se dokonce i vrtět. Slyšel jak mlaská, kousajíc si drobný ret zoubky, slyšel jak popotahuje nachlazeným nosem.
“To není pravda,” řekla. “Babička nedovolí, aby mi usekli hlavu, protože... Protože to je moje babička, no ne? Eee, nejspíš dostanu...”
“Aha,” rozesmál se Geralt. “S babičkou není žádná legrace? Rákoska už někdy měla práci, že?”
Ciri hněvivě vyprskla.
“Víš co?” řekl. “Řekneme tvojí babičce, že jsem ti už nařezal a dvakrát se za stejný prohřešek netrestá. Domluveno?”
“Ty jsi ale hloupý!” Ciri se nadzvedla na loktech, šelestíc větvičkami. “Když babička uslyší, že jsi mě zbil, tak ti hlavu teprve usekne!”
“A to je ti tak líto mé hlavy?”
Holčička zmlkla, znovu popotáhla nosem.
“Geralte...”
“Copak, Ciri”
“Babička ví, že se musím vrátit. Nemůžu být žádnou královnou, ani ženou toho hloupého Kistrina. Musím se vrátit a to hned.”
Musíš, pomyslel si Geralt. Ale bohužel to nezáleží ani na tobě, ani na tvé babičce. Záleží to na náladě staré Eithné. A na tom, jak ji dokážu přesvědčit.
“Babička to ví,” pokračovala Ciri. “Protože já jsem... Geralte, přísahej, že to nikomu neřekneš. Je to velké tajemství. Veliké, říkám ti. Přísahej.”
“Přísahám.”
“No, tak ti to řeknu. Moje matka byla čarodějnice, nemysli si. A můj otec byl taky začarovaný. To mi všechno vyprávěla jedna chůva, a když se o tom babička dozvěděla, tak byla veliká hádka. Protože já jsem zakletá, víš?”
“Do čeho?”
“Nevím,” řekla Ciri rozrušeně. “Ale jsem zakletá. To říkala chůva. A babička říkala, že to nedovolí, že raději celý prokle... prokletý zámek zavalí. Rozumíš? A chůva říkala, že proti prokletí nic nepomůže. Ha! A potom se chůva rozplakala a babička křičela. Vidíš? Jsem prokletá. Nebudu ženou toho hloupého Kistrina, Geralte?”
“Spi,” zívnul, až mu zapraskala čelist. “Spi už, Ciri.”
“Vypravuj mi pohádku.”
“Cože?”
“Vypravuj mi pohádku,” zakňourala. “Jak mám usnout bez pohádky? No tak!”
“Neznám, k čertu, žádnou pohádku. Spi.”
“Nelži. Protože určitě nějakou znáš. Když jsi byl malý, tak ti snad někdo vypravoval pohádky? Čemu se směješ?”
“Ničemu. Na něco jsem si vzpomněl.”
“Aha! Vidíš. No, tak vypravuj.”
“Co?”
“Pohádku.”
Znovu se zasmál, založil si ruce pod hlavu, dívaje se na hvězdy, probleskující mezi větvemi nad jejich hlavami.
“Byl jednou jeden... kocour,” začal. “Takový obyčejný, mourovatý lovec myší. A jednou se ten kocour vydal, sám, na dalekou výpravu do strašného, temného lesa. Šel... Šel... A šel...”
“Nemysli si,” zakňourala Ciri, tulíc se k němu, “že usnu, než dojde na konec.”
“Buď zticha, špunte. Tak... šel, šel a šel, až potkal lišku.”
Braenn si povzdechla a lehla si vedle zaklínače, z druhé strany a taky se k němu lehce přitulila.
“No,” Ciri popotáhla nosem. “Vypravuj, co bylo dál.”
“Liška se podívala na kocoura. Kdo jsi, ptá se. Já jsem kocour, odpoví na to kocour. Ha, řekne liška, a nebojíš se, kocoure, chodit sám po lese? A když pojede král na lov, co budeš dělat? Se psy, s nadháněči na koních? Řeknu ti, kocoure, říká liška, hon je velká svízel pro takové jako jsi ty a já. Ty máš kožich, já mám kožich, lovci nikdy nic nedarují takovým, jako jsme my, protože lovci mají manželky a milenky a těm mrznou ruce a krky, a tak si z nás dělají límce a rukávníky pro ty ženy na okrasu.”
“Co to jsou rukávníky?” zeptala se Ciri.
“Nepřerušuj mě. A liška dodala: Já, kocoure, já je umím přechytračit, umím na ty lovce tisíc dvě stě osmdesát šest triků, tak jsem mazaná. A ty kocoure, kolik znáš triků na lovce?”
“Ach, to je hezká pohádka,” řekla Ciri, tulíc se k zaklínači ještě těsněji. “Vypravuj, co řekl kocour?”
“Aha,” zašeptala z druhé strany Braenn, “co řekl kocour?”
Zaklínač otočil hlavu. Dryádiny oči se leskly, ústa měla pootevřená a olizovala si rty. Je to jasné, pomyslel si. Malé dryády chtějí slyšet pohádky. Stejně jako malí zaklínači. Protože jedněm i druhým je zřídka kdo vypravuje před spaním. Malé dryády usínají zaposlouchány do šumu stromů. Malí zaklínači usínají zaposloucháni do bolesti svalů. Nám taky svítily oči, stejně jako Braenn, když jsme poslouchali pohádky, od Vesemira, tam, v Kaer Morhen. Ale to je už dávno. Tak dávno...
“No,” řekla netrpělivě Ciri, “co bylo dál?”
“A kocour na to řekl: Já, liško, neznám žádný trik. Já dovedu jenom jedno. Vylézt na strom. To mi stačí. Nebo ne? Liška se začala smát. Ech, říká, to jsi ale pěkný hlupák. Schovej svůj pruhovaný ocas a uteč odtud, nebo zahyneš, jestli tě vyslídí lovci. A najednou, znenadání, potichoučku, vyskočili z křoví lovci a uviděli kocoura a lišku a vrhli se na ně!”
“Ojéj!” zamrkala Ciri a dryáda sebou škubla.
“Ticho. A vrhli se na ně s křikem, samozřejmě, sedřeme z nich kůži! Na rukávníky s nimi, na rukávníky! A poštvali na ně psy. A kocour vylezl na strom, tak jak to uměl. Až na samý vršek. A psi lišku chytili! Než zrzka stačila použít nějaký ze svých chytrých triků, už z ní byl límec. A kocour z vršku stromu mňoukal a prskal na lovce, a oni mu nemohli nic udělat, protože strom byl proklatě vysoký. Stáli dole, kleli, ale museli odejít s prázdnou. A potom kocour slezl ze stromu a vrátil se spokojeně domů.”
“A co bylo dál?”
“Nic. To je konec.”
“A morální poučení?” zeptala se Ciri. “Pohádky mají morální poučení, nebo ne?”
“Ee?” ozvala se Braenn, tulíc se víc ke Geraltovi. “Co je to morální poučení?”
“Dobrá pohádka má morální poučení a špatná nemá nic,” řekla Ciri přesvědčivě, popotahujíc nosem.
“Tato byla dobrá,” zívla dryáda. “Takže má, co má mít. Drobečku, měla's před yghernem vylézt na strom, tak jak to udělal ten šikovný kocour. Neměla's přemýšlet, jak bys vylezla na strom. Měla's tam taky vylézt. V tom je celá moudrost. Přežít. Nedát se.”
Geralt se tiše rozesmál.
“Neměli jste v zámeckém parku stromy, Ciri? V Nastrogu? Místo do Brokilonu jsi měla vylézt na strom v parku a zůstat tam sedět, na samém vršku, dokud by Kistrina nepřešla chuť na ženění.”
“Vysmíváš se mi?”
“Aha.”
“Tak víš co? Nesnáším tě.”
“To je zlé, Ciri, ranila jsi mé srdce.”
“Vím,” přikývla vážně, popotahujíc nosem, potom se k němu ještě silněji přitulila.
“Spi sladce, Ciri,” zabručel, vdechuje její příjemnou, vrabčí vůni.
“Spi sladce. Dobrou noc, Braenn.”
“Deárme, Gwynbleidd.”
Nad jejich hlavami šuměl Brokilon miliardou větví a stovkami miliard listí.

IV.
Druhého dne dorazili ke Stromům. Braenn poklekla, sklonila hlavu. Geralt cítil, že by měl udělat totéž. Ciri údivem povzdechla.
Stromy, hlavně duby, tisy a hikory, měly několik sáhů v obvodu. Nešlo rozeznat, jak vysoko sahaly jejich koruny. Místa, kde mohutné, pokroucené kořeny přecházely do rovného kmene, se nalézala vysoko nad jejich hlavami. Mohli jít rychleji - obři rostli řídce a v jejich stínu se neudrželo žádné jiné rostlinstvo, byl tady jen koberec tlejícího listí.
Mohli jít rychleji. Šli ale pomalu. Tiše. Se skloněnými hlavami. Byli tu mezi Stromy malí, nedůležití, nepodstatní. Bezvýznamní. I Ciri se chovala tiše, mlčela už asi půl hodiny.
Po hodině pochodu minuli pás Stromů a znovu se ponořili do úvozů, do mokré bučiny.
Rýma sužovala Ciri stále více. Geralt neměl kapesník, a jelikož měl už dost jejího neustálého popotahování nosem, naučil ji smrkat pomocí palce. Dívence se to moc líbilo. Dívaje se na její úsměšek a třpytící se oči, byl hluboce přesvědčen, že ji těší myšlenka, že se zanedlouho bude moci u dvora pochlubit tímto novým kouskem, během slavnostní hostiny, nebo audience zámořského velvyslance.
Braenn se náhle zastavila a otočila.
“Gwynbleidde,” řekla, odmotávajíc zelený šátek obtočený kolem lokte. “Pojď, zavážu ti oči. Musí to být.”
“Vím.”
“Povedu tě. Podej mi ruku.”
“Ne,” zaprotestovala Ciri. “Braenn, já ho povedu.”
“Dobře, drobečku.”
“Geralte?”
,Ano?”
“Co to znamená Gwyn... bleidd?”
“Bílý vlk. Tak říkají dryády.”
“Dej pozor, kořen, nezakopni! Říkají ti tak proto, že máš bílé vlasy?”
“Ano... K ďasu!”
“Říkala jsem ti přece, že je tu kořen.”
Šli pomalu. Pod nohama bylo kluzko od spadlého listí. Ucítil na tváři teplo, paprsek slunce se prodral šátkem, který mu zakrýval oči.
“Ach, Geralte,” uslyšel hlas Ciri. “Je tu tak pěkně... Škoda, že nemůžeš vidět. Kolik je tu květů. A ptáků. Slyšíš, jak zpívají? Ach, kolik jich tu je. Strašně moc. Jé, i veverky. Dej pozor, budeme přecházet říčku, po kamenném můstku. Nespadni do vody. Jé, kolik je tu rybek! Plu... plavou ve vodě, víš? Kolik je tu zvířátek, ojéj. Nikde jich snad tolik není...”
“Nikde,” zabručel. “Nikde. Tady je Brokilon.”
“Cože?”
“Brokilon. Poslední Útočiště.”
“Nerozumím...”
“Nikdo tomu nerozumí. Nikdo tomu nechce rozumět.”

V.
“Gwynbleidde, sundej si šátek. Teď už můžeš. Jsme na místě.”
Braenn stála po kolena v hustém koberci z mlhy.
