Tohle celé je převzato odněkud - za nic neručím ; )
(podle serveru Travelog CZ)
Co je potřeba vědět než vyjedete a až tu budete:
- platný cestovní pas ČR s platným americkým vízem odpovídajícím typu cesty
- doba platnosti pasu musí podle amerických zákonů přesahovat o 6 měsíců povolenou dobu pobytu. Při turistických cestách bývá doba pobytu v USA povolována max. na 6 měsíců od vstupu na území USA. Platnost českého pasu by měla být v době vstupu na území USA v těchto případech nejméně na 1 rok.
- pro řízení motorových vozidel v USA cizincem je nutný mezinárodní řidičský průkaz. Při žádosti o jeho vydání je nezbytné vyžadovat mezinárodní řidičský průkaz (MŘP) vydaný podle přílohy k Ženevské úmluvě z roku 1949 (USA nejsou smluvní stranou Vídeňské úmluvy z roku 1968). Platnost MŘP je 1 rok, což je pro turistické cesty dostačující.
- doklady o sjednaném pojištění (pojistka) s kontaktní adresou a telefonem v USA.
Je vhodné pořídit si před cestou kopie všech dokladů a uschovat je na odděleném místě. Ztrátu či krádež dokladů hlaste okamžitě policii a příslušnému konzulárnímu pracovišti.
Je také užitečné vzít si s sebou několik fotografií pasového formátu a seznam důležitých telefonních čísel na velvyslanectví, generální a honorární konzuláty.
- doporučuje se vybavení platební kartou hlavně pro cestovatele, kteří mají v úmyslu si půjčit pro cestování v USA motorové vozidlo. Uznávané a používané kreditní karty v USA jsou Visa, MasterCard, American Express, Discover. Velmi se doporučuje používání cestovních šeků pro jejich bezpečnost v případě krádeže.
Vízum lze obdržet na kterémkoliv zastupitelském úřadě, resp. konzulátu USA v cizině. Lze však doporučit podání žádosti v ČR.
Vízum lze získat na základě řádně zdůvodněného účelu cesty, často si konzulární úředník ověřuje údaje uvedené v žádosti o vízum ústním pohovorem. Pozvání k turistické cestě ověřené americkým notářem (Notary Public) není při žádosti o turistické vízum povinné, ale jeho předložení je užitečné zejména při příjezdu do USA v okamžiku, kdy imigrační úředník rozhoduje o povolení ke vstupu na území a dále u všech osob bez pracovního poměru vč. studentů, čerstvých absolventů škol a důchodců. Přihlašovací povinnost v USA neexistuje.
Doba pobytu cizince na teritoriu USA je sledována Imigrační službou USA (Immigration and Naturalization Service - INS) prostřednictvím počítačového vyhodnocování karet I-94. Jedná se o bílou kartičku, kterou po povolení vstupu připne imigrační úředník do pasu cestovatele a vyznačí na ní dobu, po kterou cestovatel může legálně pobývat na území USA (při turistických cestách max. 6 měsíců).
Při vstupu na území USA je nutné předložit:
a) vyplněnou imigrační kartu I-94, jejíž oddělený díl se odevzdává při opouštění země
b) vyplněnou celní deklaraci 6059B.
Formuláře a) a b) obdrží cestující na palubě letadla nebo lodi před přistáním, nebo přímo na hraničním přechodu. Je důležité, aby doklady byly vyplněny ve všech rubrikách a správně - v angličtině. Nesprávné nebo nepravdivé vyplnění formulářů může způsobit komplikace při rozhodování o povolení vstupu na území USA. Pokud cestovatel dokladu nerozumí, je v jeho zájmu požádat o pomoc spolucestujícího nebo člena posádky letadla.
Před vstupem na území USA je cestovatel prověřován imigračním úředníkem , který má široké rozhodovací pravomoci a může rozhodnout o nevpuštění cestovatele na území USA. V případě nejasností během pohovoru může žádat o spojení s konzulátem. V průběhu pohovoru je nezbytné odpovídat přesně na kladené otázky, ale současně být aktivní a energicky hájit své postavení. V případě pochybností o správnosti postupu je možné žádat o přítomnost nadřízeného (supervisor). Pokud imigrační úředník zamítne vstup na území USA, může cestovatel dobrovolně odjet nejbližším spojem do ČR (v tomto případě podepisuje prohlášení, že je ochoten se vrátit, resp. se vzdává práva žádat o vstup na území USA ) nebo žádat o slyšení před imigračním soudcem. V druhém případě však může být držen ve vazbě až do termínu slyšení, který může být stanoven až např. po 3 týdnech od příjezdu. Po negativním rozhodnutí imigračního soudce následuje deportace a cestovatel nemá 3-5 let nárok na získání amerického víza.
Je striktně zakázán dovoz většiny druhů zejména čerstvých potravin a zemědělských výrobků (včetně svačiny z letadla). Je však dovoleno dovážet pečivo vč. chleba a tvrdé a uzené sýry (ne tvaroh). Dále je možné dovážet konzervované ovoce v originálních obalech a rovněž průmyslově konzervované maso (v originálním balení). Z povolených poživatin lze dále jmenovat dovoz cukrovinek (ne plněných), pražených kávových bobů, suché rýže, čaje, sušeného koření.
Dovoz předepsaných léků pro osobní potřebu je s výjimkami dovolen. Je zakázán dovoz narkotik.
Při dovozu domácích zvířat musí být u psů a koček prokázáno, že jsou prosti infekční nemoci, přenosné na člověka. Očkování proti vzteklině není nutné u dovozu zvířat z oblastí nepostižených vzteklinou. V případě i drobného zranění domácího zvířete je nutné, aby zranění bylo odborně ošetřeno. U ostatních domácích zvířat mohou být uplatněna i přísnější omezení (zejména u ptáků a plazů), některé druhy zvířat je přísně zakázáno do USA dovážet. Není dovoleno dovážet bez povolení rostliny a neupravená semena.
Dovoz i vývoz finančních prostředků v částkách převýšujících USD 10 000,- je třeba deklarovat na celním dotazníku (Customs Form 4790). Návštěvníci musí deklarovat celkovou hodnotu všech dárků a předmětů komerční povahy, vč. vzorků, které do země přivážejí. Osvobozené od cla jsou předměty v hodnotě do USD 100,- . Desetiprocentní clo se vyměřuje na předměty v hodnotě od USD 100,- do USD 1000,- .
Pojištění pro pobyt v USA není povinné, jeho sjednání se však důrazně doporučuje s ohledem na finanční komplikace, které by mohly nastat v případě nutnosti vyhledat při pobytu v USA lékařskou péči, např. při úrazu, autonehodě apod. Pojištění lze sjednat u českých pojišťoven. U některých typů studentských pobytů může být pojištění vyžadováno.
Povinná výměna valut neexistuje.
Nejlevnější dopravní prostředek v USA je autobus. Při jeho použití je však nutné zachovávat opatrnost s ohledem na krádeže a možné přepadení v okolí zastávek, zejména u společnosti Greyhound. Generální konzulát v Los Angeles nedoporučuje použití autobusů k cestám do Los Angeles.
Zapůjčení automobilu je vázáno na vlastnictví kreditní karty, ev. složení zálohy, často také na předložení mezinárodního řidičského průkazu. Je možné konzultovat české pobočky nejrozšířenějších amerických půjčoven automobilů (Hertz, Avis, apod.) před cestou do USA a půjčení auta je možné u nich předem zařídit. Ceny jsou stanoveny dle délky půjčení a třídy vozu, s možností různých slev. Je nutné řádně porozumět a pečlivě si pročíst podepisovanou smlouvu zvláště vzhledem k možnému omezení ujetých mílí, případně omezení možnosti jízdy pouze v jednom státě. Dodatečnými položkami ceny půjčovného je pojištění vozu a pojištění odpovědnosti za zdraví osob (každá cca 10,- USD/den), které se doporučuje uzavřít. Orientační ceny půjčovného u menších os. vozů jsou cca 200,- USD/týden, USD 370,- /2 týdny, USD 650,- /1 měsíc.
Některé frekventované úseky dálnic jsou zatíženy mýtným (např. Washington - New York USD 20,- USD, Miami - Orlando USD 12,- ).
Při nákupu ojetého automobilu je nutné informovat se předem na podmínky registrace a získání značky. Jízda bez značky je kvalifikována jako dopravní delikt a sankcionována pokutou, vlastník neoznačeného auta může být zadržen a umístěn do vazby.
Stravování výlučně v restauracích je poměrně drahé, lze si však vybrat hotová jídla v rámci široké cenové škály. Tzv. rychlé občerstvení (McDonald, Burger King) je cenově srovnatelné se stejnými restauracemi v ČR. Doporučuje se nakupovat potraviny ve velkých supermarketech. Občerstvení včetně teplého jídla lze obdržet i u některých čerpacích stanic.
Ubytování v kempech je možné a obvyklé. Ceny za místo pro stan se pohybují okolo USD 15,-. Doporučuje se poměrně hustá síť kempů KOA (Kampers of America), které jsou standardně vybaveny obchodem, pračkami, obvykle bazénem a sportovištěm. Zde se ceny pohybují mezi USD 20,- - 30,- . Lze využít členství v KOA, opravňující k 10 % slevě. Existuje široká síť nejrůznějších kategorií hotelů a motelů nižší a střední kategorie (cena za 1 noc řádově od USD 30,- do USD 80,-).
Zdravotní péče je zpravidla kvalitní, avšak finančně velmi náročná - např. jednoduché ošetření zubu stojí okolo USD 60,-. Důrazně se doporučuje před odjezdem uzavřít zdravotní pojištění na naléhavé lékařské zákroky alespoň do výše USD 50 000.-
Čau šmejdi, zdravím kluky familierně. Jedeme ? Jedem. Tak jedem. Teda, že s tebou budu na dovolený v Řecku a pak tě ještě povezu na letiště až pojedeš do Ameriky to bych teda neřek´. Tuto historickou větu pronesl Milan, náš řidič. No co byste taky chtěli, je z Hradce Králové. Cestou si chvíli povídáme a potom usínáme. Budím se před letištěm. Posílám ještě textovku Jitce abych zjistil jestli spí. Nespí. tak jí posílám ještě z terminálu zprávu a potom to musím vypnout. Našla mne Věruška. Přišla se na mne podívat. Hodná holka. Říká že Daew dorazí asi trochu později jak je jeho zvykem. Nelže. Zatím si vyplníme visačky se jmény a adresou hotelu v Miami kde máme zajištěné fiktivní rezervace. Robert mne tedy prosí o papír s tou adresou. Jo, jdu pro něj. Čoveče, tady není. Tady taky není, tady taky ne a tady taky ne. Ještě tady. A tady taky není. Já ho, kluci, nemám. Já to ty vole zapomněl. Asi doma. Tam nikdo není, je tam úplně prázdno. Cože ? Seš debil ? Tak to na to teda serem´ a jedeme domů. Nenechám se vyhodit ze států. To to radši vodložím. Hele, Daew. Čau Daewe, jak je ? Jo, klid. Ty vole, co ta adresa ? Za dvacet minut letíme. Jo, počkej. Něco zkusím. Volám Barušce. V Bostonu je sice jedna hodina v noci ale snad to skousne. Ahoj Báro, tady Koudy. Nazdar Koudy ... víš kolik je hodin ? Jedna v noci. Jo, já vím. Něco bych od tebe potřeboval. Nechal jsem doma papír s adresou naší hotelové rezervace a tak bych potřeboval nějakou jinou. Abychom ji mohli udat na immigration. Mohl bych tu tvou ? Jo ? To je skvělý. Tak já poslouchám, můžeš diktovat. Co ? Jo. Mr. and Mrs. Hill ....... Jo, mám to. Díky moc. A jak se vlastně máš ? Dobrý ? Kluci se ti chystají poslat nějaký video a fotky z různých akcí. Tak se těš. Jo a měj se fajn. Jo, vozvu se hned jak někam dorazíme. Hned jak to půjde. Jo, měj se hezky. Pablo se štve. Jestli jí ještě jednou řekneš ať se má hezky tak ti dám do huby. Ty vole, Pablo, klid, ne ? Tak Barčo, měj se hezky a já se ozvu. A díky. Ahoj. Adresu tedy máme. Tak čau Věruš, čau Daewe, mějte se. A pozdravujte ostatní. Ještě odevzdat telefony Milanovi a šup do fronty k odbavení.