“Duén Canell,” ukázala rukou.
“Duén Canell, Místo Dubu. Srdce Brokilonu.
Geralt tady už kdysi byl. Dvakrát. Ale neřekl o tom nikomu. Nikdo by mu to neuvěřil.
Kotlina obklopená korunami velkých, zelených stromů. Koupaná v mlhách a oparech vznášejících se ze země, ze skal, z horoucích zřídel. Kotlina...
Medailón na jeho krku se lehce chvěl.
Kotlina koupaná v magii. Duén Canell. Srdce Brokilonu.
Braenn pozdvihla hlavu, upravila si toulec na zádech.
“Půjdeme. Podej mi ručku, drobečku.”
Zpočátku kotlina vypadala vymřele, opuštěně. Ne nadlouho. Rozlehl se hlasitý modulovaný hvizd a po sotva viditelných stupních z hub, spirálově obtáčejících nejbližší kmen, svižně sestoupila štíhlá, tmavovlasá dryáda, oblečená, jako všechny, do strakatého, maskovacího oděvu.
“Ceád, Braenn.”
“Ceád, Sirssa. V'an vort meáth Eithné á?”
“Neén, aefder,” odsekla tmavovlasá, měříc si zaklínače dlouhým pohledem.
“Ess' ae'n Sidh?”
Usmála se, až zablýskla bílými zuby. Byla neobyčejně krásná, dokonce i podle lidských měřítek. Geralt se cítil nejistě a hloupě, vědom si toho, že si ho dryáda bez skrupulí prohlíží.
“Neén,” zakroutila hlavou Braenn. “Ess vatťghern, Gwynbleidd, á váen meágh Eithné va, a'ss.”
“Gwynbleidd?” krásná dryáda se zašklebila. “Bloéde caérme! Aen'ne caen n'wedd vort! T'ess foilé!”
Braenn se rozesmála.
“O co jde?” zeptal se zaklínač rozzlobeně.
“Nic,” zasmála se znovu Braenn. “Nic. Pojďme.”
“Och,” řekla nadšeně Ciri. “Geralte, podívej, jaké směšné domečky!”
Uvnitř kotliny začínal vlastní Duén Canell. “Směšné domečky,” připomínající svým tvarem obrovské bobule jmelí, oblepovaly kmeny a větve stromů v různých výškách, někde nízko, těsně nad zemí, jinde vysoko a dokonce i hodně vysoko, pod samotnými korunami. Geralt si všiml taky několika větších, pozemních staveb, salaší z propletených, listy pokrytých větviček. Viděl pohyb v otvorech sídel, ale samotné dryády nebyly vidět nikde. Bylo jich mnohem méně, než když tu byl naposledy.
“Geralte,” zašeptala Ciri. “ty domečky rostou. Mají listí!”
“Jsou z živého dřeva,” přikývl hlavou zaklínač. “Právě tak dryády bydlí, takhle budují svoje domy. Žádná dryáda nikdy neublíží stromu, nekácejí je, ani neřezají. Ony stromy milují. Dovedou uplést větve tak, aby vypadaly jako domečky.”
“To je hezké. Chtěla bych mít takový domeček v našem parku.”
Braenn se zastavila před jednou z větších salaší.
“Vejdi, Gwynbleidde,” řekla. “Tady počkáš na paní Eithné. Vá fáill, drobečku.”
“Cože?”
“To bylo na rozloučenou, Ciri. Řekla na shledanou.”
“Ach. Na shledanou, Braenn.”
Vešli dovnitř. Vnitřek “domečku” se mihotal jako kaleidoskop slunečními skvrnami, protlačenými a prosakujícími strukturou střechy.
“Geralte!”
“Freixenete!”
“Žiješ, sper to ďas!” raněný zablýskal zuby, nadzvedaje se na smrkovém lůžku. Uviděl Ciri, která držela zaklínače za ruku, oči se mu rozšířily a zčervenal.
“Ty malý hajzlíku!” rozzlobil se. “Málem jsem kvůli tobě přišel o život! Ach, máš štěstí, že nemůžu vstát, jinak bych ti naplácal!”
Ciri se nafoukla.
“To je už druhý,” Iekla a směšně pokrčila nos, “kdo mě chce bít. Já jsem holčička a holčičky se bít nesmí!”
“Já bych ti ukázal, co se smí,” rozkašlal se Freixenet: “Ty hajzlíku jeden! Ervyll omdlévá strachy... Rozesílá zvěsti, celý ve strachu, že se na něho tvoje babička vrhne s vojskem... kdo mu uvěří, že jsi utekla sama? Všichni ví, jaký je Ervyll a co má rád. Všichni si myslí, že ti... něco udělal v opilosti, a potom tě přikázal utopit v rybníku! Válka s Nilfgaardem visí na vlásku a smlouvu o spojenectví s tvou babičkou kvůli tobě vzali čerti! Vidíš, co jsi způsobila?”
“Nevzrušuj se,” varoval ho zaklínač, “nebo začneš zase chrlit krev. Jak ses sem dostal tak rychle?”
“Čert ví, většinu času jsem byl v bezvědomí. Nalily mi něco odporného do hrdla. Násilím. Zacpaly mi nos a... taková banda, feny jedny...”
“Žiješ díky tomu, co ti nalily do hrdla. Přinesly tě sem?”
“Vlekly mě na saních. Ptal jsem se na tebe, nic neříkaly. Byl jsem přesvědčen, že tě trefily. Tak náhle jsi zmizel... A ty jsi zdravý a celý, dokonce nemáš ani pouta, a kromě toho jsi zachránil princeznu Ciri... Ať mě trefí šlak, ty si dovedeš se vším poradit, Geralte, vždycky dopadneš na čtyři tlapy, jako kočka.”
Zaklínač se usmál, mlčel. Freixenet těžce zakašlal, odvrátil hlavu, vyplivl růžovou slinu.
“Ano,” dodal. “I za to, že mě nedorazily, vděčím tobě. Znají tě, ty prokleté divoženky. Už podruhé mě vytahuješ z potíží.”
“Dej pokoj, barone.”
Freixenet se pokusil se sténáním posadit, brzy toho ale nechal.
“Můj titul je mi na hovno,” zasípal. “Baron jsem byl v Hammu. Ted jsem něco jako vojvoda u Ervylla ve Verdenu. To znamená, byl jsem. I kdybych se nějak vyškrábal z toho lesa, ve Verdenu už pro mě není místo, jedině na popravišti. To zpod mé ruky a mým strážím utekla ta malá lasička, Ciri. Myslíš, že jsem jen tak, pro zábavu, odešel v trojici do Brokilonu? Ne, Geralte, já taky utekl, s Ervyllovým slitováním jsem mohl počítat jen tehdy, kdybych ji přivedl zpět. No, a narazili jsme na ty prokleté divoženky... Nebýt tebe, chcípl bych tam, ve vývratu. Opět jsi mě zachránil. To je osud, to je jasné jako slunce.”
“Přeháníš.”
Freixenet zakroutil hlavou.
“To je osud,” opakoval. “Muselo to být nahoře napsáno, že se znovu potkáme, zaklínači. Že mi znovu zachráníš kůži. Pamatuji si, jak se o tom vyprávělo v Hammu, po tom, co jsi odčaroval to ptačí kouzlo.”
“Náhoda,” řekl chladně Geralt. “Náhoda, Freixenete.”
“Jakápak náhoda. Proklatě, přece nebýt tebe, do dneška by ze mě byl určitě kormorán.”
“Ty jsi byl kormorán?” vykřikla Ciri vzrušeně. “Opravdový kormorán? Pták?”
“Ano, byl jsem pták,” vycenil zuby baron. “Začarovala i mě jedna taková... děvka... čubka... ze msty.”
“Určitě jsi jí nedal kožich,” řekla Ciri, krčíc nosíkem. “Na to, no... na rukávník.”
“Bylo v tom něco jiného,” začervenal se Freixenet, potom hrozivě zakoulel očima na dívenku. “Ale co je ti po tom, ty spratku!”
Ciri se zatvářila uraženě a odvrátila hlavu.
“Ano,” odkašlal si Freixenet. “Kde jsem to jen... Aha, jak jsi mě odčaroval v Hammu. Nebýt tebe, Geralte, byl by ze mě kormorán až do konce mého života, létal bych kolem jezera a posrával větve, domnívaje se, že mě zachrání košile z kopřiv, utkaná mojí sestrou. Proklatě, když si vzpomenu na tu košili, mám chuť někoho nakopnout. Ta husa...”
“Nenadávej tak,” usmál se zaklínač. “Snahu měla. Měla špatné informace, to je vše. O odklínání koluje mnoho nesmyslných legend. I tak jsi měl štěstí, Freixenete. Mohla ti přikázat potopit se do vřelého mléka. Slyšel jsem už o takovém případě. Nošení košile z kopřiv, když se na to podívám z té lepší stránky, je zdraví málo škodlivé, i když to nepomáhá.”
“Ha, možná máš pravdu. Možná jsem jen od ní hodně očekával. Eliza byla vždycky hloupá, už od dětství, hloupá a hezká, konečně, výborný materiál na ženu krále.”
“Co to je výborný materiál?” zeptala se Ciri. “A proč na ženu?”
“Nepleť se nám do řeči, ty spratku, kolikrát ti to mám říkat. Ano, Geralte, měl jsem štěstí, že ses tehdy objevil v Hammu. A že můj královský švagr byl ochoten zaplatit těch několik dukátů, které jsi požadoval za odčarování kouzla.”
“Víš, Freixenete,” řekl Geralt, usmívaje se ještě víc, “že zvěst o té události se roznesla široko daleko?”
“Skutečná verze?”
“Jenom trochu. Za prvé ti přidali deset bratrů.”
“No ne!” baron se nadzvedl na lokti a zakašlal. “To nás, když počítám i Elizu, mělo být dvanáct? Co to je za idiotský nápad? Moje matka nebyla ramlice!”
“To není všechno. Někdo si vymyslel, že kormorán je málo romantický.”
“A je snad? Vždyť na něm není nic romantického!” Baron se zašklebil, bouchaje se do prsou, jež měl ovázána lýkem a pláty březové kůry. “Do čeho jsem to tedy byl podle pověstí začarován?”
“Do labutě. Bylo vás jedenáct, nezapomeň.”
“A.v čem je, k ďasu, labuť romantičtější než kormorán?”
“Nevím.”
“Já taky ne. Ale vsadím se, že v té zkazce mě Eliza odčarovala s pomocí té košile z kopřiv.”
“Vyhrál jsi. A co na to říkala Eliza?”
“Má souchotiny, chuděrka. Dlouho nepožije.”
“To je smutné.”
“Smutné,” potvrdil Freixenet klidně, dívaje se stranou.
“Vraťme se ke kouzlu.” Geralt se opřel zády o stěnu ze spletených pružných větví. “Nevrací se? Peří ti neroste?”
“Naštěstí ne,” oddechl si baron. “Všechno je v naprostém pořádku. Ale jedno mi z těch dob zůstalo, mám strašnou chuť na ryby. Geralte, nechutná mi nic jiného než ryby. Někdy, hned po ránu, jdu k rybářům do přístavu a než mi chytnou něco lepšího, tak zatím sním jednu nebo dvě hrsti ouklejek, rovnou ze sudu, několik piskořů, jelce nebo okouna... To je rozkoš, ne jídlo.”
“On byl kormorán,” řekla pomalu Ciri, dívajíc se na Geralta. “A ty jsi ho odčaroval. Ty umíš čarovat!”
“To je snad jasné,” řekl Freixenet, “že umí. Každý zaklínač to umí.”
“Zak... zaklínač?”
“To jsi nevěděla, že je zaklínač? Slavný Geralt z Rivie? Je sice fakt, že odkud má takový prcek jako ty vědět, co je to zaklínač. Teď už to není jako kdysi. Teď už je málo zaklínačů, skoro je ani neuvidíš. Určitě jsi ještě ve svém životě žádného zaklínače neviděla?”
Ciri pomalu zakroutila hlavou, aniž by z Geralta spustila oči.
“Zaklínač, prcku, to je...” Freixenet zmlkl a zbledl, protože do chatky vešla Braenn. “Ne, nechci! Nenechám si nic nalévat do hrdla, nikdy, už nikdy víc! Geralte! Řekni jí...”
“Uklidni se.”
Braenn si, až na letmý pohled, Freixeneta nevšímala. Přistoupila rovnou k Ciri, dřepící vedle zaklínače.
“Pojď,” řekla. “Pojď, drobečku.”
“Kam?” ušklíbla se Ciri. “Nikam nepůjdu. Chci být s Geraltem.”
“Jdi,” usmál se nuceně zaklínač. “Pohraješ si s Braenn a mladými dryádami. Ukážou ti Duén Canell...”
“Nezavázala mi oči,” řekla Ciri pomalu. “Když jsme sem šli, nezavázala mi oči. Tobě je zavázala. Abys netrefil zpátky. To znamená, že...”
Geralt se podíval na Braenn. dryáda pokrčila rameny, potom holčičku objala a přitulila k sobě.
“To znamená, že...” Cirin hlas se náhle zadrhl. “To znamená, že já odtud neodejdu. Mám pravdu?”
“Nikdo neuteče svému osudu.”
Všichni otočili hlavy za zvukem toho hlasu. Tichého, ale zvučného, tvrdého, rozhodného. Hlasu, který si vynucoval pozornost a nesnášel odpor. Braenn se uklonila. Geralt poklekl na jedno koleno.
“Paní Eithné...”
Vládkyně Brokilonu nosila dlouhé, vzdušné, světlezelené šaty. Jako většina dryád, byla malá a štíhlá, ale hrdě vztyčená hlava, obličej s vážnými, ostrými rysy a rozhodná ústa způsobovaly, že vypadala vyšší a mohutnější. Její vlasy a oči měly barvu taveného stříbra.
Vstoupila do salaše doprovázena dvěma mladými dryádami, vyzbrojenými luky. Mlčky pokynula Braenn, a ta okamžitě chytila Ciri za ručku a odtáhla ji k východu, sklánějíc hlavu. Ciri kráčela upjatě a neohrabaně, byla bledá a zamlklá. Když procházela kolem Eithné, stříbrovlasá dryáda ji rychlým pohybem uchopila pod bradou, nadzvedla jí hlavu a dlouze se jí zadívala do očí. Geralt si všiml, že se Ciri chvěje.
“Jdi,” řekla nakonec Eithné. “Jdi, dítě. Nelekej se ničeho. Nic už nemůže změnit tvůj osud. Jsi v Brokilonu.”
Ciri poslušně odcupitala za Braenn. Ve dveřích se otočila. Zaklínač si všiml, že se jí chvějí ústa a zelené oči se jen lesknou slzami. Mlčel. Zůstal klečet se skloněnou hlavou.
“Vstaň, Geralte, buď vítán.”
“Bud zdráva, Eithné, paní Brokilonu.”
“Opět mám tu čest hostit tě v mém Lese. Ačkoliv sem přicházíš bez mého vědomí a souhlasu. Chodit do Brokilonu bez mého vědomí a souhlasu je nebezpečné, Bílý Vlku. A to i pro tebe.”
“Přicházím s poselstvím.”
“Ach...” pousmála se dryáda. “Tak odtud se bere tvoje smělost, kterou bych nechtěla pojmenovat jiným jadrnějším slovem. Geralte, nedotknutelnost poslů, to je zvyk uznávaný mezi lidmi. Já ho neuznávám. Neuznávám nic, co je lidské. Tady je Brokilon.”
“Eithné...”
“Mlč,” přerušila ho aniž by zvýšila hlas. “Přikázala jsem, aby tě ušetřili. Z Brokilonu odejdeš živý. Ne proto, že jsi posel. Z jiných důvodů.”
“Nezajímá tě, kdo mne poslal? Odkud přicházím, koho zastupuji?”
“Říkám upřímně, ne. Tady je Brokilon. Ty přicházíš zvenku, ze světa, který mě nezajímá. Proč bych měla ztrácet čas posloucháním poselství. Jaký význam pro mne mohou mít nějaké návrhy, nějaká ultimáta, vymyšlená někým, kdo myslí a cítí jinak než já? Co je mi po tom, co si myslí král Venzlav?”
Geralt udiveně zakroutil hlavou.
“Jak víš, že přicházím od Venzlava?”
“To je přece jasné,” řekla dryáda s úsměvem. “Ekkehard je pňliš hloupý. Ervyll a Viraxas mě příliš nenávidí. Země ostatních s Brokilonem nesousedí.
“Víš hodně o tom, co se děje mimo Brokilon, Eithné.”
“Vím toho hodně, Bílý Vlku. To je výsada mého věku. Ted, když dovolíš, bych chtěla zařídit jednu záležitost. Ten muž, který vypadá jako medvěd,” dryáda se přestala usmívat a pohlédla na Freixeneta, “je tvůj přítel?”
“Známe se. Kdysi jsem ho odčaroval.”
“Problém spočívá v tom,” řekla chladně Eithné, “že nevím, co s ním budu dělat. Přece ho teď nemohu dát zabít. Dovolila bych, aby se uzdravil, ale znamená pro nás jistou hrozbu. Jako fanatik nevypadá. Nejspíš bude lovec skalpů. Vím, že Ervyll platí za každý skalp dryády. Nepamatuji si ale kolik. Ostatně, cena roste spolu se ztrátou hodnoty peněz...”
“Mýlíš se, on není lovec skalpů.”
“Proč tedy vešel do Brokilonu?”
“Hledal holčičku, kterou svěřili do jeho péče. Riskoval život, aby ji našel.”
“Dost hloupě,” prohlásila Eithné chladně. “To ani nelze nazvat rizikem. Šel na jistou smrt. Za to, že žije, vděčí pouze koňskému zdraví a odolnosti. Pokud jde o to dítě, tak ono se taky zachránilo jen náhodou. Moje děvčata nestřílela, protože si myslela, že je to puk nebo leprekaun.”
Pohlédla opět na Freixeneta a Geralt si všiml, že její ústa ztratila tu nepříjemnou tvrdost.
“No, dobře. Uctěme nějak tento den.”
Přistoupila k lůžku z větví. Obě dryády, které ji doprovázely, přistoupily rovněž. Freixenet zbledl a schoulil se, avšak vůbec se nezmenšil.
Eithné na něho chvíli hleděla, s lehce přimhouřenýma očima.
“Máš děti?” zeptala se nakonec. “S tebou se bavím, ty kládo.”
“He?”
“Snad jsem to řekla jasně?”
“Nejsem,” Freixenet si odkašlal, “nejsem ženatý.” “Vůbec mě nezajímá tvůj rodinný život. Zajímá mě, zda jsi schopen vykřesat něco z toho svého sádla. U Velkého hromu. Udělal jsi někdy nějaké ženě dítě?”
“Eee... Ano... Ano, paní, ale...”
Eithné mávla nedbale rukou, otočila se ke Geraltovi. “Zůstane v Brokilonu,” řekla, “až se úplně vyléčí a ještě nějakou dobu. Potom... Ať si jde, kam bude chtít.”
“Děkuji ti, Eithné,” uklonil se zaklínač. “A... Holčička? Co bude s ní?”
“Proč se ptáš?” dryáda na něho pohlédla chladným po; hledem svých stříbrných očí. “Přece to víš.”
“To není obyčejné, vesnické dítě. Je to princezna.”
“Nedělá to na mne žádný dojem. Ani trochu.”
“Poslyš...”
“Mlč, Gwynbleidde!”
Zmlkl, zkousl rty.
“Co bude s mým poselstvím?”
“Vyslechnu ho,” povzdechla si dryáda. “Ne ze zvědavosti. Udělám to kvůli tobě, aby ses mohl objevit před Venzlavem a zasloužit si odměnu, kterou ti určitě nabídl, když ke mně dorazíš. Ale ne teď, teď nemám čas. Přijď večer do mého Stromu.”
Když odešla, Freixenet se nadzvedl na lokti, zasténal, rozkašlal se a odplivl si.
“O co tu jde, Geralte? Proč mám zůstat? A o co šlo s těmi dětmi? Do čeho jsi mě to namočil, co?”
Zaklínač se posadil.
“Zachráníš si hlavu, Freixenete,” řekl unaveným hlasem.
“Staneš se jedním z těch, kteří odtud odešli živí, přinejmenším naposled. A staneš se otcem malé dryády. Možná několika.”
“Že co? Mám být... plemenný býk?”
“Pojmenuj si to, jak chceš. Nemáš na vybranou.”
“Chápu,” zabručel baron a poťouchle se usmál.
“Nu což, viděl jsem zajatce, kteří pracovali v dolech a hloubili kanály. S trochou dobré vůle... Jen aby mi stačily síly. Trochu jich ještě mám...”
“Přestaň se hloupě usmívat,” zamračil se Geralt, “a snít. Zapomeň na slávu, hudbu, víno, vějíře a roj dryád, které by tě obdivovaly. Budeš mít jednu, možná dvě. A nebude žádné obdivování. Odbudou celou věc dost zkrátka. A tebe ještě víc.”
“Nedělá jim to dobře? Ale snad jim to není nepříjemné?”
“Nebuď malý. Po této stránce se v ničem neliší od žen. Alespoň tělesně.”
“To znamená?”
“Na tobě záleží, zda to bude pro dryády příjemné nebo ne. Ale nezmění to skutečnost, že jim půjde jenom o výsledek. Tvoje osoba je bezvýznamná. Neočekávej žádný vděk. No, a v žádném případě nezkoušej nic z vlastní iniciativy.”
“Z vlastní co?”
“Jestli ji najdeš ráno,” vysvětloval trpělivě zaklínač, “ukloň se, ale bez úsměšků nebo mrkání. Pro dryádu je to smrtelně vážná věc. Pokud se usměje, nebo k tobě přistoupí, můžeš s ní mluvit. Nejlépe o stromech. Jestli se nevyznáš ve stromech, tak o počasí. Ale pokud se bude tvářit, že tě nevidí, drž se od ní stranou. A drž se stranou i od jiných dryád a dávej pozor na ruce. Pro dryádu, která není připravená, ty záležitosti neexistují. Dotkneš se jí a dostaneš nožem, protože nepochopí co chceš.”
“Nějak dobře se vyznáš,” usmál se Freixenet “v jejich namlouvání. Už jsi to zažil?”
Zaklínač mlčel. Před očima měl pěknou štíhlou dryádu, její vyzývavý úsměv. Vatťghern, bloéde cáerme. Zaklínač, proklatě. Co jsi nám to přivedla, Braenn? K čemu nám bude? Ze zaklínače není žádný užitek...
“Geralte?”
“Copak?”
“A princeznička Ciri?”