A letíme do Zurrichu. Slabá hodinka ve vzduchu, pilot je génius. Ani to nedrclo. Z letu jsem měl houby. Prospal jsem letušky i jídlo. Stejně to ale byly jenom keksy, oříšky a pití. Tak z letiště jenom pošlu pohled Jitce. Nabral jsem si je už včera v kině. Takové ty pohledy zadarmo. A teď už jenom budeme hlídat náš let. Jsme trochu nervózní. Jasně si uvědomujeme že by nás mohli domů poslat už odsud. Je to taková hra na kočku a myš. A my ta kočka tedy rozhodně nejsme. Proklouznout ale musíme. Letiště je plné cizinců všech barev, národností a ras. Doufáme že jsme vybrali dobře. A už jsme tu. Úředník je dost divnej. Je to něco mezi Afričanem, Arabem a Američanem. Všechno je to na a. Pablo i já jsme prošli. Robert je zachycen a chlapík studuje jeho pas. Nakonec ho pouští když říkám že tenhle frajer jede se mnou. Švýcarsko je krásná země. Alespoň podle betonu na letišti a záchodků v budově terminálu. Známka na pohled za dva dolary je taky pěkná. Divím se ceně, ze států stojí pohled sedmdesát pět centů a ze Švýcarska dva dolary. To je teda bordel. Už si maluju jak budu celou cestu v letadle poslouchat cédéčka. Pěkně jsem promakal zavedení sluchátka do ucha rukávem aby to nebylo vidět. Letušky by bylyy naštvaný kdyby zjistily že mám zapnutý discman. Budu dělat že spím nebo budu skutečně spát a nikdo nic neuvidí. Lucie, Gun´s n´ roses, Golden Earring a další. Po dvou písničkách mi dochází baterky. Ty ostatní jsou v zavazadle dvě paluby pod námi. Takhle to vypadá když jste v řiti. A to jsme ani neodstartovali. Máme před sebou devět nebo deset hodin letu a já nemám vůbec žádnou představu o tom jak je strávím. Je to hnus. Letušky hlásí deset minut do startu. Prohlížíme si naše místa. Každý pasažér má k dispozici malou televizi s volitelnými programy, palubní telefon, sluchátka na muziku a multifunkční ovladač na televizi a videohry. Některé programy můžete sledovat pouze za poplatek pět dolarů odečitatelný čtečkou kreditních karet na boku ovladače. Nekupujeme. Ta cesta bude k zešílení. Pablo sedí vedle nás v uličce, Robert a já sedíme spolu na dvojce u okénka. Ještě se pokouším akci zrušit a tvrdím že na to kašlu. Kluci mne chytají a už jedeme. Startujeme. Let je klidný. Chvílemi usínám, chvílemi se koukám na televizi. Pevně se rozhoduji že tentokrát jídlo ani letušky nezaspím. Poslouchám muziku z palubního přehrávače. Je to Čtvero ročních období od Vivaldiho i s výkladem nějakého vědátora. Hudba je krásná. Podmanivá. Začíná se mi stýskat asi po deseti minutách. Paní za námi po hodině letu zvrací. Dost nechutně. Zápach je mocný a ani nám se nedělá nejlépe. Pouštíme na sebe ventilátory a je to lepší. Pár sedadel před náma sedí nějaký polodebilní čtrnáctiletý Američan. Má na hlavě takovou tu malinkatou čapku co nosí rabíni a jeho spodní ret je ohrnutý do mocné křivky. Mohlo by se mu na něm i otočit auto. Pablo sedí vedle ošklivé holky z Albánie. Hledám jestli tu nemají padák, že bych snad vypadnul. Přemýšlíme jestli by šlo unést letadlo. Ale Boeing airbus by asi na pardubickém letišti nepřistál a do Hradce Králové se mi nechce. Koukáme na filmy, jíme, koukáme, jíme, spíme, jíme, koukáme, jíme, spíme a koukáme. Každou chvilku se před námi objevují údaje o stavu letu. Vzdálenost, výška, poloha, teplota okolí. Venku je zima. Na záchod je většinou fronta ale dá se to vychytat i bez ní. Jak se pomalu zkracuje vzdálenost k východnímu pobřeží severní Ameriky začínáme nejapně vtipkovat. Vyplňujeme imigrační formuláře a lžeme v nich jako když tiskne. Já například jsem obchodník na pracovních prázdninách. Robert říká Pablovi že mu páchne z pusy a že ho proto nepustěj´ dál. Pablo to Robertovi oplácí a barvitě líčí co všechno smrdí jemu. Oba se potom smějou mě. Já jsem naštvanej a proto se jim pro jistotu směju taky. Smrdíte jak cikánský hračky a vypadáte jako kreténi. Já na to seru a jedu domů. Láska je mocná, já nemocný.
pátek 28.2. 2000 - New York
A konečně ho vidíme. New York. Obrovské město veliké stovky kilometrů. Gigant. Letadlem přes to letíte snad půl hodiny. Nejdřív jdou rozeznat jen tovární komíny, potom velké silnice a křižovatky, budovy, silnice, auta, lidi, semafory. A už to žuchlo. Je v nás malá dušička. Jdeme zachraňovat místní ekonomiku a oni nás tu určitě nebudou chtít. Příštích deset minut rozhodne leccos z našich osudů. S vyplněmýna I-94 jdeme do fronty a vydáváme se napospas úředníkům Immigration and naturalization service of the United States of America. Koho nepustí, letí bez pardónu domů. První prošel Pablo. Ou Kchej. Robert mizí někam dozadu. To není ani trochu dobré. Kromě toho že z jeho hlavy čerpáme všechny naše zkušenosti a že má u sebe všechny kontakty na naše potenciální zaměstnavatele může jeho pobyt zde skončit ještě dříve než začal. Já procházím bez nejmenších problémů ale povolení k pobytu dostávám pouze na tři měsíce. A to je málo. Čekáme s Pablem na Roberta. Ten čeká na tlumočníka. Robert se k nám na okamžik vrací.
Konečně. Teprve teď poznáváme jak špatně jsme se domluvili. Nic bychom bez něho nesvedli a pokud ho pošlou domů ani se to nedozvíme. Robert nám tiskne do ruky telefonní čísla na kluky co by nás měli zaměstnávat. Bere si tašku a jde zpátky. Říká, že ho asi pošlou domů. Čekáme. Deset minut, dvacet minut. Konečně se hrne Robert i jeho taška. Dostal to ale pouze na dvacet dní. Pablo na šest měsíců, já na tři. Ale jsme tady. Hned u vchodu na parkoviště nás chytají za rukáv taxikáři. Ptají se jestli nechceme taxi. Protože se tu nevyznáme, domlouváme se s jedním z nich. Vypadá docela normálně. Černej černoch ve velkým bouráku. Ale nemá ani taxametr. Domlouváme pevnou taxu padesát dolarů za všechny tři osoby a zavazadla. A musí nám sehnat hotel tak za šedesát, sedmdesát babek. Cestou nás upozorňuje na několik zajímavostí. První z nich je stavba sloužící k přistávání a startování létajících talířů z filmu "Man in black" s Tommy Lee Jonesem a Willem Smithem. Jedeme i tím tunelem co oni když honili "brouka". Nakonec se po menších tahanicích ubytováváme v hotelu Madison na dvacáté sedmé východní ulici na Mannhatanu. Stojí to devadesát pět babek a jsou tu samý černoši. Asi to nějak souvisí také s tím že řidič našeho taxíku je černoch. Při placení nás upozorňuje abychom zůstali uvnitř vozu. Platit venku se prý nevyplácí. Vyplňujeme přihlašovací blanket a jdeme se zabydlet. Rozhodujeme se vybydlet hotelový pokoj do maximální možné míry. Sprcha a povalování v posteli patří k základu. Převlečení a umytí jsme vyrazili do města. Chceme se tu trochu rozhlédnout a já bych se rád podíval na nějaký muzikál na Broadwayi kdyby byl čas. Musíme ale zjistit kde je autobusové nádraží nebo si obvolat letecké společnosti a zajistit si nějakou levnou letenku. Autobusové nádraží je vlastně tzv. Bus terminal společnosti Greyhound. Je to největší autobusový dopravce na dálkových linkách. Pokud to bude možné, přemístíme se zítra na Floridu, tam bude jistě tepleji. Tady jsou tak dva pod nulou. New York je obrovský, obrovský. Žádné další město se mu snad nemůže rozlohou rovnat. Je to gigant. Ulicemi proudí tisíce aut a já si kladu otázku jak budu v takové šílené a chaotické skrumáži řídit auto. Asi těžko. Podle mapy centra New Yorku z metra si rovnáme orientaci a zjišťujeme že jsme asi tři bloky od Greyhound terminálu. Tak jsme to tedy našli a ani to nebolelo. Robert volá z telefonního automatu Láďovi a zjišťuje co a jak. Máme jet na Floridu do Jacksonwille nebo do Panama City. Zjistili jsme spoje a vydali se na cestu do hotelu. Udělala se pěkná zima. Dorazili jsme s taškami jídla z čínské restaurace úplně zmrzlí. Najedli jsme se, napili, umyli a koukáme na televizi a jdeme spát.
sobota 29.1. 2000
Ráno vstáváme v 5.30. Ještě jsme si nezvykli na časový posun. Koukáme na televizi, posloucháme muziku, snídáme, tlacháme a balíme věci do batohů a tašek. Prohlížím si podrobně ty kondomy co mi na každým terminálu tak hrozně pískaly při průchodu detektorem kovů. Nic zvláštního, kondomy. Dávám je pro jistotu do batohu. Píšeme pohledy. Robert je zdravě naštvanej že jsme koupili jenom tři za jeden dolar když jinde jich jde koupit i deset nebo patnáct za dolar. Mohli bysme s nimi tapetovat. Voláme domů našim rodičům, manželkám a děvčatům že jsme v pořádku. Asi jsou rádi. Já jsem se dovolal jenom našim. Na mobily to nějak nejde a normální telefon na Jitku nemám. Tak se balím a jdu do kavárny k počítači s internetem. Čtyři minuty stojí dolar. Píšu až mě pálí prsty. Nakonec jsem přes Paegas sms bránu poslal asi osm textovek na mobily za dva baky. Posílám je ještě pro jistotu na maily ale stejně nevím jestli to dorazilo. Ale mám alespoň pocit že jsem vykonal maximum pro to abych dal o sobě vědět. Odhlásili jsme se z hotelu a platíme účet. Kluci platí za telefon třicet pět dolarů. To je neuvěřitelná suma. Ale hádejte se s černým recepčním. Radši jdeme. Pěšky na Bus terminal je to asi půl hodiny chůze. Jdeme koupit lístky na cestu do Panama City. Černoška u přepážky je odporná, více muž než žena. Její sdělení nejdříve nechápeme ale vzápětí nám dochází že dnes asi neodjedeme. Sněhové bouře v centrální části východního pobřeží, zejména pak v Severní a Jižní Karolíně ochromily dopravu a autobusy na jih nejezdí. Co teď ? Hotel jsme již vyklidili, vrátit se tam by byl trapas. Nakonec si kupujeme lístky kam až to jde a to je Baltimore. Tam počkáme na to jak se události vyvinou.
sobota 29.1. 2000 - Baltimore
Přijíždíme pozdě odpoledne. V autobuse za námi seděla rodina s roztroušenou sklerózou a roztroušenou svačinou. Je nám z nich kolektivně zle. Jeden chlap jel v holinkách a to dneska odpoledne bylo skoro dvacet stupňů. Začal si je sundávat a jednu nohu přitom strčil Robertovi skoro až do pusy. Je to hnus. Jen tak tak jsem ho ukecal aby toho chlapa neztloukl. Vystupujeme na stanici Greyhound bus terminal a jdeme se zeptat na spojení jižním směrem. Stav se nezměnil, nic nejede. Máme to zkusit v pondělí. Sháníme taxi a hledáme motel. Taxikář je černej a v motelu skoro všichni. Už si ale začínáme zvykat. Sedmdesát sedm babek za noc a tři osoby. Máme mezery v běžných konverzačních frázích. Zatímco si nalévám kafe recepční se s Robertem domlouvá na pokoji. Ptá se jestli chceme jednu nebo dvě postele. Robert tvrdí že jedna stačí. Uháním to zarazit a opravuju na dvě postele. Robert si rovná pojmy "bed" - postel a "bedroom" - ložnice. Ta nám asi jedna stačí. Vybalit, vykoupat, oholit a pustit televizi. Chceme si koupit nějaké jídlo ale v sobotu večer den před Super bowl day jsou ulice vymetený. Obchody zavřely a tak se musíme spokojit, jako už mnohokrát v týhle proklatý zemi, s potravou značky Mc Donald. Jdeme brzo spát, jsme unavení. Televize je nudná a naše ksichty jsou taky pořád stejný.