“Zapomeň na ni. Bude z ní dryáda. Za dva, tři roky vystřelí šíp do oka vlastnímu bratrovi, kdyby se pokusil vejít do Brokilonu.”
“K čertu,” zaklel Freixenet a zamračil se. “Ervyll se bude zlobit. Geralte? A nedalo by se...”
“Ne,” přerušil ho zaklínač. “Ani to nezkoušej. Neodešel bys z Duén Canell živ.”
“To znamená, že je dívka ztracená?”
“Pro nás ano.”

VI.
Eithenin Strom byl samozřejmě dub, vlastně tři srostlé duby, stále ještě zelené, nebyly na nich viditelné žádné známky usychání, přesto, že jejich věk Geralt odhadl přinejmenším na tři sta let. Duby byly uvnitř duté a dutina byla velká jako světnice s vysokým, do kuželu se zužujícím stropem. Vnitřek, osvětlený kahanem, který nečoudil, byl prostě, ale ne primitivně zařízen v pohodlnou světnici.
Eithné klečela uprostřed, na něčem, co vypadalo jako vláknitá rohož. Před ní, napřímená a nehybná, jako kdyby, zkameněla, seděla v podřepu Ciri, umytá a vyléčená z rýmy, široce otevírající své velké, smaragdové oči. Zaklínač si všiml, že její obličej, teď, když z něj zmizela špína a grimasa zlobivého ďáblíka, byl celkem hezký.
Eithné jí česala dlouhé vlasy, pomalu a pečlivě. “Vejdi, Gwynbleidde. Sedni si.”
Usedl, obřadně přiklekl nejdříve na jedno koleno. “Odpočinul sis?” zeptala se dryáda a pohlédla na něj, aniž by přerušila česání.
“Kdy můžeš vyrazit na zpáteční cestu? Co bys tomu řekl, kdybys odjel zítra ráno?”
“Když přikážeš,” řekl chladně, “paní Brokilonu. Stačí jenom jedno tvé slovo, abych tě přestal dráždit svou přítomností v Duén Canell.”
“Geralte,” Eithné pomalu otočila hlavu. “Špatně jsi mě pochopil. Znám tě a vážím si tě. Vím, že jsi nikdy neublížil žádné dryádě, rusalce, sylfidě nebo nymfě, naopak, několikrát ses jich zastal a zachránil jim život. Jenže to nic nemění. Hodně nás rozděluje. Patříme do jiných světů. Nechci a nemůžu dělat výjimky. Pro nikoho. Nebudu se ptát, zda to chápeš, protože vím, jak to chodí. Ptám se tě, jestli jsi s tím srozuměn.”
“Co to změní?”
“Nic. Ale ráda bych to věděla.”
“Jsem,” potvrdil. “A co bude s ní? S Ciri? Ona také patří do jiného světa.”
Ciri na něho plaše pohlédla, potom se podívala nahoru, na dryádu.
Eithné se usmála.
“Už ne nadlouho,” odpověděla.
“Eithné, prosím tě, uvažuj.”
“Nad čím?”
“Dej mi ji. Ať se vrátí se mnou. Do světa, do něhož patří.”
“Ne, Bílý Vlku,” dryáda opět ponořila hřeben do popelavých vlasů. “Nedám ti ji. Ať jsi kdo jsi, ty bys to ale měl pochopit.”
“Já?”
“Ty. Dokonce i do Brokilonu přilétají zvěsti ze světa. Zvěsti o jistém zaklínači, který za poskytnutí služby někdy vyžaduje podivné přísahy. ,Dáš mi to, co neočekáváš, že najdeš doma. Dáš mi to, co už máš a o čem ještě nevíš.' Zní ti to nějak povědomě, že? Vždyť přece se od jisté doby pokoušíte takto ovlivnit osud, hledáte chlapce, které osud předurčil za vaše nástupce, chcete se zachránit před vymřením a zapomenutím. Před nicotou. Tak proč mě nechápeš? Já se bojím o osud dryád. Je to snad špatné? Za každou lidmi zabitou dryádu chci jedno lidské děvče.”
“Ponecháš-li si ji, probudíš nepřátelství a touhu po odplatě, Eithné. Probudíš zahořklou nenávist.”
“Lidská nenávist pro mě není nic nového. Ne, Geralte. Nedám ti ji. Obzvlášť, když je zdravá. To není tak časté.”
“Tak časté?”
Dryáda do něj zabodla své velké, stříbrné oči. Podhazují mi nemocné holčičky. Záškrt, spála, zápal plic, posledně dokonce neštovice. Myslí si, že nejsme imunní, že nás epidemie zničí, anebo alespoň zdecimuje. Rozčaruj je, Geralte. Máme něco víc než imunitu. Brokilon se o své děti postará.”
Zmlkla, naklonila se k Ciri a opatrně rozčesala proud jejích spletených vlasů, pomáhajíc si druhou rukou.
“Můžu už,” odkašlal si zaklínač, “přistoupit k poselství, s nímž mě sem vyslal král Venzlav?”
“Není to ztráta času?” nadzvedla hlavu Eithné. “Proč se chceš namáhat? Já přece dobře vím, co král Venzlav chce. K tomu nepotřebuji prorocké schopnosti. Chce, abych mu vrátila Brokilon, určitě až po říčku Vde, kterou, jak je mi známo, považuje, nebo by chtěl považovat, za přirozenou hranici mezi Bruggy a Verdenem. Výměnou za to mi, jak se domýšlím, daruje kousek země, malé a divoké lesní zákoutí. A určitě mi zaručí královským slovem a královskou záštitou, že to malé a divoké zákoutí, ten kousek pralesa, mi bude patřit až navěky a že si tam nikdo nedovolí dryády vyrušovat. Že tam budou moci žít v míru. Co, Geralte? Venzlav by chtěl ukončit už dvě století trvající boj o Brokilon. A aby ho ukončil, dryády by měly odevzdat to, ve jménu čeho už umírají dvě stě let? Tak jednoduše - odevzdat? Odevzdat Brokilon?”
Geralt mlčel. Neměl, co by dodal. Dryáda se usmála.
“Tak co, zní takto královský návrh, Gwynbleidde? Nebo byl snad více upřímný a říkal: Nevystrkuj růžky, lesní strašidlo, bestie z pralesa, relikvie minulosti, ale poslouchej, co chceme my, král Venzlav. A my chceme cedry, duby a hikory. Chceme mahagon a zlaté břízy, tis na luky a tlusté borovice, protože Brokilon máme kousek od nás a musíme dovážet dřevo z hor. Chceme železo a měď, jež jsou pod zemí. Chceme zlato, které leží na Craag An. Chceme rubat a řezat a rýt v zemi a nemuset poslouchat svištění šípů. A co je nejdůležitější - chceme konečně být králem, kterému patří v království všechno. Nepřejeme si v našem království nějaký Brokilon, les, do něhož nemůžeme vstoupit. Takový les nás dráždí, zlobí a zahání nám spánek, protože my jsme lidi, my vládneme světu. Můžeme, pokud se nám zachce, na tomto světě tolerovat několik elfů, dryád nebo rusalek. Nebudou-li příliš troufalé. Podřiď se naší vůli, Vědmo Brokilonu. Nebo zhyň.”
“Eithné, sama jsi připustila, že Venzlav není hlupák ani fanatik. Určitě víš, že je král spravedlivý a miluje mír. Jeho bolí a rmoutí krev, která se tu prolévá...”
“Bude-li se držet od Brokilonu zdaleka, nepoteče ani kapka krve.”
“Dobře víš...”, Geralt zdvihl hlavu. “Dobře víš, že tomu tak není. Lidé jsou zabíjeni na Spáleništích, na Osmé Míli, v Sovích Horách. Lidé jsou zabíjeni v Bruggy, na levém břehu Stužky. Za Brokilonem.”
“Místa, která jsi vyjmenoval, to je Brokilon. Já neznám lidské mapy ani hranice.
“Ale tam byl les vykácen už před sto lety!”
“Co znamená sto let pro Brokilon? A sto zim?” Geralt zmlkl.
Dryáda odložila hřeben a pohladila Ciri po šedých vlasech.
“Přistup na Venzlavův návrh, Eithné.”
Dryáda na něho chladně pohlédla.
“Co nám to dá? Nám, dětem Brokilonu?”
“Šanci přežít. Ne, Eithné, nepřerušuj mě. Vím, co chceš říct. Chápu tvou starost o nezávislost Brokilonu. Svět se ale mění. Něco končí. Ať chceš nebo ne, vláda lidí na světě je holá skutečnost. Přežijí ti, kdo se přizpůsobí. Ostatní zahynou. Eithné, jsou lesy, kde dryády, rusalky a elfové žijí spokojeně a snášejí se s lidmi. Jsme si přece tolik blízcí. Lidé přece mohou být otci vašich dětí. K čemu je ti válka, kterou vedeš? Potenciální otcové vašich dětí padají pod vašimi šípy. A jaký je výsledek? Kolik dryád z Brokilonu je čistokrevných? Kolik z nich bylo uneseno a předěláno z lidských dívek? I Freixeneta musíš využít, protože nemáš na výběr. Vidím tu nějak málo malých dryád, Eithné. Vidím jenom ji - lidskou holčičku, vystrašenou a otupělou drogami, ochromenou strachy...”
“Vůbec se nebojím!” vykřikla náhle Ciri, která na chvíli získala svou obvyklou podobu malého ďáblíka. “A nejsem otupělá! Nemysli si! Mně se tady nemůže nic stát. To víš, to tak akorát! A nebojím se! Moje babička říká, že dryády nejsou zlé a moje babička je nejmoudřejší na světě! Moje babička... Moje babička říká, že by mělo existovat víc takových lesů, jako je tento...” Zmlkla, svěsila hlavu. Eithné se zasmála.
“Dítě Starší krve,” řekla. “Ano, Geralte. Stále se ještě na světě rodí Děti Starší krve, o nichž vyprávějí proroctví. A ty říkáš, že něco končí... bojíš se, zda přežijeme...”
“Žabka se měla vdát za Kistrina z Verdenu,” přerušil ji Geralt. “Škoda, že se nevdá. Kistrin jednou převezme vládu po Ervyllovi, pod vlivem ženy s takovými názory by možná přestal dělat nájezdy na Brokilon.”
“Nechci toho Kistrina!” vykřikla tence holčička a v jejich zelených očích se něco zablesklo. “Ať si Kistrin najde nějaký pěkný a hloupý materiál! Já nejsem žádný materiál! Nebudu žádná královna!”
“Buď zticha, Dítě Starší krve,” přivinula dryáda Ciri k sobě. “Nekřič. Samozřejmě, že nebudeš kněžna...” “Samozřejmě,” podotkl kysele zaklínač. “I ty, Eithné, i já dobře víme, čím ta dívka bude. Vidím, že už je rozhodnuto. Co se dá dělat? Jakou odpověď mám zanést králi Venzlavovi, paní Brokilonu?”
“Žádnou.”
“Jak to, žádnou?”
“Žádnou. On to pochopí. Už dávno, už hodně dávno, ještě když Venzlav nebyl na světě, kolem Brokilonu jezdili heroldové, ryčely rohy a trubky, leskla se brnění, vlály korouhve a prapory. ,Pokoř se, Brokilone!' křičeli. ,Král Kozízoubek, vládce Lysé Hůrky a Navlhlé Louky žádá, aby ses pokořil, Brokilone!' A odpověď Brokilonu byla vždy tatáž. Než opustíš můj Les, Gwynbleidde, obrat se a poslouchej. V šumu listí uslyšíš odpověď Brokiloriu. Odevzdej ji Venzlavovi a dodej, že jinou nikdy neuslyší, pokud budou stát duby v Duén Canell. Dokud tu poroste jediný strom a bude žít třeba jen jediná dryáda.”