neděle 30.1. 2000 - Super bowl day
Kapr je hňup. Toto napsal Pablo když jsem si zaléval čaj. Nevím co tím myslí. Kapr se říká mě tak bych to mohl brát i osobně. Vstáváme zase brzo, asi v pět třicet. Ještě pořád nejsme zvyklí. Koukáme na televizi, posloucháme cédéčka a tak. Jdu si do recepce pro ranní kafe a nějakej černej pošuk mne plácá po ramenou a ječí mi rovnou do ucha že dneska je "Super bowl day, hey, hey". Chvilinku nechápu ale pak se mi rozsvěcí. Super bowl je finále v americkém fotbalu. To je tady víc než Vánoce, den nezávislosti a svatý Valentýn dohromady. Město úplně umřelo. Tak mu taky říkám že dobrý, skvělý a tvářím se přitom jaksepatří nadšeně aby bylo vidět že to žeru s nima. Jdu si nabrat nový kafe. To původní je na zemi. Myjeme se, snídáme "breakfast" od Mc Donalda. Robert nám vysvětluje že před jedenáctou hodinou dopolední nám u Mc Donalda neudělají "normální" hamburger. Pouze menu k snídani. To zahrnuje různé sendviče se sýrem, vejcem, masem a dalšími ingrediencemi plus hranolky, bramborové placky, kečup, pití a další lahůdky. Ach jo. Na našich obličejích se jasně odráží radost z téhle snídaně. Jdeme k telefonu a zkoušíme se dovolat do různých leteckých společností abychom si objednali nějaké rozumné letenky a konečně se hnuli z místa. Moc se nám nedaří. Letenky na Floridu jsou asi od 170 do 700 dolarů za osobu. To je velmi zajímavé. Rozhodujeme se že zaplatíme pokoj ještě na jednu noc a pojedeme přímo na letiště zjistit osobně ceny letenek u jednotlivých leteckých společností. Cestou se stavíme na Greyhoundu zjistit jestli se situace s autobusy nějak nenormalizovala. Nestalo se tak. Máme to zkusit v pondělí ale moc nadějí nám nedává. To je moc špatné. Takhle utratíme hrozně peněz a efekt nebude žádný. Stojí nás to každého denně tak osmdesát dolarů. Rozhodujeme se tedy jet na letiště. BWI letiště v Baltimoru je mezinárodní společné letiště pro Baltimor a Washington - "Baltimor - Washington International airport". Cesta tam stojí dvacet pět babek. Pro naše účely je toto letiště dobré neboť z něj létá kyvadlová doprava do Atlanty. Asi každou půlhodinu zde startuje letadlo na Floridu. Letět můžeme do Tampy, Panama City, Jacksonwille, Atlanty, Miami i jinam. Atlanta ale bude nejlepší. Chodíme od jedné společnosti ke druhé a ptáme se na ceny letenek. Je to hrůza. Letenky stojí od čtyř do sedmi set dolarů pro jednu osobu. One way i round tripy. To si nemůžeme dovolit. Hledáme tedy dál. US Airlines nabízejí letenku do Tampy za 169 dolarů. Přemýšlíme o tom ale rezervace bychom museli provést hned. Jdeme tedy ještě dál. Delta airlines mají letenku do Atlanty za 176,50. To je to co jsme hledali. Letadlo startuje zítra v 7.15. Můžeme provést rezervace také telefonicky. Děláme fikané rozhodnutí. Letenky si neobjednáme. Stavíme se ještě cestou domů na autobusáku a zkusíme ještě ty autobusy. Pokud to nepůjde ráno autobusem, pojedeme na letiště. Z Atlanty už autobusy do Panama City jedou. Letenky si kdyžtak zarezervujeme telefonem z motelu. Zítra ráno pojedeme cestou na letiště na terminál a kdyby autobusy jely prostě letenky nevyzvedneme. Ušetříme tak sto dolarů na osobu. To už je znát. Ještě zavoláme Láďovi do Panama City kde a kdy budeme. Paráda. Robert ztratil všechna čísla na kluky co pro nás mají práci. To je tedy paráda. Zavoláme leda z okna. Ještě že Pablo má ten telefon na Láďu v telefonu v motelu. Jedeme tedy do motelu. Stopujeme taxi, taxikář je běloch. To je věc. Vzápětí zjišťujeme že je to Ukrajinec. Žije tu už šest roků. Mluvíme s ním rusky, je z toho úplně nadšený. Jihne jako dítě když mu recituji svoje oblíbené sovětské básničky a dopis Oněgina Taťáně. Nadšený sice je ale evidentně nezná adresu našeho motelu. Executive Inn nenašel. Zavezl nás úplně jinam. Stojí to ještě víc než cesta na letiště a motel v nedohlednu. Ptá se nás jestli známe adresu toho motelu. Tu tedy neznáme, já si pouze pamatuji že poblíž je ulice jménem Clinton. Tu on ale taky nezná. Je to úplná guma. Dáváme mu tedy pokyn aby nás odvezl na Greyhound. Zkusíme to pěšky odtud. Cesta dělá dohromady přes čtyřicet dolarů. To je hnus. Na autobusáku nám dochází že pěšky to asi nepůjde. Nejsou tu ani žádné chodníky a ani neznáme přesně směr. Vracíme se zpátky a objednáváme si další taxík. Přijel černoch a naštěstí zná i Executive inn. Tedy ne ten motel ale tu adresu na Clinton avenue. Jedeme správným směrem. Pomalu se uklidňujeme. To asi dneska dokonce uvidíme i naše věci. To je dobře. Sedm dolarů a jsme doma. Tedy v motelu. Jdeme na oběd k "Mekovi". Je to hnus. Doma jsem tam byl asi dvakrát za tři roky na kafi a tady tu sedím potřetí za jeden den. Brr. Letenky jsme dali za úkol zarezervovat recepční. Společnost Delta airlines má totiž na order lince automat s hlasem nějaké černošky z Harlemu s horkou bramborou v puse. Je jí rozumět jenom "welcome, thank´s a press". Víc z toho nechápu. Recepční to ale po nějaké době zvládla a rezervaci nám zajistila. Zítra se teda uvidí.
pondělí 31.1. 2000
Vstáváme ve čtyři padesát AM. Umyli jsme se, zabalili tašky a batohy vydáváme se do recepce odhlásit pokoj a objednat si taxi. Po dvaceti minutách čekání, znatelně nervózní, jdeme k recepci a ptáme se recepčního jak je to s tím taxíkem. Prý se nikam nedovolal a tak si to máme zajistit sami. Podává mi vizitku s osmi čísly a mizí. To je tedy debil. Kurva, kurva, kurva. Kretén jeden. K telefonu to beru poklusem. První číslo nikdo nebere, druhý bere záznamník. A takhle je to s pravidelností až neotřesitelnou do tří čtvrtin seznamu. Propadám zoufalství a snažím se při telefonování Robertovi říct aby se pokusili nějaký taxík zastavit na ulici. To ale naštěstí už napadlo Pabla a asi za dvě minuty na něj mává. Ou kchej. Makáme abychom se stihli ještě stavit na autobusáku. Tam se ale situace nezměnila. Autobusy dnes nepojedou a zítra asi taky ne. Tak tedy letiště. Je asi půl sedmé a pro letenky jsme si měli přijít nejpozději hodinu před odletem aby nám nezrušili rezervace. To je právě teď. Vlastně bylo. Před patnácti minutami. Taxikář jede na letiště jakoby jel na hřbitov. Snažím se ho pobídnout vybranými výrazy ale buď je nezná čemuž nevěřím, nebo je mu to fuk. Asi to druhé. Evidentně se bojí jezdit na čerstvém sněhu co napadl přes noc. Klouže to. Uvědomujeme si že takhle to nemůžeme stihnout včas. Na letiště se dostáváme v šest padesát osm. Let v sedm patnáct má asi třicet lidí ve frontě na odbavení. Alespoň tolik vidíme my. U přepážky je takový ochotný chlap a sděluje nám že náš let v 7.15 je zrušený. Jak zrušený ? Prostě zrušený. To znamená zrušený. Špatné počasí. Musíte letět s konkurencí. Přeložili jsme vám letenky na let US airways v sedm deset. To se ale nedá stihnout ani náhodou. A taky že ne. Odbavení proběhlo a do letadla nás již nepustí. Zrovna roluje. Další let je v devět hodin ale je plně obsazený protože Delta airlines svoje lety zrušily a US airways berou jejich pasažéry. Musíme letět ve dvanáct padesát sedm. Teď je sedm nula pět. To je teda paráda. šest hodin na letišti a v okolí není nic. Žádné město, atrakce, restaurace, nic ke koukání ani procházení. Maximálně tak podzemní parkoviště. Alespoň že nám vezmou zavazadla v devět hodin k odbavení a nebudeme se s nimi muset tahat celou dobu. Jdeme tedy na snídani. Pěkně pomalu. Musíme si každou plánovanou činnost pečlivě rozvrhnout na co nejdelší časový úsek. Jinak se unudíme k smrti. A to by byl hnus, vždyť už jsme skoro tam. Snídaně je téměř odporná. Hamburgery. Leze nám to krkem i normálně a tyhle navíc stojí za houby. A zase je to breakfast. Místo masa mletá podivnost a vaječná placka. Bramborové krokety, kečup, kotel kafe, jablkový koláč (známe z filmu). Jíme asi hodinu. Píšeme přitom pohledy, lepíme známky a tak. Doufáme že si doma nevšimnou poštovního razítka z Baltimoru na pohledu z New Yorku. Bohužel jsme v superměstě nesehnali známky na pohledy. Tady ano. Existují zde na to takové automaty jako na jízdenky. Jdeme si nechat odbavit zavazadla a potloukáme se po letišti. Vyhlídková galerie je otevřená, usazujeme se tedy zde a koukáme na cvrkot na ranveji. Nuda. Počítáme že zde každou minutu přistane letadlo. Je to věc. Jsou mezi tím ale i delší pauzy. A pak zase. Deset, dvacet letadel skoro v řadě za sebou. Robert chce hrát "město, rostlina, zvíře, věc". Já bych raději hrál "pojďte vedle na moment, šaty tíží jako cent". Třeba s támhletou slečnou vlevo. Ta je moc pěkná. Doufám, že se dnes na tu Floridu dostaneme. Odhaduji že jsme všichni tři myšlenkami někde úplně jinde. Myslíme na ty doma. Už bychom potřebovali normálně jíst, spát, bydlet a sehnat si spojení na rodiny a přátele. Modlíme se abychom dnes do Panama City dojeli. Ejhle. Jeden kufr vypadl zřízenci z vozíku a on si toho ani nevšiml. Ještě ho dvěma koly od vozíku přejel. Posloucháme hlášení. "Vážení cestující. Ti z vás kteří nemohou svá zavazadla nalézt si je mohou vyzvednout na letištní ploše. Děkujeme za spolupráci". Kufr je stále tam kde byl před patnácti minutami a já si pomalu uvědomuji že to hlášení mi znělo jenom v uších. Konečně řidič kufr objevil a nakládá ho. Padá mu znova a my se modlíme aby v tom kufru někdo nevezl ampule s virem Ebola. Robert prohlašuje že si jde koupit letušky. Teda letunky. Teda letenky. Asi by se potřeboval vyspat. Pablo si koupil za devadesát devět centů pěkné jablko. Schoval jsem mu ho a čekám kdy si na něj vzpomene. Ještě jsme trochu pojedli a konečně se zvedáme k odchodu, kontrolujeme jestli po nás něco nezbylo a vyrážíme k exitu D6. Je dvanáct jedenáct a u odbavení máme být nejpozději ve dvanáct patnáct. Hodiny v hale ale ukazujou dvanáct sedmnáct. Přidáváme do kroku. Zase pozdě. My snad neumíme cestovat v klidu. Na exit D6 je to tak pět minut chůze. Při procházení detektory kovů zase pískám. Tak všechno do bundy, bundu do rentgenu a já jdu na ruční skener. Ou kchej. Konečně přicházím pískací záhadě pravděpodobně na kloub. Všechno je v bundě kromě mě a oblečení. Prezervativy jsou v batohu a ten je v letadle. Kondomy to tedy nepískaly. Ale co to potom bylo ? Uvědomuji si že moje pravá ruka, amputovaná v zápěstí a nahrazená protézou má ve třech prstech ocelové dráty aby se dal upravit tvar a postavení jednotlivých prstů podle potřeby. Byla to jistě ona ocel co po celou dobu našeho cestování znervózňovala operátory bezpečnostních skenerů. V souvislosti s tím se mi vybavuje paradoxní historka z návštěvy nejmenovaného soudu v Čechách kde jsem odevzdával přehled o vyhotovených posudcích. Místní skener nezjistil ani můj nůž ani revolver, natož třeba klíče. Po odchodu z vestibulu jsem na tuto skutečnost upozornil službu konajícího strážníka a ten se moc, moc divil. To je vše co mohu dodat k bezpečnostním skenerům a pašování zbraní. U exitu D6 je asi deset lidí. Evidentně tady nikdo nic nehrotí. Jdeme na záchod, koukneme se po restauracích a obchodech v bezcelní zóně a po půl jedné jsme zpátky. Pořád je tu asi deset lidí. Jedna pěkná slečna s velkým černochem. Koukáme se na ní a odhadujeme kam až odletíme až nám ten černoch přijde rozbít hubu. Pablo se šel podívat na monitor s odlety jestli není nějaká změna. Hele, kluci, ten let ve 12.57 do Atlanty číslo 2650 - to je asi ten náš, co ? Jo, to je von, přitakáváme oba. No, tak ten letí z D29 a ne z D6. Kecáš. Ta ženská nám přece psala D6. To je ňákej nesmysl. Monitor to ale tvrdí neustále. Nojo, fakt. Makáme tam. Ve 12.45 tedy běžíme na gate D29. To je kus cesty. tak tři, čtyři minuty. Na gate D29 skoro nikdo není. Nojo, jenže tam UŽ skoro nikdo není. Vyzvedáváme si palubní lístky a mažeme do letadla. To tedy bylo o chlup. Teprve teď se poctivě a oprávněně vztekáme. Proč nám ta kráva teda psala na ty letenky gate D6 ? Je blbá ? No, jsme tu, tak klid. Nakonec to stejně letí s půlhodinovým zpožděním. Tady snad nikdy nic neodjede a neodletí včas. To je bordel. Cesta do Atlanty je klidná a pěkná. Cestou jsou vidět nějaké hory. To by bylo ... hory.