Geralt mlčel.
“Říkáš, že něco končí,” pokračovala pomalu Eithné. “To není pravda. Jsou věci, které nekončí nikdy. Vyprávíš o přežití? Protože Brokilon existuje díky mé válce, protože stromy žijí déle než lidé, jenom se musí chránit před vašimi sekerami. Vypravuješ mi o králích a knížatech. Kdo jsou ti, které znám, ty bílé kostry, ležící v kryptách Craag An, tam, v hloubi lesa? V mramorových hrobkách, na kouscích žlutého kovu a blýskavých kamíncích. A Brokilon existuje, stromy šumí nad ruinami paláců, kořeny obrůstají mramor. Nebo si snad tvůj Venzlav pamatuje, kdo byli ti králové? Nebo si to snad pamatuješ ty, Gwynbleidde? A ne-li, jak pak můžeš tvrdit, že něco končí? Jak můžeš vědět, komu je souzena zkáza a komu věčnost? Co tě opravňuje, abys hovořil o osudu? Nebo snad víš, co je to osud?”
“Ne,” odsekl. “Nevím, ale...”
“Pokud to nevíš,” přerušila ho, “na žádné ale už není místo. Nevíš. Prostě nevíš.”
Zmlkla, dotkla se rukou čela, odvrátila obličej.
“Když jsi tu byl poprvé, před léty,” přerušila ho, “taky jsi to nevěděl. A Morénn... Moje dcera... Geralte, Morénn nežije. Zahynula nad Stužkou. Bránila Brokilon. Nepoznala jsem ji, když ji přinesli. Obličej měla rozdrcený kopyty vašich koní. Osud? A dnes ty, zaklínač, který jsi nemohl dát Morénn dítě, jsi přivedl ji, Dítě Starší krve. Holčičku, která ví, co je to osud. Ne, není to učeň, který by ti vyhovoval, kterého bys mohl přijmout. Opakuj, Ciri, zopakuj, co jsi mi řekla, než sem vešel ten zaklínač, Geralt z Rivie, Bílý Vlk. Zaklínač, který neví. Zopakuj mu to, Dítě Starší krve.”
“Velmož... Šlechetná paní,” řekla Ciri přerušovaným i hlasem. “Nenechávej si mě tu. Já nemůžu... Já chci... jít domů. Chci se vrátit domů s Geraltem. Já musím... S ním...”
“Proč s ním?”
“Protože on je... On je můj osud.” Eithné se odvrátila. Byla bledá.
“A co ty na to, Geralte?”
Mlčel. Eithné tleskla do dlaní. Do vnitřku dubu, ve5la jako duch z noci, která byla venku, Braenn nesoucí v obou rukou velký stříbrný pohár. Medailón na zaklínačově krku se začal rychle, rytmicky třást.
“Co ty na to?” zopakovala stříbrovlasá dryáda a vstala. “Ona nechce zůstat v Brokilonu! Ona nechce být dryádou! Ona mi nechce nahradit Morénn, chce odejít, odejít se svým osudem! Je tomu tak, Dítě Starší krve? Chceš to?”
Ciri přikývla skloněnou hlavou. Ramena sejí třásla. Zaklínač toho měl dost.
“Proč to dítě trápíš, Eithné? Za chvíli jí přece dáš napít Vody Brokilonu, a to, co chce ona, přestane mít jakýkoliv význam. Proč to děláš? Proč to děláš v mé přítomnosti?”
“Chci ti ukázat, co je to osud. Chci ti dokázat, že nic nekončí. Že všechno teprve začíná.”
“Ne, Eithné,” řekl a vstal. “Je mi líto, zkrátím ten ceremoniál, nemám chuť se na to dívat. Zašla jsi příliš daleko, paní Brokilonu, když jsi chtěla zdůraznit propast, která nás odděluje. Vy, Starší lid, rádi opakujete, že je vám cizí nenávist, že je to pocit, který mají výhradně lidé. Ale to není pravda. Víte, co je to nenávist a dovedete nenávidět, jenom to projevujete trochu jinak, chytřeji a nenásilně. Ale možná právě kvůli tomu mnohem krutěji. Přijímám tvou nenávist, Eithné, ve jménu všech lidí. Zasloužím si ji. Je mi to líto, co se stalo Morénn.”
Dryáda mlčela.
“A to je vlastně odpověď Brokilonu, kterou mám vyřídit Venzlavovi z Bruggy, nemám pravdu? Varování a výzva? Viditelný důvod, který dříme mezi těmito Stromy nenávisti a Moci, pro nějž za chvíli lidské dítě vypije jed, který ničí paměť a vezme si ho z rukou jiného lidského dítěte, jehož psychika a paměť už byla zničena? A tuto odpověď má zanést Venzlavovi zaklínač, který obě děti zná a má je rád? Zaklínač, který je vinen smrtí tvé dcery? Dobře, Eithné, stane se tak podle tvé vůle. Venzlav uslyší tvou odpověď, uslyší můj hlas, uvidí moje oči a všechno si z nich přečte. Ale dívat se na to, co se tady má stát, nemusím. A nechci.”
Eithné dál mlčela.
“Sbohem, Ciri,” Geralt si klekl, objal holčičku. Její ramena se silně roztřásla. “Neplakej, víš přece, že se ti tady nemůže stát nic zlého.”
Ciri popotáhla nosem. Zaklínač vstal.
“Sbohem, Braenn,” řekl mladší dryádě. “Buď zdráva a dávej na sebe pozor. Přežij, Braenn, žij tak dlouho, jako i tvůj strom. Jako Brokilon. A ještě něco...”
“Ano, Gwynbleidde?” Braenn zvedla hlavu a v jejích očích se něco mokře zalesklo.
“Lehce se zabíjí střelou z luku, dívenko. Jak lehké je pustit tětivu a myslet si, že to nejsem já, nejsem to já, to je šíp. Na mých rukou není krev toho chlapce. To šíp ho zabil, ne já. Ale šípu se ve spánku nic nezdá. Ať se ani tobě nic nezdá ve spánku, modrooká dryádo. Sbohem, Braenn.”
“Mona...”, řekla nevýrazně Braenn. Pohár, který držela ve dlaních, se chvěl, přeplňující ho kapalina se vlnila.
“Cože?”
“Mona!” vykřikla. “Jsem Mona! Paní Eithné! Já...”
“Už toho bylo dost,” řekla ostře Eithné. “Dost. Ovládej se, Braenn.”
Geralt se suše zasmál.
“Máš svůj osud, Lesní paní. Cením si tvé tvrdošíjnosti i tvého boje. Vím ale, že zanedlouho budeš bojovat sama. Poslední dryáda Brokilonu, která posílá na smrt dívky, které si stále pamatují svá původní jména. Přesto ti přeji štěstí, Eithné. Sbohem.”
“Geralte...” zašeptala Ciri, sedíc nadále nehybně, se svěšenou hlavou. “Nenechávej mě... samotnou.”
“Bílý Vlku,” řekla Eithné, objímajíc shrbená záda holčičky, “musel jsi čekat, až tě o to požádá sama? O to, abys ji neopouštěl? Abys u ní vydržel až do konce? Proč ji chceš opustit v takovou chvíli? Nechat ji tu samotnou? Kam chceš utéci, Gwynbleidde? A před čím?”
Ciri ještě víc sklonila hlavu. Ale nerozplakala se.
“Až do konce,” přikývl hlavou zaklínač. “Dobrá, Ciri. Nebudeš sama. Budu u tebe. Ničeho se neboj.”
Eithné vzala pohár z chvějících se rukou Braenn, a zdvihla ho.
“Umíš číst Staré runy, Bílý Vlku?”
“Umím.”
“Přečti, co je vyryto na poháru. To je pohár z Craag An. Pili z něj králové, na které si už nikdo nepamatuje.”
“Duettaeánn aef cirrán Cáerme Gláeddyv. Yn á esseáth.”
“Víš, co to znamená?”
“Meč osudu má dvě ostří... Jedním jsi ty.”
“Povstaň, Dítě Starší krve,” přikázala dryáda hlasem, jemuž se nedalo odporovat. “Pij! Toto je Voda Brokilonu.” Geralt skousl rty, zahleděn do stříbrných očí Eithné. Nedíval se na Ciri, která pomalu přibližovala ústa k okraji poháru. Už to kdysi, dávno, viděl. Křeče, chvění, neobyčejný, hrozný, pomalu utichající křik. A prázdnotu, lhostejnost a apatii v pomalu se otevírajících očích. Už to kdysi viděl.
Ciri pila. Po nehybné tváři Braenn pomalu stékala slza. “To stačí,” Eithné jí vzala pohár, postavila ho na zem, oběma rukama pohladila vlasy holčičky, které jí padaly na ramena v plavých vlnách.
“Dítě Starší krve,” promluvila. “Vyber si. Chceš zůstat v Brokilonu, nebo jít za svým osudem?”
Zaklínač nedůvěřivě zakroutil hlavou. Ciri dýchala trochu rychleji, zčervenala. A nic víc, nic.
“Chci jít za svým osudem,” řekla nahlas, hledíc dryádě do očí.
“Staň se,” řekla Eithné chladně a krátce. Braenn hlasitě vydechla. “Chci zůstat sama,” řekla Eithné, otáčejíc se k nim zády. “Odejděte, prosím.”
Braenn chytila Ciri a dotkla se Geraltova ramene, ale zaklínač její ruku odsunul.
“Děkuji ti, Eithné,” řekl. Dryáda se pomalu otočila. “Za co mi děkuješ?”
“Za osud,” usmál se. “Za tvoje rozhodnutí. Protože to přece nebyla Voda Brokilonu, že? Osudem Ciri bylo vrátit se domů. A to ty, Eithné, jsi odehrála roli osudu. A za to ti děkuji.”
“Jak málo toho víš o osudu,” řekla trpce dryáda. “Jak málo toho víš, zaklínači. Jak málo toho vidíš. Jak málo toho chápeš. Děkuješ mi? Děkuješ za roli, kterou jsem zahrála? Za divadelní vystoupení? Za umělecký výkon, za podvod, za mystifikaci? Za to, že meč osudu byl, jak soudíš, ze dřeva, potaženého pozlátkem? Tak mi dál neděkuj, ale přesvědč mě. Když myslíš. Dokaž mi, že pravda je na tvé straně. Hoď mi do tváře svou pravdu, ukaž mi, jak triumfuje střízlivá, lidská pravda, zdravý rozum, díky němuž, jak si myslíte, ovládnete svět. Tohle je Voda Brokilonu, ještě trochu zůstalo. Odvážíš se napít? Dobyvateli světa?”
Geralt, ač byl vyprovokován jejími slovy, zaváhal, ale jen na chvíli. Voda Brokilonu. I kdyby byla pravá, na něho neměla vliv, vůči toxickým halucinogenním taninům, které obsahovala, byl naprosto odolný. Tohle přece nemohla být Voda Brokilonu! Ciri ji pila a nic se nestalo. Sáhl pro pohár oběma rukama a pohlédl do stříbrných očí dryády.