Do Atlanty dolétáme na čas. Okolí města je zajímavé a tak si čas do přistání krátíme koukáním po okolí. Letiště v Atlantě je obrovské, s BWI se vůbec nedá srovnat. Je to asi jako JFK v New Yorku. Jdeme si pro bágly a když nás to asi po dvou kilometrech přestává bavit, sedáme na místní metro a zbytek cesty dorážíme vlakem. V severní zavazadlové hale si bereme svoje batohy a tašky. Mažeme pryč. U turniketu se ptáme kde je Greyhound terminal a vydáváme se tím směrem. Robert tvrdí že je to přímo pod letištěm. Mr. Bigant. Are you Mr. David Bigant ? Velká tlustá černoška se obrací na Pabla a Roberta. Jsem v šoku. Kdo to je ? Co chce ? Já jsem Mr. Bigant. To je moje jméno. Who from you is Mr. Bigant ? No já. Váš pas. A je to v prdeli, říkám si. Něco jsem provedl a už ho valím na stanici policie a šupem domů. Dávám jí pas. Ou kchej, ou kchej. Je to opravdu váš batoh. Have a nice day. Fuj. To jsem si ulevil. Jenom kontrolovala jestli si beru opravdu svůj batoh. Asi se koukla na visačky zatímco jsme si šli pro zavazadla. Měla to moje v merku. Hodná holka. Hledáme Greyhound. Nakonec se dovídáme že je to šest stanic metrem "Martha" na sever. Jedeme. Ve voze se nesmí pít, jíst, kouřit, nosit rozbalené potraviny, poslouchat hudbu bez sluchátek, mluvit s řidičem a přechátet z jednoho vozu do druhého. Jinak nás nemine pokuta. Amerika je vůbec samý zákaz a příkaz. Ještě mnohokrát si na tuhle myšlenku vzpomenu. Pablo tomu říká že Američani mají na všechno tlačítko. Jen ho stisknout. Bus terminal jsme našli snadno. Vpodstatě hladce. Ptáme se na cestu do Panama City a nejlepší spojení. Jede to v 5.30, teď je asi 4.20. Jízdenka stojí 47.90 za jednu osobu. Po půlnoci jsme v Talahassee. To je na jihovýchodě Floridy. Na spoj do Panama City ale budeme čekat do 6.00. A to je hnus. Robert volá Láďovi jestli by pro nás nepřijel. Přijel. Asi za dvě hodiny. Budeme tedy čekat. Raději dvě hodiny a potom autem než šest hodin a potom autobusem. Bloumáme po autobusáku. Nudíme se a tak se procházíme a koukáme. Vždycky někdo zůstává u zavazadel. Chce se nám spát a tak klimbáme i když se to tu nesmí. Ale policista je benevolentní a nechává nás napospas houmlesákům. Jeden se zrovna přikolébal a prosí mne o peníze na trochu mléka pro svoje dítě. Pět dolarů. Von se asi zbláznil. Za pět dolarů tady koupím asi šest litrů mlíka. To teda musí bejt dítě. Trochu mlíka. Předstírám že nerozumím a pán odchází. Chápe se ho policista a odvádí pána ven z haly. Pán asi není tak hodný jak by bylo třeba. Zkouším volat našim. Bere to maminka a hned mi líčí jak se jí ulevilo. Prej v Kalifornii spadlo letadlo. Vysvětluju jí že Kalifornie je na západním pobřeží a Florida je na pobřeží východním. A zde jsme my. Tady žádná letadla nepadají. Tak si to prý najdou na mapě. Mám ještě nějaké peníze na kartě tak zkouším volat i ostatním. Hlavně Jitce. Teď jsou asi tři hodiny. To je v Čechách tak devět, akorát čas na telefon. Jenže to hnedka padá a mě to stojí bratru čtyři dolary. Já se ti snad nedovolám. Zbývá mi pouze doufat žes´ dostala ty textovky. Nebo to bude vypadat že na tebe kašlu. Jsou skoro čtyři hodiny ráno a my stále čekáme na Láďu. A konečně otvírá dveře haly běloch. Atlet, playboy, tak 23 let. Láďa. Jedeme Jeepem a v pohodlí do Panama City. Naše martýrium přesunu ze severu na jih končí. Ptáme se co bude dál. Práce je dost, nějakou si vybereme. Zalézáme do motelu "Jižní bríza" někde na kraji města. Těšíme se na sprchu a postel. Zítra se pro nás staví šéf a dáme se do toho. Do čeho ?
úterý 1.2. 2000
Probudili jsme se asi v poledne. Umytí jsme vyrazili nakoupit do supermarketu Wal-Mart jídlo. Tak jak ? Vypinkali ? Vypinkali ? Co to je ? Co to slyšíme ? To je snad Čeština. Nějaký pán s koštětem na nás mává a ptá se nás, zda jsme se vyspali hezky. Přitakáváme. Je to nějaký podivný cizinec co mluví trochu česky. Asi Maďar. Jdeme do toho obchoďáku. Wal-Mart je něco jako náš Globus nebo Kaufland ale je to větší. Jídlo ani průmyslové zboží zde není drahé. Nakoupili jsme nějaké pečivo, ovoce, zeleninu, hotová jídla do mikrovlnky, mléko a pohlednice Panama City. Válíme se na pokoji a pobíháme kolem telefonu. Pořád je obsazeno - tedy busy. Linky na starý kontinent jsou asi ucpaný. Konečně se po hodině zkoušení dovolávám Jitce na mobil. Konečně. Po čtyřech dnech neúspěchů jí vyprávím jaký to tu je, co děláme, co lidi, věci, práce, počasí, moře, nevěří mi ani slovo. Jo jo, jinej kontinent, jinej svět. Chybí mi tady a dobře to ví. Začínám s taktikou mírného nátlaku. Přijeď ať to vidíš. Budu tady na tebe čekat. Když pokládám telefon ...
Koukáme se na televizi a jíme. Robert teď tancuje před Pablem s poslední plechovkou piva a snaží se spoustou zbytečných pohybů uputat jeho pozornost. Pak mlaská, srká, imituje zvuk otevíraného uzávěru od toho pokladu a tančí do postele. Ještě že nepiju pivo. Polívám si jazýček mlíčkem amerických kraviček a jsem takříkajíc v Oaklandu. Volal Láďa že spal celý den a že se tedy staví až zítra ráno. Až tohle dopíšu, budu se válet a poslouchat Lucii - skupinu. Nemůžu usnout protože jsem spal skoro celý den. Vykoupal jsem se a převlékl. Půjdu se projít po okolí. Všude je tu stejně spousta zajímavostí a já bych takhle nic neviděl. Navíc mi dochází papír na psaní a to je kritická situace. Už jsem popsal i smlouvy s Komerční bankou. Musím se stavit veVal-Martu a nějaký papír si koupit.
středa 2.2. 2000
Vstáváme asi v osm hodin. V devět má přijet Láďa a definitivně se rozhodne co s námi. Najedli jsme se a zabalili zavazadla. Čekáme na šéfa a nadáváme na něj. Je to pěknej nespolehlivec. Doufáme že se na nás nevykašlal. Je tři čtvrti na jedenáct. Do patnácti minut musíme vyklidit hotel nebo budeme platit deset dolarů za každou započatou hodinu. A to je hnus. Naše nálada je ledově chladná. Asi ho zabijeme. Zastavil se u nás nějakej chlap. Čau kluci, jste Češi ? Překvapeně přitakáváme. Je to nějakej pošuk. Za kým jste přijeli ? Za Lenkou nebo za Láďou ? Přiznáváme se. Jo, tak na toho si dávejte pozor. Láďa má problémy s placením. Já jsem mu hodně lidí přebral. Robert se ho ptá, kolik dává peněz. Šest dolarů na hodinu a klidně vám seženu hned dvě práce. Fajn. Bereme si na něj telefon. A kdyby se vás Láďa ptal tak jsme se vo ničem nebavili. Jenom jsme se zdravili. Jo, jasně. Zatímco připravujeme tichou vraždu, Láďa přijel. A uviděl toho frajera. Čau, doufám, že mi nepřetahuješ lidi. Ně, jenom jsme se tak zdravili. Kluci jsou z Čech, tak jsem byl zvědavej. Tak čau, kluci. Čau. Nakládáme batohy a tašky. Situace se vyjasňuje. Zatímco my jsme již zmizeli z hotelu a stojíme u telefonní budky, náš boss nám rovná velitelský čas. Tak teď je asi deset třicet. Jak to ? Robert tvrdí že je dvanáct třicet. Pravdu má boss. Když jsme mu v devět volali, bylo vlastně sedm. A v jedenáct bylo devět. Zastřelíme tedy Roberta. Kluci, dejte si na tohohle chlapa bacha. Je to hroznej parchant a má problémy s placením. To tedy vypadá že problémy s placením tady mají asi všichni. Kde jsi, země zaslíbená. Ale aspoň si nemusíme lámat hlavu s tím ke komu jít, když je to všude stejný. Láďa nás veze na stanici Greyhound. Pablo a já pojedeme do St. Augustine a budeme pracovat tam. Robert zůstane v Panama City. Je nám to líto ale co se dá dělat. Škoda je hlavně že na sebe zatím nemáme žádný spojení. Budeme muset něco vymyslet a potom se ozveme Robertovi. Dalších padesát pět dolarů za jízdenku. Autobus má jet v jedenáct hoodin správného času. V jedenáct deset se začala hýbat naše zavazadla. Neklamné znamení odjezdu. Tedy alespoň odjezdu našich batohů. Jdeme k východu z terminálu a ptáme se řidiče jestli je tohle autobus do Talahassee a Jacksonville. Je. Tak jenom nějaký pití na cestu a hup dovnitř. Modlím se aby nejela nějaká ženská s miminem. Dítě cestou vždycky řve a my neusneme. Jen jsem se domodlil nastoupila běloška s miminem v místní klasické transportní kabele z plastu s plastovým držadlem. Sedáme si a těšíme se alespoň na to že je den a my se budeme moct kochat místní krajinou. Pablo pronáší několik sexuálně explicitních nezapsatelných frází na adresu řidiče. Zase půl hodiny sekera. Konečně se hýbeme. Jedeme po pěkné silnici na západ. Opouštíme pobřeží Mexického zálivu a vrháme se střemhlav k Atlantiku. Cestou do Talahassee se dělá pěkně teplo. Druhého února a venku je osmnáct stupňů. Koukáme se po okolí. Všude po cestě jsou zhusta rozházené kostely všech možných církví které vás různými poutači zvou k dobrovolnému spasení vašich duší. Přemýšlím o tom. Třeba by mi to pomohlo. Nakonec se rozhoduji že tu svou duši budu jako správný středoevropský ateista šlechtit sám. Bojím je ale že ten křížek na krku od maminky časem způsobí nějakou nedělní návštěvu kostela nebo něco takového. No, snad tomu ujdu. Obdivujeme mobilitu místních obyvatel. Jsou tu celé vesnice domků na kolech. To jsou takové velké, bytelné přívěsy s podvozkem které se dají dopravovat po silnici nebo železnici. Pablo zrovna před chvílí jeden zahlédl jak se šine po krajnici. V takové osadě přívěsů si pronajmete místo a vegetíte. Připojíte si elektřinu a vodu, ohlásíte adresu na poštu a už bydlíte. Je to fajn. Nemohu se vynadívat na mástní les. Je jako z chaotické pohádky. Vedle borovic zde rostou palmy, vedle dubu pomerančovník, prostě chaos. Všechno je promícháno neuvěřitelně propleteným podrostem a tento komplex se střídá s poli suché, sluncem vyprahlé trávy. Je vidět až ničivá síla paprsků té hvězdy nad hlavou a já se potím jenom při pomyšlení na sluníčko v dubnu nebo květnu. Až mne hned ráno vyfackuje z postele třicetistupňové vedro a já se budu chtít schovat. Ale nebude kam. Hrůza. Teď se ale zatím na teplo těšíme. Přijeli jsme přece ze zimy a ani na severu v New Yorku a Baltimoru nebylo teplo. Jenom sníh a mráz. Předpověď počasí hlásící na dnešek dvacet pět stupňů tedy bereme jako dar z nebes (už zase ty religiózní obraty). Do Talahassee dojíždíme celkem včas. Jsou dvě hodiny odpoledne a venku je teplo. Místní bus terminal už známe. Trochu se bojíme o naše zavazadla a já se vydávám zjistit kam se poděla a co s nimi bude. Slečna u přepážky nás posílá do "bagage claimu". Tam si nás podává černoch jako hrom a vo co jako jde. Opakuji svou litanii o zavazadlech, přestupu a čtyřech hodinách čekání. Chlapec nám vysvětluje že zavazadla zůstanou tam kde jsou. To znamená zde v úschovně. Potom se naloží do našeho autobusu a jako obvykle s námi dorazí na místo určení. Ještě se ujišťuji že to nebude nic stát a vyrážíme na malou prohlídku města. Talahassee je jedno z nejstarších měst Floridy. Je docela pěkně postavené. Je tu mnoho parků, stromů, domy se zahradami, rušné ulice s autoopravnami, bankami, restauracemi a obchody. Potkáváme cestou tetovací studio. Pablo navrhuje že bychom se mohli nechat tetovat. To není rozhodně nápad k zahození. Bohužel, nyní na to nemáme ani čas ani peníze ale slibujeme si že si nějaké to studio seženeme v St. Augustinu. Tam jistě nějaké bude. Potom si prohlédneme nabídku místních profesionálů a rozhodneme se co s tím uděláme. Sranda musí bejt, že ? Pablo si libuje že by to mohla být nějaká plachetnice aby vypadal jako starý mořský vlk. Já si asi nechám vytetovat nějakou ženu. Dokonce bych i věděl jakou. No, uvidíme. Cestou zpět městem jsme se zastavili na nádraží zkontrolovat stav zavazadel, autobusu, řidiče a maminek s nemluvňaty. Všechno v pořádku až na ty maminky. Už tam zase jedna stepuje. Takže zase cesta jako letní vánek. Sedíme a koukáme se po Američankách. Je to hnus. Všechny jsou tlustý, odporný, debilně oblečený a divil bych se že nepáchnou. Jedna se zrovna začala zajímat o mne. Mrkla na mne, až jsem se začervenal. Asi po mně jede jako blázen. Ale je jí asi sto čtyřicet, úplně ošklivá snad ani není ale má příšerný břicho. Pupek jako chlap. To jsem snad ještě nikdy neviděl. Jo, to je holt ta emancipace. To se holt nedá nic dělat. Sahám až na dno svých schopností pantomimy a grimasologie a vrhám jejím směrem ten nejodpudivější výraz drsňáckého zabijáka s pestrou a kriminály protkanou minulostí. Tím jí jednoznačně sděluji svůj nezájem. Po nedlouhé době to chápe a vzdaluje se. Myslím na české holky a je mi smutno. Kdy já uvidím nějakou takovou krásnou, hodnou, milou, inteligentní, vtipnou, originální, divokou, modrookou blondýnku tak stopětasedmdesát centimetrů se smyslem pro sport, kulturu, nesmysly a ...
Do té doby ale asi umřu na totální absenci esteticky pozitivních dojmů. Nastupujeme do autobusu. Po očku se koukám do fronty. Opravdu je tam. Ta s tím miminem. Přemýšlím, jestli nás náhodou nesleduje nějaká liga pro ochranu miminek před českými gastarbajtry. Miminko je hodné. Já ale bezpečně vím že po třech mílích se probere a potom bude až do Jacksonwille velmi intenzivně interpretovat pocity nelibosti nad natřásajícím se dopravním prostředkem. Černoška přede mnou marně zápasí s opěradlem sedačky. S lehkostí a noblesou sobě vlastní jí předvádím jak se opěradlo zasouvá dolů do křesla. Je velmi vděčná, všechno je "sou mač". Už jenom zbývá aby mne samou vděčností začala líbat. Potom by si asi se mnou o tom chtěla promluvit a nakonec by mne na rozloučenou objala a poplácala po zádech. Go greyhound, go. Do Jacksonwille přijíždíme včas, je asi deset hodin. Náš spoj do St. Augustine jede v jedenáct hodin. Máme hodinu na kukandu. Sedíme tedy v terminálu nádraží a koukáme se po lidech. Támhle sedí evidentně dva kluci z Kelly Family. Poznáváme je naprosto přesně. Jsou to úplně tutoví Irové. Jdu na záchod. Když se vracím koukám že Pablo tu sedí zarovnanej zavazadly jako pohůnek od bagáže. Nějakej mladej Američan ho poprosil jestli by mu je nepohlídal. Pablovi se to nelíbí a chce zmizet pryč. Chvíli si hrajeme s myšlenkou jak by se asi tvářil ten kluk kdyby najednou zjistil že Pablo stojí za ním ve frontě u bufetu a že mu teda ty zavazadla nikdo nehlídá. Nakonec ale zůstáváme a děláme pejska. Mám nedobrou náladu. Ne sice úplně špatnou ale určitě nedobrou. Baterky v discmanu mi došly a tady žádný nemají. Jdu si koupit něco k jídlu. Mám skvělý výběr. Čipsy, čokoládové tyčinky, koláče a hamburgery. Nakonec volím čtvrtliberní hamburger se sýrem za dolar osmdesát devět. Dva sedm, pane. Jak to ? Snad dolar osmdesát devět, ne ? Dva sedm. Dávám tedy pět dolarů a sedm centů. Prodavačka bere a nevrací. Chvíli čekám jestli nepřijde nějaký vracecí rituál ale po několika minutách to vzdávám a komunikuji. Dívka se nejdříve trochu podiví, tázavě povytahuje obočí až na temeno hlavy a čeká co bude. Ptám se po svých dolarech. Tohle přece není restaurace abych jí musel nechávat dýško. Schválně používám výraz "babka" aby děvče vidělo že jsem zcela v obraze a že si se mnou řiť nevytře. Potom mi vrací ty tři dolary. Ou kchej. Vyrážíme k autobusu. Ani se mi tomu nechce věřit ale ve frontě zase stojí nějaká žena s miminem. Nadáváme jako kameníci ale doufáme že to těch čtyřicet minut už vydržíme. Naše cesta vrcholí tak to snad skousnem. V jedenáct autobus zavírá dveře. To snad není možné že by vyjel včas. A taky že ne. Řidič jenom zkoušel dveře. Čekáme na přípoje a vyrážíme s obvyklým třicetiminutovým zpožděním. Zatracený kafe, teď určitě neusnu. Koukám se aspoň po okolí a snažím se zapamatovat názvy silnic, měst a obchodů. Doufám, že náš kontakt v rámci zpoždění přehodnotil situaci a počká na nás u terminálu. Jinak nás čeká noc na zcela neznámém místě ve zcela neznámém městě, neznámé zemi a dost pravděpodobně i v neznáme cele policejní stanice kde budeme vyndávat věci z kapes a vysvětlovat proč spíme opřeni o batohy u nádraží když máme každý po kapsách peněz jako želez. Moje obavy jsou ale zbytečné. Do St. Augustinu přijíždíme se stejným zpožděním a náš budoucí šéf zde na nás čeká jako věrný pejsek. V autě konečně začínáme věřit že naše neskutečná cesta končí. Supervisor nás veze do našeho nového bydliště. Je to poměrně slušný apartmán tak pro čtyři osoby. Postel tu je, takže padáme rovnou do ní. Ještě se stihneme seznámit s Pepou co tu už bydlí. Cena za toto bydlení bude tak do dvou stovek měsíčně i s účty za vodu a elektriku. Nemáme deky a polštáře takže spíme jenom tak. Ani nám to nevadí, jsme úplně bez sil. A tak opravdu končí naše cesta za prací. Zítra se dozvíme detaily o našich zaměstnáních.
Víza typu A (Ambassador class)
A-1 Ambassadors, public ministers or career diplomats and their immediate family members - velvyslanci a nejbližší příbuzní
A-2 Other accredited officials or employees of foreign governments and their immediate family members - ostatní akreditovaní zaměstnanci cizích států a jejich nejbližší příbuzní
A-3 Personal attendants, servants or employees and their immediate family members of A- 1 and A-2 visa holders - asistenti , zaměstnanci držitelů víz A-1 a A-2 s rodinami
Víza typu B (Turist class)
B-1 Visitors for Business - obchodní návštěvník
B-2 Visitors for pleasure - turista
Víza typu C a D (transit and crewmember visas)
Víza pro tranzitní pasažéry (osoby cestující do USA pouze za účelem tranzitu do jiné země), osádky letadel a lodí (osoby, které přicestují do USA tím samým dopravním prostředkem, kterým ze země odcestují a tvoří jeho posádku). O víza třídy C není nutno žádat, tato víza jsou udělena automaticky při vyplnění správného formuláře v letadle nebo na lodi před přistáním na území USA. O víza typu D žádá zaměstnavatel.
C-1 Foreign travelers in immediate and continuous transit through the U.S. - cizinec cestující v režimu přímého a nepřerušeného tranzitu přes USA
D-1 Crewmen who need to land temporarily in the U.S. and who will depart aboard the same ship or plane on which they arrived - členové posádek letadel a lodí, kteří přicestují a odcestují stejným dopravním prostředkem
Víza typu E (Treaty treaders and investors class)
Na jejich základě lze obdržet imigrační vízum. Jsou určena pro tzv. Treaty Traders a Inverstors, čili pro obchodníky, kteří svou činnost vykonávají na základě mezinárodních smluv nebo pro investory, kteří hodlají v USA investovat alespoň 1 milion amerických dolarů a vytvořit alespoň 10 pracovních míst pro občany Spojených Států. Vzhledem k faktu, že zatím není podepsána dohoda, která by umožňovala žádat o víza typu Treaty treaders, dají se v ČR pouze použít víza E-2.
E-1 Treaty traders - osoby pracující v odvětvi, které zahrnuje obchodní vztahy mezi jeho rodnou zemi a USA
E-2 Treaty investors - osoby, které chtějí na území USA investovat alespoň 1 milion USD a vytvořit tak alespoň 10 pracovních míst
Víza třídy F (Academic student class)
V této skupině jsou zahrnuti všichni studenti (a to studenti odborných i jazykových kursů) studující na vysoké školy v USA a jejich přímí příbuzní. Pro udělení víza je potřeba být nejdříve přijat na universitu v USA a na základě úspěšného přijímacího řízení jsou vystavena víza pro studenty a jejich přímé členy rodin.
F-1 Academic or language students - akademičtí studenti, včetně studentů angličtiny
F-2 Immediate family members of F- I visa holders - přímí členové rodin držitelů víz F1
Víza třídy G (International organization workers class)
Tato třída víz je určena pro pracovníky mezinárodních organizací v USA vysílaných vládami jiných zemí.
G-1 Designated principal resident representatives of foreign governments coming to the U.S. to work for an international organization, their staff members and immediate family members - tedy význační představitelé cizích států přicházející do USA zastávat funkce v mezinárodních organizacích a jejich rodinní příslušníci
G-2 Other accredited representatives of foreign governments coming to the U.S. to work for an international organization and their immediate family members - tedy jiní méně význační představitelé cizích vlád pracující v USA pro některou z mezinárodních organizací a jejich rodinní příslušníci.
G-3 Representatives of foreign governments, and their immediate family members who would ordinarily qualify for G- I or G-2 visas except that their governments are not members of an international organization - tedy funkcionáři a pracovníci cizích vlád, kteří by mohli být navrženi na víza G-1 a G-2 , ale jejich vlády nejsou členy těchto mezinárodních organizací pro které pracují
G-4 Officers or employees of international organizations and their immediate family members - tedy funkcionáři a zaměstnanci mezinárodních organizací a jejich rodinní příslušníci
G-5 Attendants, servants and personal employees of G- I through G-4 visa holders and their immediate family members - tedy pomocný personál a zaměstnanci nositelé víz G-1 až G-4
Víza třídy H (People with extraordinary abilities and qualified workers class)
Tato třída víz je další ze skupiny poloimigračních víz. Osoby, které obdrží toto vízum smí na území USA pracovat pro svého zaměstnavatele v USA. People with extraordinary abilities - tedy lidé s mimořádnými schopnostmi. Mimořádnými schopnostmi se rozumí takové schopnosti, které je nutno získat alespoň čtyřletým studiem a dosažením alespoň titulu bakaláře nebo takové schopnosti k dosažení kterých je třeba alespoň pětileté praxe Qualified workers ? tedy kvalifikovaní pracovníci, jejichž zaměstnání vyžaduje alespoň 2 roky praxe. V této třídě jsou také ?Schedule A class wokers?, tedy osoby, jejichž profese je v USA velmi vyhledávaná, ale není zde dostatek občanů USA a držitelů imigračních víz na jejich pokrytí. Distinguished fashion models ? tedy známe modelky a muži této profese. Tato víza nemohou být žádána občany jiné země než USA a rozumí se tím, že občan USA může podat ve prospěch někoho jiného petici o udělení tohoto víza. Průběh žádosti je probrán později v této publikaci. V této třídě jsou následující víza:
H-lA Schedule A class workers and registered nurses - tedy pracovníci seznamu ?A? Ministerstva práce USA a zdravotní sestry oprávněné k výkonu povolání (nutná maturitní zkouška nebo výuční list)
H-1B Persons working in speciality occupations requiring at least a bachelor's degree or its equivalent in on-the-job experience, and distinguished fashion models - tedy speciální profese podložené vysokoškolským vzděláním nebo pracovními zkušenostmi a významné manekýnky a muži této profese)
H-2A Temporary agricultural workers coming to the U.S. to fill positions for which a temporary shortage of American workers has been recognized by the U.S. Department of Agriculture - tedy pracovnici v zemědělství, nahrazující dočasný nedostatek US pracovníků v odvětvích, které stanovilo Ministerstvo zemědělství USA. Vizum se vydava na rok a lze jej dvakrat prodlouzit.