Země mu utekla pod nohama, okamžitě, a svalila se mu na záda. Mohutný dub se zatočil a zatřásl. S námahou, mávaje kolem zdřevěnělýma rukama, otevřel oči, a bylo to tak, jako kdyby odvaloval mramorovou desku z hrobky. Uviděl nad sebou drobnou tvářičku Braenn a za ní jako rtuť se lesknoucí oči Eithné. A ještě další oči, zelené jako smaragdy. Ne, ještě jasnější. Jako tráva na jaře. Medailón na jeho krku se vztekal, vibroval.
“Gwynbleidde,” uslyšel. “Dívej se pozorně. Ne, zavřít oči ti nepomůže. Dívej se, dívej se na svůj osud.”
“Už si vzpomínáš?”
Náhlý záblesk světla, strhávající oponu mlhy, velké, těžké svícny, přetékající krůpějemi vosku. Kamenné zdi, strmé schody. Po schodech scházející zelenooká a plavovlasá dívka s náhrdelníkem s mistrovsky vybroušeným drahokamem, v stříbrnomodrých šatech s vlečkou, jež přidržovalo páže v šarlatové livreji.
“Už si vzpomínáš?”
Jeho vlastní hlas, který říkal... Říkal... “Vrátím se za šest let...”
Altán, teplo, vůně květin, těžké, jednotvárné bzučení včel. On sám, na kolenou, podával růže ženě s šedými vlasy, rozčesanými v loknách zpod úzké, zlaté čelenky. Na prstech ruky, která si brala růže z jeho ruky, měla prsteny se smaragdy, velké, zelené, jako hrozny.
“Vrať se,” říká žena. “Vrať se, změníš-li názor. Tvůj osud bude čekat!”
Nikdy jsem se nevrátil, pomyslel si. Nikdy jsem se tam... nevrátil. Nikdy jsem se nevrátil do...
Kam? Popelavé vlasy. Zelené oči.
Znovu slyšel svůj hlas, ve tmě, v soumraku, v němž se všechno ztrácí. Jsou vidět jen ohně, ohně až po horizont. Proud jisker v purpurovém dýmu.
Belleteyn! Májová noc! Z klubek dýmu hledí tmavé, fialové oči, planoucí v bledé, trojúhelníkové tváři, zakryté černými, zvlněnými vlasy.
Yennefer!
“Příliš málo,” úzká ústa přízraku, náhle zkřivená, po bledé tváři stéká slza, rychle, ještě rychleji, jako kapka vosku po svíčce.
“Příliš málo. Musíš trochu víc.”
“Yennefer!”
“Marnost nad marnost,” hovoří přízrak hlasem Eithné. “Nicota a prázdnota, která je v tobě, dobyvateli světa, který i nedovedeš získat ženu, kterou miluješ. Který odchází a utíká a má osud na dosah ruky. Meč osudu má dvě ostří. Jedním jsi ty. A čím je druhý, Bílý Vlku?”
“Osud není.” Jeho vlastní hlas. “Není. Není. Neexistuje. Jediné, co je souzeno všem, je smrt.”
“To je pravda,” říká žena s šedými vlasy a záhadným úsměvem. “To je pravda, Geralte.”
Žena má na sobě stříbrnou zbroj, zkrvavenou, zprohýbanou, potrhanou hroty pík nebo halaparten. Krev jí stéká úzkou stružkou z koutku záhadně a nehezky se usmívajících úst.
“Ty se vysmíváš osudu,” říká, nepřestávajíc se usmívat.
“Vysmíváš se mu, pohráváš si s ním. Meč osudu má dvě ostří. Jedním jsi ty. Druhým... je smrt? Ale to my umíráme, umíráme kvůli tobě. Tebe smrt nemůže dohonit, tak se spokojuje s námi. Smrt jde za tebou krok za krokem, Bílý Vlku. Ale to jiní umírají. Kvůli tobě. Pamatuješ si na mě?”
“Ca...Calanthé!”
“Můžeš ho zachránit,” hlas Eithné, zpoza záclony dýmu. “Můžeš ho zachránit, Dítě Starší krve. Než se ponoří do nicoty, kterou si zamiloval. V černém lese, který nikde nekončí.”
Oči, zelené jako tráva na jaře. Dotyk. Hlasy křičící v nesrozumitelném chóru. Tváře.
Neviděl už nic, letěl do propasti, do prázdnoty, do tmy. Poslední, co uslyšel, byl hlas Eithné.
“Staň se.”

VII.
“Geralte! Probuď se! Prosím tě, probuď se!”
Otevřel oči, uviděl slunce, zlatý dukát s ostrými okraji, nahoře, nad vrcholy stromů, za matným závojem ranní mlhy. Ležel na mokrém mechu, tvrdý kořen ho tlačil do zad.
Ciri u něho klečela a popotahovala ho za lem kazajky.
“Otrava...,” odkašlal si, rozhlížeje se kolem. “Kde to jsem? Jak jsem se tu ocitl?”
“Nevím,” odpověděla. “Probudila jsem se před chvílí, vedle tebe, příšerně vymrzlá. Nepamatuji si, jak... víš co? To jsou kouzla!”
“Určitě máš pravdu,” sedl si, vytahuje si borovicové jehličí z límce. “Určitě máš pravdu, Ciri. Voda Brokilonu, proklatě... Mám ten dojem, že se dryády bavily na náš účet.”
Vstal, zdvihl svůj meč, který ležel vedle, přehodil si řemen přes záda.
“Ciri?” ,
“Copak?”
“Ty ses taky bavila na můj účet.”
“Já?”
“Jsi dcera Pavetty, vnučka Calanthé z Cintry. Věděla's od samého začátku, kdo jsem?”
“Ne,” začervenala se. “Ne od začátku. Ty jsi odčaroval mého otce, že?”
“To není pravda,” zakroutil hlavou, “to udělala tvoje matka. A tvoje babička. Já jsem jim jenom pomohl.”
“Ale chůva říkala... Říkala, že jsem někomu souzena. Protože jsem Překvapení. Dítě překvapení. Geralte?” “Ciri,” podíval se na ni, kroutil hlavou a usmíval se. “Věř mi, jsi největší překvapení, které mne mohlo potkat.”
“Ha!” Dívčina tvář se rozjasnila. “To je pravda! Jsem souzena: Chůva říkala, že přijde zaklínač, který má bílé vlasy a odvede mě. A babička křičela... Ach, to už je pryč! Kam mě odvedeš, řekni?”
“Domů. Do Cintry.”
“Ach... A já si myslela, že...”
“Budeš přemýšlet cestou. Pojďme, Ciri, musíme odejít z Brokilonu. Tohle není bezpečné místo.”
“Já se nebojím.”
“Ale já se bojím.”
“Babička říkala, že zaklínač se ničeho nebojí.”
“Babička velice přeháněla, Ciri. Kdybych jenom tušil, kde jsme...”
Pohlédl na slunce.
“No, riskneme to... Půjdeme tudy.”
“Ne,” Ciri pokrčila nosem a ukázala opačným směrem.
“Tudy. Tam.”
“Jak to víš?”
“Vím,” pokrčila rameny, pohlédla na něj bezbranným a udiveným, smaragdovým pohledem. “Nějak... něco, tam... Nevím.”
Dcera Pavetty, pomyslel si. Dítě... Dítě Starší krve? Možná, že něco zdědila po matce.
“Ciri,” rozepnul si košili a vytáhl medailón. “Dotkni se ho.”
“Och,” otevřela ústa. “To je zlý vlk. A jaké má zuby...”
“Dotkni se ho.”
“Ojéj!!!”
Zaklínač se usmál. Taky pocítil rychlé chvění medailónu, ostrou vlnu běžící po stříbrném řetízku.
“Pohnul se!” vzdychla Ciri. “Pohnul se!”
“Vím. Jdeme, Ciri. Veď mě.”
“To jsou kouzla, že?”
“Jasně.”
Bylo to tak, jak předpokládal. Holčička dovedla vycítit správný směr. Jak to dělala, nevěděl. Ale rychle, rychleji, než očekával, vyšli na cestu, na křižovatku tří cest. Byla to hranice Brokilonu? Podle lidí ano. Eithné, jak si pamatoval, ji neuznávala.
Ciri si skousla rty, pokrčila nos, zaváhala, dívajíc se na křižovatku, na písčité, výmolovité cesty, rozryté kopyty a koly vozů. Ale Geralt už věděl, kde je, nemusel a nechtěl se spoléhat na její nejisté tápání. Vykročil cestou vedoucí k východu, do Bruggy. Ciri, stále zamračená, se dívala na západní cestu.
“Tamtudy se jde do hradu Nastrog,” zažertoval. “Stýská se ti po Kistrinovi?”
Holčička zabručela, šla za ním poslušně, ale ještě několikrát se ohlédla zpět.
“O co ti jde, Ciri?”
“Nevím,” zašeptala. “Ale tohle je špatná cesta, Geralte.”
“Proč? Jdeme do Bruggy, ke králi Venzlavovi, který žije na pěkném zámku. Vykoupeme se v lázni, vyspíme se na lůžku s peřinou...”
“To je špatná cesta,” zopakovala. “Špatná.”
“Opravdu, viděl jsem už lepší. Přestaň ohrnovat nos, Ciri. Jdeme, rychle.”
Minuli zarostlý zákrut. A ukázalo se, že Ciri měla pravdu. Obstoupili je najednou, rychle, ze všech stran. Lidé v kožených přilbách, drátěných košilích a tmavošedých tunikách se zlatočernou šachovnicí na prsou. Obklopili je, ale nikdo z nich se k nim nepřiblížil, nesáhl po zbrani.
“Odkud a kam jdete?” vyštěkl zavalitý chlap v ošuntělém, zeleném oděvu, stojící před Geraltem na široce rozkročených, křivých nohou. Obličej měl tmavší a svraštělý jako vysušená švestka. Luk a bílé opeřené šípy mu trčely za zády, vysoko nad hlavou.
“Ze Spálenišť,” zalhal zaklínač, tisknouc nenápadně Ciri ručku. “Vracím se domů, do Bruggy. A vy?”
“Královská stráž,” řekl tmavolící zdvořile, jakoby si teprve až teď povšiml meče na Geraltových zádech. “My...”
“Dej to sem, Junghansi!” vykřikl někdo stojící dále na cestě. Žoldáci se rozestoupili.
“Nedívej se, Ciri,” řekl Geralt rychle. “Obrať se, nedívej se.”
Na cestě ležel spadlý strom a blokoval tak průjezd korunou z větví. Přeseknutá a rozlomená část kmene se bělala vedle cesty v houštině dlouhých trsů třísek. Před stromem stál vůz s plachtou, která zakrývala výhled. Chundelatí koníci leželi na zemi, zapleteni do oje a postrojů, prošpikováni šípy a cenili žluté zuby. Jeden ještě žil, těžce sípal, škrabal kopyty.
Byli tam také lidé, leželi v tmavých kalužích krve, vsakující do prachu, leželi převěšeni přes bok vozu, skrčeni u kol. Z hloučku ozbrojených lidí, shromážděných kolem vozu, vyšli pomalu dva, potom se k nim připojil třetí. Ostatní, bylo jich asi deset, stáli nehybně a drželi koně.
“Co se tu stalo?” zeptal se zaklínač a postavil se tak, aby Ciri zabránil pohledu na ten masakr.
Šikmooký muž v krátké kazajce a s vysokými botami na něj pátravě pohlédl a protřel si vousy zarostlou bradu. Na levém předloktí měl navlečenou naleštěnou koženou manžetu, jakou používali lučištníci.