H-2B Temporary workers of various kinds coming to the U.S. to perform temporary jobs for which there is a shortage of available qualified American workers - pracovníci v nejrůznějších profesích nahrazující dočasně nedostatek US pracovníků .Vizum se vydava na rok a lze jej dvakrat prodlouzit. Nevztahuje se na lekare a zdravotnicky personal.
H-3 Temporary trainees - tedy pracovník se zaškolující. Neni určeno k opravdovemu zamestnani, musi zde byt stanoveny presne osnovy vyuky, ktere jsou kontrolovany INS.
H-4 Immediate family members of H- 1, H-2 or H-3 visa holders - rodinní příslušníci výše uvedených držitelů víz
Víza třídy I (Press workers class)
Jsou určena zpravodajům a novinářům cizích sdělovacích prostředků. Použití těchto víz je velmi úzce limitováno.
I Bona fide representatives of the foreign press coming to the U.S. to work solely in that capacity and their immediate family members - přímí reprezentanti zahraničního tisku přijíždějící do USA provádět tuto činnost a jejich přímí rodinní příslušníci
Víza třídy J (Exchange visitors class)
Jsou určena pro návštěvníky a pracující na základě tzv. exchange programů, tedy programů pro výměnu pracovních sil. Jako exchange profese mohou být uznány takové profese, které jsou uvedeny v seznamu Imigrační a Naturalizační Služby USA (INS) a musí nalézt v USA sponzora. Tato víza jsou určena pouze pro časově omezený pobyt.
J-1 Exchange visitors coming to the U.S. to study, work or train as part of an exchange program officially recognized by the United States Information Agency - dočasní pracovníci přijíždějící do USA jako osoby účastnící se výměnného programu organizovaného Informační Agenturou USA.
J-2 Immediate family members Of J- 1 visa holders - přímí rodinní příslušníci držitelů víz J-1
Víza třídy K (Fiancees class)
V této třídě jsou zahrnuty osoby, které uzavřely nebo hodlají uzavřít sňatek s občany USA. Podmínkou je podání petice ve prospěch žadatele a uzavření sňatku v průběhu dvou měsíců po příjezdu do USA.
K-1 Viances of U.S. citizens coming to the U.S. for the purpose of getting married - snoubenci a snoubenky občanů USA přijíždějící za účelem svatby
K-2 Minor, unmarried children of K- I visa holders - nezletilé a neprovdané nebo svobodné děti držitelů víz K-1
Víza třídy L (Intercompany transferees class)
Tato skupina víz je další poloimigrační skupinou. Jde o víza pro managery firem nebo klíčové zaměstnance těchto firem se speciálními znalostmi. Důležitým požadavkem je, aby tyto osoby pracovaly ve funkcích opravňujících tyto osoby k přesunu do USA alespoň 1 rok v průběhu posledních tří let. Před žádostí o toto vízum je třeba kontaktovat imigračního právníka.
L-1 Intercompany transferees who work in positions as managers, executives or persons with specialized knowledge - osoby absolvující vnitrofiremní přesun zaměstnanců, pracujících na řídících pozicích managerů nebo ovládajících specifickou odbornost
L-2 Immediate family members of L- I visa holders - rodinní příslušníci držitelů víz L-1
Víza třídy M (Nonacademic nonlanguage temporary students class
Tato skupina víz je určena pro dočasné studenty nejazykových kurzů, kteří v současné době nenavštěvují vysokou školu. Tyto osoby musí žádat o povolení Informační Službu USA. Navíc je v této skupině víz zařazena skupina osob, které mají tzv. status dětí speciálních imigrantů.
M-1 Vocational or other nonacademic students, other than language students - příležitostní neakademičtí studenti s výjimkou jazykových kurzů
M-2 Immediate families of M- I visa holders - rodinní příslušníci držitelů víz M-1 a Children of certain special immigrants - tedy děti některých zvláštních skupin přistěhovalců
Víza třídy O (Exceptional abilities aliens class)
Tato víza jsou určena pro osoby nadané mimořádnými schopnostmí. Jde o víza pro osoby známé svou činností ve svém oboru. Na kvalifikaci pro víza této třídy musí být osoba o ně žádající osobou ve svém oboru známou a velmi kvalifikovanou.
O-1 Persons of exceptional abilities in the sciences, arts, education, business or athletics - tedy osoby výjimečních schopností ve vědě, umění, obchodu nebo sportu
O-2 Essential support staff of O-1 visa holders - přímí podpůrní zaměstnanci držitelů víz O-1
O-3 Immediate family members of O-1 and O-2 visa holders - přímí rodinní příslušníci držitelů víz O-1 a O-2
Víza třídy P (Sportsman and entertainment aliens class)
Tato víza jsou určena pro sportovce přijíždějící do USA na význačné sportovní akce nebo na umělecká představení v rámci programů vlády USA nebo jiných organizací uznávaných vládou USA. O víza v této skupině žádá pořadatel akce na níž se sportovec nebo umělec má účastnit.
P-1 Internationally recognized athlets and entertainers and their essential support staff - mezinárodně uznávaní sportovci , umělci a jejich zaměstnanci a personál jejích přímé podpory
P-2 Entertainers coming to perform in the U.S. through a government - recognized exchange program - umělci přijíždějící v rámci programu podporovaného vládou USA
P-3 Artists and entertainers coming to the U.S. in a group for the purpose of presenting culturally unique performances umělci přijíždějící hromadně za účelem provedení kulturně ojedinělého vystoupení
P-4 Immediate family members of P- 1, P-2 and P-3 visa holders - přímí rodinní příslušníci držitelů víz P-1, P-2 a P-3
Víza třídy Q (Cultural exchange programs aliens class)
V této slupině jsou víza určená pro pracovníky přijíždějící do USA v rámci výměnných pobytů pro kulturní zaměstnance a účinkující. Tato víza musí žádat zaměstnanci ministerstva kultury USA pro návštěvníky výměnných programů.
Q-1 Exchange visitors coming to the U.S. to participate in international cultural-exchange programs - návštěvník přijíždějící v rámci mezinárodního výměnného programu podporovaného vládou USA
Q-2 Immediate family members of Q- I visa holders - přímí rodinní příslušníci nositelů víz Q-1
Víza třídy R (Religious workers class)
Tato víza jsou připravena pro kněze a církevní hodnostáře různých církví a náboženských hnutí a sekt. Při žádosti je nutno prokázat skutečnost, že osoba o kterou jde pracuje pro náboženskou organizaci na plný úvazek. O toto vízum žádá zástupce sponzora (tedy církve), která zve svého kněze do USA.
R-1 Ministers and other workers of recognized religions - představitelé různých organizovaných náboženství, sekt apod.
R-2 Immediate family members of R- 1 visa holders - přímí rodinní příslušníci držitelů víz třídy R-1
Víza třídy S (U.S. Government informators class)
Do této skupiny jsou zařazeny osoby, které přijíždějí do USA kvůli sdělení důležitých informací vojenského charakteru nebo informací důležitých pro obranyschopnost USA, popřípadě informací nutných pro objasnění a vyšetření trestných činů spáchaných na území USA.
S-1 People coming to the U.S. to supply critical information to federal or state authorities where it has been determined that their presence in the U.S. is essential to the success of a criminal investigation or prosecution - osoby přijíždějící do USA , aby dodaly kriticky důležité informace státním orgánům v případech, kdy je nezbytně nutná jejich osobní přítomnost pro úspěšné ukončení nebo pokračování vyšetřování
S-2 People coming to the U.S. to provide critical information to federal authorities or a court, who will be in danger as a result of providing such information, and are eligible to receive a reward for the information - osoby přijíždějící do USA , aby dodaly informace soudním orgánům nebo orgánům činným v trestním řízení a mohou být vystaveny nebezpečí ze strany stíhaných osob nebo mají nárok na odměnu za podání této informace
S-3 Immediate family members of S- I or S-2 visa holders - přímí rodinní příslušníci držitelů víz S-1 a S-2.
K podání žádosti o udělení vstupního víza do USA je potřeba:
Potřebujete vízum
Každý Čech který chce navštívit USA potřebuje vízum. To mu vystaví Zastupitelský úřad USA.. Není snadné vízum získat a pokud vám na jeho obdržení opravdu záleží, chce to přípravu, dobrou přípravu. Zde si můžete přečíst jak jsem k němu přišel já.
Kluci, já jedu taky ........
Zavolal jsem Pablovi ať řekne Robertovi že jedu taky, ať mi nahlásí co mám všechno udělat. Nebylo toho moc. V první řadě musím požádat o vízum. Samozřejmě turistické, pracovní bych nedostal ani za zlaté prase. Dostal jsem papír co je o moc delší než širší a vyplnil jsem poctivě všechny kolonky. Taky ty, kde prohlašuji že nejsem feťák, dealer drog, terorista, prostitut, kuplíř, antisemita, fašista a že jsem se nezúčastnil rasových pogromů a genocidy za vlády Adolfa Hitlera ani později. Žádost jsem odvezl na ambasádu prvního prosince. Ještě na hlavním nádraží v Praze jsem zjistil že potřebuji fotku na tu žádost. Nechal jsem se tedy vyfotit, úplně spící, v automatu a modlil jsem se aby mi v klíně nepřistál plastový kelímek s kávou. To se nestalo a tak jsem mohl s čerstvou fotkou v kapse vyrazit na velvyslanectví, kde jsem obdržel potřebné papíry, obálku a složenky k proplacení. Žádné malé sumy. Za přijetí žádosti o udělení víza je třeba zaplatit ekvivalent čtyřiceti pěti amerických dolarů a dalších sto padesát korun za poštovní kurýrní službu jež vám doručí pas na vaši poštu. Složenky jsem zaplatit a dokumenty vložil do obálky. Písemnosti jsem předal úředníkovi ke kontrole. Ten mi sdělil, že bez pasu nelze žádost přijmout a poslal mne domů. Druhého prosince se tedy celý ceremoniál opakoval i s pasem. Odpověď mi dorazí do sedmi pracovních dnů poštou. Asi za týden jsem volal Pablovi. Tak co, už ti to přišlo ? Pablovi to už přišlo. Devatenáctého prosince jde na pohovor. To je tak padesát na padesát. Ale šance je slušná. O pár dní později přišla výzva k vyzvednutí odpověďi i do mé schránky. Na poště mne čekalo srandovní překvapení. Byl jsem pozván na pohovor. Dvacátého šestého. Jenže ledna. to byla pěkná čára přes rozpočet. Počítali jsme s tím že bychom koncem ledna vyrazili do států a já bych tou dobou ještě ani nevěděl jestli to vízum dostanu nebo ne. Hlavní problém tkvěl v tom že potom nestihnu udělat všechno potřebné. Zařídit všechno v práci, najít za sebe náhradu, zaškolit ji, dojednat všechno s kamarády, rodiči, bankou, živnostenským úřadem, finančním úřadem a všemi těmi institucemi a organizacemi. Bylo toho prostě moc. A protože jsme chtěli skutečně v poslední lednové dekádě opustit území naší republiky, musel jsem jednat. Hned druhý den jsem zavolal na ambasádu a ptal jsem se, zda není možné termín pohovoru přeložit. To možné nebylo a úředník u aparátu mne upozornil na fakt, že je to napsané i na vlastní pozvánce. To jsem si samozřejmě přečetl, ale smířit jsem se s tím nehodlal. Vždyť by se jenom kvůli mě museli ostatní přizpůsobovat a čekat až budu mít všechno v pořádku a budu připraven odjet. A pustit se do příprav na cestu když ani nevím jestli to vízum dostanu byl úplný sociálněpolitickoorganizačněfinanční hazard. Naléhal jsem tedy na úředníka a argumentoval jsem tím, že se chci zúčastnit velmi prestižního veletrhu v Las Vegas, který se koná vždy počátkem ledna. A pokud nebudu mít vízum ještě v prosinci, nebudu se moci na akci náležitě připravit, nehledě na to že samotný pohovor mám naplánovaný dva týdny po skončení veletrhu. Nakonec to pochopil a na základě naší telefonické domluvy termín pohovoru přesunul na dvacátý první prosinec. To je ou kchej, to už beru. Ti z vás kteří si tyto tahanice sami vytrpěli mi jistě dají za pravdu když řeknu že celá procedura je dost zdlouhavá, finančně i časově poměrně náročná a psychicky vyčerpávající. Najednou jsem si nedovedl představit že bych vízum nedostal a cestu na kterou jsem se začínal opravdu těšit bych musel zrušit. Vlastně jsem na nic pořádného už ani nedovedl myslet. Doma ležely napsané inzeráty na prodej skoro všeho co se prodat dalo. Celé dny jsem chodil po práci za kamarády a bavil se s nimi o tom americkém fenoménu. Musel jsem být otravný. Kdo tam byl, kdy se vrátil, jak se mu tam líbilo, co tam dělal, kolik si vydělal a tak. Prostě všechno.
Pohovor
Pablo tedy jde devatenáctého prosince. V podnělí odpoledne mu celý netrpělivý volám jak to dopadlo. Prošel, vízum má. Paráda. tak teď už jenom aby nevyhodili mne. Skončilo by to ještě dřív než to začalo. Ptám se na detaily. Pablo tvrdí že pohovor byl dost nepříjemný, ptali se ho na všechny možné i nemožné věci, plat, postavení ve firmě, na přítelkyni, rodiče, jejich finanční situaci, profesi, dokonce i na sociální a společenské postavení. Kolik má peněz, jak dlouho tam bude a co tam bude dělat, jestli mluví anglicky a na spoustu dalších nesmyslných detailů. Modlím se k bohu. To přece nikdy nemůže vyjít. Chytá mne pravá předamerická deprese a přemýšlím jak to zaonačit aby to vyšlo. Nakonec se rozhoduji pro využití své pseudoprofese jako krycí legendy. Pro to je ale potřeba leccos udělat. Vrhl jsem se tedy doma na hromady časopisů a knih a listuji. Sestavil jsem si velmi pěkný fiktivní plán cesty po státech. Okopíroval jsem většinu svých prací publikovaných v tisku, vytáhl z knihovny svou knihu, kopie jmenovacích dekretů a všechny ty další nezbytnosti co mají budit dojem frajera. Potom jsem uchopil do ruky kartáč na oděvy, vyčistil jsem celý oblek, vyžehlil košili, kravatu, naleštil boty, ostříhal vlasy a vousy, oprášil diplomatku, odpočítal vizitky a všechno sladil v jeden celek působící dojmem zcela jednoznačně zámožného obchodníka připraveného na pracovní cestu. To už bylo úterý ráno a já jsem se trošku prospal. V práci se mnou určitě nebylo k vydržení. Odpoledne jsem unavený doháněl na lůžku to, co jsem přes noc zameškal a večer jsem se šel uklidnit do herny ke kulečníku. Vydržel jsem to skoro celou noc a ráno jsem byl připraven na cestu. Skáknu do auta a jestli to nedaj´ tak se maj´ na co těšit.
Středa 21.12. 1999 - ambasáda
Cesta autem do Prahy je pro přespolního vždycky hezký zážitek ale na tyto stránky to asi nepatří. Začnu tedy příjezdem k budově velvyslanectví. Po nezbytné kontrole ozbrojenou stráží jsem zaparkoval auto a postavil se do fronty před velvyslanectví. Tam už stálo asi deset lidí a evidentně čekali na to samé jako já. Zřízenec nám sdělil pokyny jak se máme chovat, upozornil nás na povinnost vypnout všechny telefony, radiové přijímače, walkmany a vůbec všechny elektrické spotřebiče, počítače, kalkulačky, atd. Před vstupem na půdu vyslanectví projdeme ještě detektorem kovů a musíme tedy vyndat všechno i z kapes. Mince, klíče, zbraně, tužky, prostě všechno. Po skončení pohovoru to dostaneme zpátky. Konečně sedíme v přijímací hale. Ačkoliv jsem svůj pas předal úředníkovi jako asi šestá osoba, čekám a čekám. Je to čekání neobyčejně inspirující. Přede mnou již prošlo asi dvacet lidí. Pracovníci ambasády jsou mladí Američané a s námi hovoří velmi lámanou češtinou. Na řadu jdou tři kluci. Kšiltovky, bombery, adidasky, suveréni. Dva bratři a jejich kamarád. Kamarád nedostává vízum první. Má malý plat a klidně to přizná. To přece ví každý, že vízum nedají když nemáte potvrzení že máte alespoň dvě stě tisíc na účtu. A on jim řekne že má osm tisíc čistýho a že dělá řezníka. První bratr nedostává vízum z jasného důvodu. Nemá práci. Naštvaně odchází. Potom je slyšet jenom "jakto" ! Druhý bratr nedostává vízum proto, že jeho bratr nemá práci. Je to hnus. Někdy je problém jim vůbec porozumět. Hlavní problém je ale ten, že já stále čekám. Dostavuje se opět intenzivní pocit frustrace. Jsem unavený, stálo to skoro dva tisíce, několik dní práce a nakonec to nebude k ničemu. Z těch třiceti lidí co prošli přede mnou totiž vízum nedostal ještě nikdo. Propadám pocitu totální beznaděje. No, byl to dobrý pokus, nevadí. Nebyl jsem tam doteď, nebudu tam dál. Teď. Dvě dvacetileté holky přede mnou vízum dostaly. Nakukaly tomu Američánkovi že jedou do Ameriky na svatební cestu se svými manžely. Ani se jich nezeptal kolik mají peněz. Hupky dupky, vízum je tu. Jenže já nejsem dvacetiletá blondýna a nebudu na něj přes okýnko špulit rty. Ani nemám mini. Takže stejně houby s octem. A teď znova. Stará bába. Jede tam na pozvání zaměstnavatele svého manžela. Firma všechno hradí. Tři týdny. A potom už nikdo. Jdu k přepážce a je ve mě malinkatá dušička. Američan mne zdraví, já jeho též. Tak vy chcete navštívit Spojené státy ? Pán neuvěřitelně bystře dedukuje. Ano. Za jakým účelem ? Chápu se příležitosti a tasím svou legendu. Mám toho celý kufr. Pohůnek kouká a nic nechápe. Badatel ? Ano. A tohle je vaše kniha ? Ano. Komunikuje očima se svým kolegou. A bude vám stačit vízum ve tři hodiny ? Co prosím ? Ve tři. Ve tři ? Ano. Jistě, jistě, bude. Nevěřím tomu. Tak to nakonec klaplo. Málem si stírám pot z čela. To ta moje legenda. Nakonec jsem ji ani nepotřeboval. Skoro. Renomovaný specialista na cestách. Posudky, průkazy, razítka, dekrety, skvělý. Na deset let. Zavolal jsem teda Pablovi, že to klaplo. Kamarádům jsem poslal asi dvacet textovek a cestou přijímám gratulace. Je hrozná zima. Už druhý den to věděli všichni. Celé město. Mě to dokonce připadalo jako celý svět. Tak se mi ten svět za několik týdnů scvrknul. Amerika.
(Podle US Embassy v Praze)
Praha, únor 1999 -- Velvyslanectví Spojených států v Praze dostává stovky žádostí českých občanů o získání krátkodobého či dlouhodobého pracovního povolení ve Spojených státech. Konzulární oddělení proto připravilo tento informační bulletin, ve kterém se těmito otázkami zabývá a jím chce varovat občany před kriminálními nelegálními zaměstnavatelskými gangy.
Legální zaměstnání ve Spojených státech musí být zabezpečeno prostřednictvím Imigrační a naturalizační služby (Immigration and Naturalization Service - INS) ve Spojených státech a ne prostřednictvím zahraničních agentur. Proto nemohou čeští občané žádat o pracovní povolení ve Spojených státech na žádném úřadu v České republice. Veškerá pracovní povolení jsou vydávána prostřednictvím sponzorství firmy nebo organizace, která si přeje cizího státního příslušníka zaměstnat.
K obdržení platného pracovního povolení musí nejprve sponzorská společnost (americká nebo cizí, která má pobočku ve Spojených státech) podat petici na úřad Imigrační a naturalizační služby ve Spojených státech se žádostí o pracovní povolení a s udáním období, na které je povolení požadováno. INS musí petici schválit a pak o schválení uvědomit sponzorskou organizaci nebo sponzorovaného jedince.
Celý proces může trvat dva až šest měsíců podle toho, jak je příslušný úřad INS pracovně vytížen.
Doba, po kterou může cizí státní příslušník pracovat ve Spojených státech, není předem určena. Každá sponzorská organizace rozhodne o maximální časové délce, po kterou by chtěla někoho zaměstnat, a žádá INS, aby na toto období pracovní povolení vystavil. Tímto způsobem lze získat pracovní povolení na období od dvou měsíců až po několik let. Pracovní povolení může být prodlouženo, požádá-li sponzorská firma o prodloužení původní petice. Prodloužení musí být schváleno pracovníky INS.
Jakmile je petice schválena (obvykle během několika měsíců), příslušná osoba, o kterou se v petici jedná, může potom konzulární oddělení v Praze požádat o příslušné vízum. Některé úřady INS zasílají telegraficky schválenou petici přímo na americký konzulární úřad, jiné zašlou zprávu, že petice byla schválena, přímo žadateli o pracovní povolení, který se může spojit s konzulárním oddělením, jakmile obdrží originál schválené žádosti od INS. Obecně pak může být vydáno vízum do tří pracovních dnů po obdržení petice a žádosti o vízum. (Informace o současné proceduře podání žádosti o vízum jsou uveřejněny na informační tabuli u vchodu do amerického velvyslanectví, nebo je lze získat na naší sítí Web nebo vytočením čísla "185" Evropská databanka.)
Pracovní povolení musí být VŽDY získáno před započetím pracovního poměru. Legální zaměstnání NELZE získat při příjezdu do Spojených států na základě platného turistického, studentského nebo služebního víza. Zaměstnavatelské agentury, které slibují platná "pracovní povolení" až po určité době v zaměstnání, NEPOSTUPUJÍ podle amerických zákonů a nařízení a ti, kteří jim věří, jsou obětmi podvodu.
Minimální mzda ve Spojených státech je v současné době $ 5.25 na hodinu. Za pracovní dobu delší než osm hodin denně nebo čtyřicet hodin za týden se platí vyšší částky. Pod tato nařízení spadají i manuální práce (jako jsou uklizečské služby, práce v hotelích a restauracích, nebo práce na naftových polích). Zaměstnání, která nabízejí méně než je minimální mzda, porušují americký zákon a jsou tedy zaměstnáními "černého trhu".
Nelegální zaměstnavatelské gangy často vyžadují za zprostředkování práce a ubytování vysoké poplatky. Ti, kteří tyto poplatky platí, však často zjistí, že tato zaměstnání a ubytování jsou planými sliby, a oběť se pak nachází ve Spojených státech bez práce a bez prostředků. Jindy zase za velmi nízký plat vyžaduje zaměstnavatel dlouhou pracovní dobu za nebezpečných pracovních podmínek. Těm, kteří chtějí dát výpověď, je pak vyhrožováno, že bude oznámeno úředníkům INS, že zde pracovali nelegálně, a tím jsou přinuceni v zaměstnání zůstat.
Každoročně INS zavírá a deportuje značný počet českých občanů, kteří pracují v USA nelegálně. Odhalení a deportace mají vážné důsledky pro ty, kteří byli zadrženi za nelegální práci.
Nelegální pracovníci jsou nejdříve zatčeni úředníky INS a mohou strávit nějaký čas před deportací v americkém vězení.
Deportovaní ztrácejí právo přicestovat do Spojených států na dobu alespoň pěti let. Toto omezení nelze zrušit, ani když by budoucí zaměstnavatel vyžadoval zaučení v USA, studia na americké univerzitě nebo kdyby bylo potřeba vykonat cestu do USA z jiných vážných důvodů. Jména deportovaných cizinců jsou zaznamenána v počítačových systémech velvyslanectví a INS, aby bylo zajištěno, že těmto jednotlivcům nebudou vydána víza.
Po pětiletém zákazu je další získání víza předmětem přísného posouzení konzulárními úředníky a žadatelé se budou muset velmi snažit, aby vyvrátili podezření, že opět neporuší podmínky udělení turistického nebo jiného víza.
Sehnat si práci tady v USA není velký problém. O české nelegály je velký zájem, pracujeme dobře a poměrně poctivě, zaměstnmavetelé nás většinou mají rádi. Protože je stále těžší získat byť i jen turistické vízum a stále méně lidí se sem dostane, poptávka po lidech stoupá. Musíte jen vědět na koho se obrátit a mít tak trošku štěstí. I zde žije řada lidí profitujících z vaší neznalosti a za nejnepatrnější služby si od vás nechá zaplatit hodně peněz. Vám nezbývá nic jiného než platit nebo se vydat zpátky domů. Pokud nemáte kontakt na nikoho kdo se tady o vás postará a nemáte reference od jiných lidí, riskujete že se ženete do náruče právě takovému vydřiduchovi. Já osobně jsem měl díky kamarádům štěstí a těmto problémům jsem se vyhnul. Pokud jedete do USA sami, je vhodné abyste se podrobně, a tím myslím opravdu podrobně informovali již doma a zajistili si dostatek kontaktů, telefonů, mailů a adres na lidi kteří vás zaměstnají nebo vám pomohou s ubytováním. Každý normální chlap vám pomůže zadarmo, někdo si ale nechá za takové služby platit. Sedněte k počítači a rozhlédněte se po síti, stránek a kontaktů na kontraktory a zprostředkovatele práce jsou zde desítky. Lenost je v tomto případě neoluvitelná a může pro vás mít osudový dopad.