“Přepadení,” řekl krátce. “Kupce přepadly lesní divoženky. My to tady vyšetřujeme.”
“Divoženky? Přepadly kupce?”
“Přece to vidíš,” ukázal rukou šikmooký. “Prošpikováni šípy jako ježci. Na silnici! Ty lesní vědmy jsou stále troufalejší. Nejenom, že nesmíme chodit do lesa, ale teď už ani cesta kolem lesa není bezpečná.”
“A vy,” přimhouřil oči zaklínač.
“Kdo jste?”
“Ervyllova družina. Z nastrogských desítek. Sloužili jsme pod baronem Freixenetem. Ale baron padl v Brokilonu.”
Ciri otevřela ústa, ale Geralt silně stiskl její ručku, přikazuje jí tak mlčet.
“Krev za krev, říkám,” zahřměl druh šikmookého, obr v mosazí pobité kazajce. “Krev za krev! Tohle bychom neměli nechat jen tak beztrestně projít. Nejprve Freixenet a unesená princezna ž Cintry, teď kupci. U všech rohatých, musíme se mstít, povídám! Protože když nebudeme, uvidíte zítra, pozítří začnou zabíjet lidi na prazích vlastních domů!”
“Brick to říká dobře,” řekl šikmooký. “Že? A ty jsi bratře, že se tě ptám, odkud?”
“Z Bruggy,” lhal zaklínač.
“A ta malá, to je dcera?”
“Dcera,” Geralt znovu stiskl Ciri ruku.
“Tak z Bruggy,” zamračil se Brick. “A to ti řeknu, bratře, že právě tvůj král Venzlav ty potvory dráždí. Nechce se spojit s naším Ervyllem, ani s Viraxasem z Keracku. Kdybychom na Brokilon udeřili ze tří stran, vybili bychom konečně ty špíny...”
“Jak došlo k té řeži?” zeptal se pomalu Geralt. “Ví to někdo? Přežil někdo z kupců?”
“Svědkové nejsou,” řekl šikmooký. “Ale víme, co se stalo. Junghans, lesník, dovede číst ve stopách jako v knize. Řekni mu to, Junghansi.”
“Ano,” řekl ten se svraštělou tváří. “Bylo to takhle: kupci jeli po silnici, najeli na překážku. Vidíte, pane, napříč cesty je povalena borovice, čerstvě poražená. V houští jsou stopy, chcete se podívat? No a jak se kupci zastavili, aby strom odvalili stranou, postřílely je během chvilky. Odtamtud z křoví, kde stojí ta křivá bříza. I tam jsou stopy. A šípy, podívejte, všechny vyrobily divoženky, péra jsou lepená pryskyřicí, hroty připevněné lýkem...”
“Vidím,” přerušil ho zaklínač, dívaje se na mrtvé. Několik jich, jak se mi zdá, přežilo střelbu a proto dostali po hrdlech. Noži.”
Zpoza řad žoldáků, kteří stáli před ním, se vynořil další muž, hubený a menší, v kazajce z losí kůže. Měl černé, velice krátce zastřižené vlasy, šedivé tváře od hladce oholeného, černého porostu vousů. Zaklínači stačil jediný pohled na malé, úzké ruce v krátkých, černých bezprstých rukavicích, na bledé, rybí oči, na meč, na rukojeti dýk, trčících z opasku a z holínky levé boty. Geralt už viděl příliš mnoho zabijáků, aby okamžitě rozeznal dalšího.
“Máš bystré oči,” řekl černý velice pomalu. “Určitě jimi i dobře vidíš.”
“A to je dobře,” řekl šikmooký. “Co viděl, nechť vypravuje svému králi, Venzlav však stále trvá na tom, aby se divoženky nezabíjely, že prý jsou milé a hodné. Určitě k nim chodí na jaře a spí s nimi. Proto jsou hodné a dobré. Sami to zkusíme, až některou zajmeme živou.”
“I kdyby byla polomrtvá,” zachechtal se Brick. “No, k ďasu, kde je ten druid? Za chvíli je poledne a není po něm ani stopa. Měli bychom jít.”
“Co zamýšlíte?” zeptal se Geralt, nepouštěje Ciri ruku.
“A co je ti po tom?” zasyčel černý.
“No, proč hned tak ostře, Levecque,” usmál se ošklivě šikmooký. “My, poctiví lidé, nemáme přece žádné tajnosti. Ervyll nám poslal druida, velkého čaroděje, který dovede hovořit se stromy. Povede nás do lesa pomstít Freixeneta a zkusíme najít princezničku. To není žádná procházka, bratře, ale trestná ex... ex...”
“Expedice,” napověděl ten černý. Levecque.
“Ano. Od úst jsi mi to utrhl. Takže, pokračujte ve své cestě, bratře, protože tady může být zanedlouho horko.”
“Ááno,” řekl protáhle Levecque, dívaje se na Ciri. “Je to tady nebezpečné, obzvláště s děvčátkem. Divoženky jen číhají na taková děvčátka. Že, malá? Maminka čeká doma?” Ciri rozechvěle přikývla.
“Bylo by to špatné,” pokračoval černý, nespouštěje z ní oči, “kdyby se nedočkala. Určitě by utíkala ke králi Venzlavovi a řekla mu: Byl jsi příliš shovívavý k dryádám, králi a vidíš, moji dceru a mého muže máš na svědomí. Kdo ví, možná by si Venzlav znovu promyslel spojenectví s Ervyllem?”
“Přestaňte, pane Levecque,” zavrčel Junghans a svraštělá tvář se mu ještě víc zachmuřila. “Ať si jdou.”
“Sbohem, maličká,” Levecque natáhl ruku a pohladil Ciri po hlavě. Ciri se zachvěla a ucukla.
“Cože? Ty se mě bojíš?”
“Máš na ruce krev,” řekl tiše zaklínač.
“Ach,” Levecque zdvihl ruku. “Opravdu. To je jejich krev. Kupců. Díval jsem se, jestli někdo z nich nepřežil. Ale, bohužel, divoženky střílejí přesně.”
“Divoženky?” ozvala se chvějícím hlasem Ciri, nereagujíc na stisk zaklínačovy ruky. “Ach, šlechetný rytíři, mýlíš se. To nemohly být dryády!”
“Co to pištíš, maličká?” bledé oči černého se zúžily. Geralt sekl okem doprava, doleva, odhadl vzdálenost.
“To nebyly dryády, rytíři,” opakovala Ciri. “To je přece jasné!”
“Cože?”
“Přece ten strom... Ten strom je poražený! Sekerou! A dryády nikdy neporazí strom, že?”
“Ano,” řekl Levecque a podíval se na šikmookého. “Ach, jaká jsi chytrá holčička. Příliš chytrá.”
Zaklínač viděl už dříve jeho úzkou ruku s rukavicí, jak se pomalu plazí jako černý pavouk k rukojeti dýky. I když Levecque nespouštěl zrak z Ciri, Geralt věděl, že útok bude zaměřen proti němu. Počkal na moment. když se Levecque dotkl zbraně a šikmooký zadržel dech.
Tři pohyby. Jenom tři. Stříbrnými cvočky opancéřované předloktí praštilo černého do spánku. Než upadl, zaklínač už stál mezi Junghansem a šikmookým a meč se svištěním vyskakující z pochvy, zavířil ve vzduchu, rozsekávaje Brickovu skráň, skráň obra v mosazí pobité kazajce.
“Ciri, uteč!”
Šikmooký tasil meč a skočil. Nestihl to. Zaklínač ho sekl přes prsa, šikmo, odshora až dolů a okamžitě, využívaje energie úderu, zezdola nahoru, v kleku, rozsekávaje žoldnéře do krvavého X.
“Chlapi!” vykřikl Junghans k ostatním, kteří zkameněli úžasem. “Ke mně!”
Ciri přiskočila ke křivému buku a jako veverka vylezla nahoru po větvích a ztratila se v listí. Lesník po ní vystřelil, ale minul. Ostatní běželi, rozdělujíce se do půlkruhu, vytahujíce luky a šípy z toulců. Geralt, stále vkleče, složil prsty a udeřil znamením Aard, ne na lučištníky, protože byli příliš daleko, ale do písečné cesty před nimi, zasypávaje je prachem.
Junghans odskočil a hbitě vytáhl z toulce druhý šíp.
“Ne!” vykřikl Levecque, zvedajíce se se země s mečem v pravé, s dýkou v levé ruce. “Junghansi, nechej ho!”
Zaklínač se pomalu otočil, tváří v tvář k němu.
“Je můj,” řekl Levecque, potřásaje hlavou, otíraje si předloktím tvář a ústa. “Jenom můj!”
Geralt, předkloněný, se pohyboval v půlkruhu, ale Levecque nekroužil, zaútočil náhle, přiskakuje k němu dvěma skoky.
Je dobrý, pomyslel si zaklínač, s obtížemi odrážeje zabijákův meč krátkým mlýnkem, unikaje půlobratem bodnutí dýky. Odrazil úder, odskočil, spoléhal na to, že Levecque ho zkusí zasáhnout dlouhým, prodlouženým úderem a ztratí rovnováhu. Zabiják ale nebyl žádný nováček. Přikrčil se a taky zakroužil v půlkruhu, měkkým, kočičím krokem. Znenadání skočil, zatočil, zavířil mečem, zkracuje vzdálenost. Zaklínač mu nesel naproti, omezil se na rychlou horní finesu, která zabijáka přinutila odskočit. Levecque se přikrčil, odrazil úder a schoval roku s dýkou za záda. Zaklínač prozatím nezaútočil, nezkrátil vzdálenost, ale pohyboval se znovu v půlkruhu.
“Aha,” vycedil přes zuby Levecque a narovnal se. “Prodlužujeme zábavu? Proč ne. Dobré zábavy není nikdy dost.”
Skočil, zatočil se, jednou, podruhé, potřetí, v rychlém tempu provedl horní úder mečem a okamžitě, z levé strany, plochý, kosící úder dýkou. Zaklínač nepřerušoval rytmus odrážel rány, odskakoval a znovu se pohyboval v půlkruhu, nutil tak zabijáka, aby se otáčel. Levecque najednou couvl a vrhl se polokruhovitě opačným směrem.
“Každá zábava,” syčel skrz sevřené zuby, “musí jednou skončit. Co bys řekl na jeden úder, chytráku? Jeden úder a potom sestřelíme ze stromu tvého parchanta. Co ty na to?”
Geralt viděl, že Levecque pozoruje svůj stín, že čeká, až stín dosáhne jeho protivníka, a ukáže, že má slunce v očích. Přestal kroužit, aby zabijákovi ulehčil jeho záměr.
A zúžil zorničky ve svislé štěrbiny, dvě úzké čárky. Aby ho přelstil, zamračil se, předstíraje, že je oslepen.
Levecque skočil, zatočil se, rukou vyrovnal rovnováhu a současně bodl dýkou, udeřil z naprosto nečekaného úhlu, zezdola, mířil do rozkroku. Geralt skočil dopředu, obrátil se, odrazil úder, ohnul přitom rameno a loket stejně nemožně, i odrazil zabijáka silným úderem a sekl ho koncem ostří přes levou tvář. Levecque ucukl a chytil se za tvář. Zaklínač se vytočil do půloblouku, přesunul váhu svého těla na levou nohu a krátkým úderem mu rozsekl krční tepnu. Levecque se sesunul, chrlil krev, spadl na kolena, přelomil se a zaryl obličej do písku.
Geralt se pomalu otočil k Junghansovi. Ten, se zuřivě sešklebenou zamračenou tváří, napjal luk. Zaklínač se přikrčil a uchopil meč obouruč. Ostatní žoldnéři také v nastalém tichu napjali luky.
“Na co čekáte!” vykřikl lesník. “Střílejte! Střílejte po nich...”
Zakopl, zachvěl se, popošel dopředu a spadl na obličej. Z krku mu trčel šíp. Šíp měl na konci pruhovaná péra z křídel bažantí slepice, obarvená do žluta ve vývaru z kůry.
Šípy vyletěly se svištěním a syčením po dlouhých, plochých obloucích, z černé lesní stěny. Letěly zdánlivě pomalu, šuměly péry a zdálo se, že nabírají sílu a rychlost teprve po dopadu na cíl. A dopadaly bezchybně, kosily nastrogské nájezdníky, porážely je do písku na cestě, bezvládné a sťaté, jako slunečnice posekané srpem.
Ti, kdo přežili, se vrhli ke koním, až se navzájem poráželi. Šípy nepřestávaly svištět, kosily je v běhu, srážely ze sedel. Jenom třem se podařilo přinutit koně do trysku a s křikem odjet, rozdírajíce ostruhami boky ořů. Ale ani oni neunikli daleko.
Les se uzavřel, zatarasil cestu. Najednou už tu nebyla sluncem zalitá, písčitá silnice. Byla sevřena neprostupnou stěnou černých kmenů.
Nájezdníci zarazili koně, zaraženi a ztuhlí, snažili se vrátit, ale šípy létaly nepřetržitě. A dostihly je, vyhodily ze sedel v dupotu a ržání koní, v křiku.
A pak nastalo ticho.
Stěna lesa, která uzavírala silnici, se ztratila, smazala se, duhově zasvítila a zmizela. Znovu byla vidět cesta a na té cestě stál šedý kůň a na něm seděl jezdec - mohutný, s plavou, špičatou bradkou, v kazajce z tulení kůže, přepásané napříč šerpou z kostkované vlny.
Sivák, pohazující hlavou a hryzající udidlo, postoupil dopředu a odfrkuje, vysoko vyhazoval předními kopyty, vyhýbaje se mrtvolám a pachu krve. Jezdec, napřímený v sedle, zvedl ruku a do větví stromů udeřil náhlý poryv větru.
Z houštin na vzdáleném konci lesa se vynořily malé postavičky v přiléhavých oděvech skládajících se ze zeleně a hnědi, s pruhovanými obličeji pomalovanými ořechovou slupkou.
“Ceádmil, Wedd Brokiloéne!” zavolal jezdec. “Fáill, Aná Woédwedd!”
“Fáill!” odpověděl hlas od lesa, tichý jako závan větru. Zelenohnědé siluety začaly mizet, jedna za druhou, rozpouštět se v houštině lesa. Zůstala jenom jedna, s rozevlátými vlasy medové barvy. Ta vystoupila o několik kroků; přistoupila blíž.
“Va fáill, Gwynbleidd!” zavolala a pfistupila ještě blíž.
“Sbohem, Mono,” řekl zaklínač. “Nezapomenu na tebe.”
“Zapomeň,” odsekla hrdě, upravujíc si toulec na zádech. “Žádná Mona není. Mona, to byl sen. Jsem Braenn. Braenn z Brokilonu.”
Znovu mu zamávala. A pak zmizela. Zaklínač se otočil.
“Myšilove,” řekl, dívaje se na jezdce na sivákovi.
“Geralte,” kývl hlavou jezdec, přeměřuje si ho chladným i pohledem.
“Zajímavé setkání. Ale začneme od vážnějších věcí. Kde je Ciri?”
“Tady!” vykřikla dívenka ukrytá v listoví. “Můžu už slézt?”
“Můžeš,” řekl zaklínač.
“Jenže já nevím jak!”
“Stejně, jako jsi tam vylezla. Jen opačně.”
“Bojím se! Jsem úplně nahoře!”
“Říkám, slez! Máme spolu řeč, má panenko!”
“O čem?”
“Proč jsi, u všech čertů vylezla nahoru, místo abys utekla do lesa? Utekl bych za tebou a nemusel... Ach, k ďasu, slez!”
“Udě!ala jsem to stejně jako kocour v té pohádce! Ať udělám cokoliv, tak je to vždycky špatně. Proč, ráda bych věděla.”
“Já taky,” řekl druid, sesedaje z koně. “Chtěl bych to vědět. I tvoje babička, královna Calanthé, by to chtěla vědět. Tak dělej, slez princezno.”
Ze stromu se sypalo listí a suché větvičky. Potom se rozlehl ostrý zvuk trhané tkaniny a nakonec se objevila Ciri, sjíždějící rozkročmo po kmeni. Místo kapuce měla na kazajce malebný cár.
“Strýček Myšilov!”
“Ve vlastní osobě,” objal druid dívenku.
“Poslala tě babička, strýčku? Zlobí se hodně?”
“Jen trochu,” usmál se Myšilov. “Je příliš zaneprázdněná namáčením rákosky. Cesta do Cintry, Ciri, nám chvíli potrvá. Využij času a vymysli si vysvětlení pro své chování. Smím-li ti radit, mělo by být krátké a stručné. Takové, které by šlo říct rychle, velice rychle. Ale i tak si myslím, že nakonec budeš muset křičet, princezničko. Velmi, velmi hlasitě.”
Ciri se bolestivě ušklíbla, pokrčila nos, tiše zakňourala, ruce jí reflexivně škubly směrem k ohroženému místu.
“Pojďme odtud,” řekl Geralt, rozhlížeje se kolem. “Pojďme odtud, Myšilove.”

VIII.
“Ne,” řekl druid. “Calanthé změnila plány, nepřeje si už manželství Ciri s Kistrinem. Má své důvody. Nakonec, snad ti nemusím vysvětlovat, že po té ošklivé aféře s předstíraným přepadením kupců král Ervyll v mých očích dost pozbyl na reputaci, a moje oči mají v království svou váhu. Ne, ani se do Nastrogu nepodívám. Odvezu malou rovnou do Cintry. Pojed s námi, Geralte.”
“Proč?” zaklínač pohlédl na Ciri, dřímající pod stromem, zahalenou Myšilovovým kožichem.
“Dobře víš, proč. To dítě je ti souzeno, Geralte. Potřetí, ano, už potřetí se křižují vaše cesty. Metaforicky, samozřejmě, zvlášť když jde o dvě poslední setkání. Snad tomu nechceš říkat náhoda?”
“Jaký je v tom rozdíl, jak tomu budu říkat,” pousmál se zaklínač nevraživě. “V pojmenování to není, Myšilove. Proč mám jet do Cintry? Už jsem v Cintře byl, už jsem křižoval, jak jsi to řekl, cesty. No a co?”
“Geralte, vyžádal sis kdysi přísahu od Calanthé, od Pavetty a jejího muže. Přísaha je dovršena. Ciri je Překvapení. Osud si žádá...”
“Abych si to dítě vzal a udělal z ní zaklínače? Holku? Podívej se mi do očí, Myšilove. Vypadám snad jako nějaká hezká holka?”
“Jdi k čertu se zaklínačstvím,” rozzlobil se druid. “O čem to vlastně mluvíš? Co to s tím má společného? Ne, Geralte, vidím, že ty nic nechápeš, musím ti to říct jasně. Poslouchej, každý hlupák, i ty, si může vyžádat přísahu, může požádat o oběť a nestane se kvůli tomu zvláštním. Zvláštní je to dítě. A zvláštní je svazek s ním, který vzniká, když se dítě narodí. Ještě jasněji? Prosím tě, Geralte, od okamžiku narození Ciri se přestalo počítat s tím, co chceš a co plánuješ. Nemá žádný význam co nechceš a čeho se zříkáš. Ty se, to je snad jasné, už vůbec nepočítáš! Nechápeš?”
“Nekřič, probudíš ji. Naše Překvapení spí. A až se probudí... Myšilove, dokonce i z neobvyklých záležitostí se Ize... se lze někdy vyvléknout.”
“Víš přece,” zmrazil ho druid pohledem, “že vlastní dítě nebudeš nikdy mít.”
“To vím.”
“A vzdáš se?”
“ Vzdám. Nebo snad nesmím?”
“Smiš,” řekl Myšilov. “Ano, ovšem. Ale riskuješ. Existuje takové staré pořekadlo, které říká, že meč osudu...”
“... má dvě ostří,” dokončil Geralt. “Slyšel jsem ho.”
“Dělej, jak myslíš,” Druid odvrátil hlavu a odplivl si. “Když pomyslím na to, že jsem byl připraven nastavit za tebe krk...”
“Ty.”
“Já. Na rozdíl od tebe já v osud věřím. A vím, že je nebezpečné hrát si s dvousečným mečem. Nezahrávej si, Geralte. Využij šance, která se ti naskytla. Udělej z toho, co tě s Ciri svazuje, normální, přirozený svazek dítěte a poručníka. Protože, když to neuděláš, tak... Tak se ten svazek může projevit jinak. Hrozivěji. Negativně a destruktivně. Chci před tím ochránit tebe i ji. Kdyby sis ji chtěl vzít, nebyl bych proti. Vzal bych na sebe riziko a vysvětlil Calanthé, proč tomu tak je.”
“Jak můžeš vědět, že by se mnou Ciri chtěla odejít? Ze starých věšteb?”
“Ne,” řekl vážně Myšilov. “Proto, že usnula teprve potom, co jsi ji přikryl. Že vykřikuje ze spaní tvé jméno a hledá ručkou tvoji roku.”
“Nech toho,” Geralt vstal, “nebo se rozpláču. Měj se, vousáči. Klaním se Calanthé. A v zájmu Ciri... něco vymysli.”
“Neutečeš, Geralte.”
“Před osudem?” zaklínač si přitáhl popruh ukořistěného koně.
“Ne,” odpověděl druid s pohledem upřeným na spící holčičku. “Před ní.”
Zaklínač pokynul hlavou, vyskočil do sedla. Myšilov seděl nehybně a hrabal se klackem v dohasínajícím ohni. Odjížděl pomalu, vřesem, sahajícím až ke třmenům, po úbočí, klesajícím do údolí, k černému lesu. “Geraaalte!”
Ohlédl se. Ciri stála na vrcholu kopce, jako maličká, šedá figurka s rozevlátými, šedými vlasy.
“Neodjížděj!”
Zamával jí rukou.
“Neodjížděj!” křičela tence. “Neodjííížděj!”
Musím, pomyslel si. Musím, Ciri. Protože... já vždycky odjíždím.
“Stejně mi neutečeš!” vykřikla. “Nemysli si! Neutečeš! Jsem tvůj osud, slyšíš?”
Žádný osud není, pomyslel si. Neexistuje. Jediné, co je všem souzeno, je smrt. Smrt je druhé ostří dvousečného meče. Jedním jsem já. A druhým je smrt, která jde za mnou krok za krokem. Nemůžu, nesmím tě vystavovat nebezpečí, Ciri.
“Jsem tvůj osud!” přiletělo k němu z vrcholu kopce. tiše, zoufale.
Pobídl koně ostruhami a ponořil se do studeného a mokrého černého lesa jako do propasti, do toho přátelského a známého stínu, do soumraku, jenž nikde nekončí.

Scannovani: Scalinger
Korektura: Laddobar

Laddobar Web - Sapkowski