Poptáváte-li práci, záleží v první řadě ne tom zda jste muž nebo žena, na vašem věku, zdatnosti, houževnatosti a znalosti Angličtiny. Pokud neumíte perfektně komunikovat, máte šanci získat pouze práci manuální. Na jihu USA je to obvykle housekeeping, což je snadná práce - uklízečka v hotelu, nebo místo v rerstauraci u myčky nádobí, práce na supermarketech a semtam nějakou tu stavbu. Na severu, zejména v New Yorku je nabídka pestřejší a práce je tu dislokována tak jak je to obvyklé u nás. Ženské práce jako uklízení a hlídání dětí dělají ženy, mužské práce na stavbách, skefrech, opravách, myčkách aut, demolicích a dalších místech dělají muži. Pokud umíte dobře Anglicky dostanete kdekoliv dobrou práci jako číšník, servírka, barman, recepční, au pair, řidič (potřebujete místní řidičský průkaz) a další. Je jen na vás co si kde seženete. Obvyklý plat Čecha nelegálně pracujícího v USA by neměl klesnout pod 5,50 USD za hodinu mimo hlavní sezónu a 6 USD v sezóně. Tento plat je obvyklý na jihu USA kde se platy plačí dolů vinou Mexičanů a Portorikánců přicházejících na Floridu, do Georgie, Texasu a dalších států kde dělají i za 3 dolary. Sever USA není na tyto dumpingové trhače tak bohatý a disponuje více penězi než průmyslově zaostalý jih profitující hlavně ze zemědělství, potravinářského průmyslu a turistiky, dá se zde dosáhnout i několikanásobně vyššího platu. Chce to ale odvahu pustit se do boje a trpělivost. Někdy to také nevyjde. Trh s prací na jihu řídí většinou čeští kontraktoři, takzvaní supervisoři kteří vám zajistí práci, ubytování, platí vás a měli by vám pomoci se získáním alespoň nějakých dokladů a životního prostoru. Záleží na jejich slušnosti zda za to všechno budou chtít odměnu nebo ne. Za pár dní tu snad bude stručný přehled agentur v New Yorku zajišťujících práci, zejména manuální a pokud se to podaří tak i několik kontaktů na kontraktory jinde v USA. Ale to už záleží na nich.
Toto město má více obyvatel než celá Česká Republika a rozlohou je asi osmkrát větší než Praha. Podle dostupných statistik zveřejněných v americkém imigrantském tisku je asi 5% lidí z každé běžné evropské země, tedy i z ČR v USA a z nich asi 65% žije v New Yorku. Pokud má Česká Republika přibližně deset milionů obyvatel, mělo by se po amerických cestách toulat asi padesát tisíc Čechů a z nich nějakých 32.500 osob v tomto superměstě. Zdá se to nepravděpodobné, ale klidně to může tak být, je nás tady opravdu dost. V New Yorku není tolik rozvinutá a utěsněná síť českých kontraktorů, je zde snadnější získat práci bez jejich vedení a vydělat si tak podstatně více peněz než v oblastech kde trh s prací pro nelegály kontrolují bezezbytku. Znanemá to pro vás ale víc práce, snažení, nejistoty, stresu, výdajů a problémů. Newyorský nelegál může ale vydělávat i dvacet dolarů na hodinu a to už určitě stojí za pokus. Pokud se rozhodnete to risknout, držím vám palce. Kdo má radši jistotu, pofrčí na Floridu a do Georgie nebo do Iliinois.
Pokud si objednáte taxi, vyplatí se dávat pozor a pokud nemá řidič zapnutý taxametr, striktně to od něj vyžadujte. Taxi není příliš drahé a taxikáři se jinak pokusí vás při první příležitosti okrást. Ve velkých městech je taxíků nadbytek, stačí zamávat na některý projíždějící vůz. Jiná situace je v rekreačních oblastech, v malých městech a na venkově. Tam se většinou jezdí pouze na telefonickou objednávku. Cena za taxi je přijatelná, obvykle stojí jedna míle asi padesát až sedmdesát centů plus nástupní taxa mezi dolarem a dvěma, obvykle dolar šedesát. Desetimílová cesta by tedy neměla stát více než devět dolarů.
Objednáváte-li si letenku, dávejte dobrý pozor na její cenu. Ta se může lišit případ od případu až několikanásobkem. Cena letenek po severoamerickém kontinentu je přiměřená pokud máte dostatek trpělivosti a jazykové schopnosti ke sjednání dobrého kontraktu. Letenka ze severu na jih Spojených Států stojí asi tak dvě stě dolarů. Můžete ji ale koupit také za osm set dolarů. Letenka na jednu cestu se nazývá one way, zpáteční je round trip. Totéž platí i o veškerých jízdenkách na autobus i vlak.
Vyzkoušeli jsme pouze společnost Greyhound. Podle našich zkušeností jezdí autobusovou dopravou chudší vrstvy lidí, černoši, Portorikánci, Mexičani a semtam nějaká záhadná figura. Některé zážitky popisuji výše. Doprava samotná je poměrně rychlá, efektivní a levná. Cena transkontinentální jízdenky je asi tak o třetinu až polovinu nižší než cena levné letenky. Kvalita vozů je dobrá, autobusy jsou čisté a upravené. Pozor během jízdy. Federální zákon zakazuje za jízdy hovořit s řidičem a přistupovat k němu za bílou čáru vyznačenou na podlaze autobusu. Pokud čáru překročíte, řidič musí autobus zastavit a počkat až prostor opustíte. V autobusech je také zakázáno konzumovat alkoholické nápoje. K požívání nealkoholických nápojů a potravin jsou řidiči benevolentní. Společným rysem všech typů dopravních prostředků jsou pozdní odjezdy a odlety. Na včasný start se zde asi vůbec nehledí. Půlhodinové zpoždění letadla nebo autobusu je tu pravidlem, vlastně se nám ani jednou nestalo aby dopravní prostředek vyrazil na cestu podle deklarovaného času odletu nebo odjezdu. Letadla většinou doletí nakonec včas, autobusy si svá zpoždění podrží.
Doprava autem je v celých státech moc zajímavá. Městská hromadná doprava jezdí jenom ve velkých městech. V malých městech a na venkově nejezdí, jste tedy odkázáni na vlastní automobily. Auto se v USA dá koupit už za pět set dolarů, někde i levněji. To ale není žádný luxusní model. Tak dvacet, pětadvacet let starý herky. Ale jezdí to. My jsme se stali hrdými vlastníky automobilu Volvo DL z roku 1982. Levý přední nárazník je trochu pochroumaný ale jinak to vypadá skoro dobře. Centrální zámek, automatická převodovka a střešní okno. Stálo nás to asi tisíc dolarů ale přesně to ještě nevíme. Účet dostaneme až později. Chlap ze servisu tvrdí, že za motor ručí. Hlavně aby ručil taky za to ostatní. No, zatím to jede docela slušně. Zvykáme si na dopravu, silnice, značky, semafory a některá trochu zvláštní pravidla. Cyklisti tady jezdí většinou po krajnici v protisměru ale viděli jsme taky cyklisty jezdící normálně ve směru jízdy. Ale to mohli být pouze potrhlí Evropané. Rychlostní limity jsou tu dost ostré a většina řidičů je striktně dodržuje. Jezdí se tu pětadvacítkou, pětatřicítkou, čtyřicítkou, pětačtyřicítkou, padesátkou, padesát pět a potom ještě víc. Ale to pouze na mezinárodních komunikacích. Maximální povolená rychlost je pravděpodobně sedmdesát pět mil za hodinu. Pokud nedodržíte rychlostní limit, policie je vám v patách za moment. Pablo si to zažil na vlastní kůži když chvilku nekontroloval rychlost a moc na to šlápnul. Naštěstí si policejní patroly za sebou všiml a zpomalil dřív než ho zastavili. Vyhnul se tak jistým nepříjemnostem. Pokuty jsou tu obrovské. Cyklista jedoucí tam kde nemá dostává obvykle pokutu od padesáti do dvou set dolarů. Překročení rychlosti, vyhazování odpadků z okének, močení u silnice a další přestupky se trestají pokutou od asi sta dolarů do patnácti stovek. Můžete jít také do vězení. V nejhorším případě, pokud porušíte federální zákon, můžete být trestáni oběma způsoby. S kriminálníky se tu nikdo nemazlí. Hodně se zde dbá na lidi postižené a na vozíčkáře. Pokud zaparkujete na parkovacím místě vyhrazeném invalidovi můžete dostat pokutu až tisíc dolarů a váš vůz bude bez upozornění odtažen. Většina dopravy je zde řízena semafory. Při odbočování vlevo platí speciální vyklizovací šipky nebo běžné semafory. Vpravo můžete odbočit i na červenou pokud jste si jisti že nic nejede a nezpůsobíte dopravní nehodu. Dopravní značení je ve většině případů skvělé a velmi přehledné. Mnoho dopravních značek je ale psaných, bez alespoň základní znalosti angličtiny se zde jezdit nedá. Také úseky dálnic a silnic na nichž se pracuje jsou naprosto perfektně označeny. Až fanaticky dokonale. První značka vás informuje o vzdálenosti k úseku opravované komunikace. Další upozorňuje že do daného úseku vstupujete. Následují další návěstí včetně značek "muži v práci" a dalších. Všechno je perfektně vyznačeno transparentními kužely a osvětleno. Pohonné hmoty se na většině čerpacích stanic prodávají pouze bezolovnaté. Galon benzínu normal, což je něco jako náš speciál stojí asi jeden dolar a čtyřicet centů. Jeden galon je asi tři celé osm desetin litru. Cena je tedy velmi příznivá. Motorista si může vybrat z celé škály služeb, výměna oleje a seřízení motoru vás přijde tak na dvacet pět dolarů. Myčky aut, vysavače, čerpadla, jídelny a různé prodejny "až do auta" jsou podél všech silnic v míře nadbytečné. Stačí si vybrat. Kvalita silnic je všude velmi dobrá. Díry a výmoly ve vozovce se zde jednoznačně nevyskytují (později jsem zjistil že se jich tu vyskytuje dost). V automobilu je přísně zakázáno konzumovat alkohol. Ani spolujezdci nesmí během jízdy pít alkohol. Porušení tohoto nařízení je přestupkem proti federálnímu zákonu a může vás stát i svobodu.
Každý kdo přijíždí do USA aby zde nelegálně pracoval to obvykle ví již doma. Americký zákon tedy porušujete již v okamžiku kdy jste na žádosti podpisem ztvrdili že zde nebudete nelegálně pracovat. Bůh nad vámi držel ochrannou ruku a tak stojíte někde v Americe na chodníku, čekáte na autobus a váš I-94 za pár dní pozbyde platnost. Co potom ? Až vás někde zastaví policista a bude po vás chtít doklad totožnosti, nemůžete mu přece dát pas s prošlým přistěhovaleckým razítkem. V tento okamžik vás začnou zajímat americké doklady a možnosti jak je získat. Jde o nový, platný I-94, ID card, Driver Licence, Social Security number a další doklady. S jejich získáním jsou stát od státu problémy větší nebo menší, někde i žádné. Chce to ale přehled a vědět kam jet kdy a pro co.
Potřebujete-li si prodloužit povolení k pobytu, musíte si podat o toto prodloužení žádost. Ta se zasílá na imigrační úřad a po dobu jejího vyřizování pobýváte v zemi legálně. Za žádost je třeba zaplatit poměrně vysoký poplatek jedno sto až dvě stě dolarů. Pokud vám pobyt neprodlouží, musíte si pomoct sami. Jedna z možností je ID karta a americký řidičák.
ID karta a řidičák
Tyto dva dokumenty můžete získat i jako cizinec, ovšem za předpokladu že pobýváte v zemi legálně. Jednejte tedy včas. Pokud neumíte anglicky je vhodné s sebou k projednání a vyřízení žádosti s sebou vzít někoho zkušeného s dobrou znalostí jazyka. Nebojte se, všude najdete krajany daných vlastností. Pomohou vám zdarma nebo za dvacku. A to se vyplatí. ID karta vám pomůže při vyřizování osobních věcí na úřadech nebo třeba v bance. Za její vystavení zaplatíte asi devět dolarů. V některých bankách vám například běžný účet na pas vůbec nezaloží. Americký řidičák je skvělá věc. Je to doklad totožnosti. Nemusíte ani nosit pas s kompromitující vložkou oznamující policistovi že jste zde nelegálně a pomáhá vůbec v mnoha dalších situacích. Navíc je to řidičák mezinárodní platný skoro v celém světě. Potřebujete k němu už jenom americký pas :) A to je taky fajn. Zkoušky určitě uděláte. Můžete mít s sebou tlumočníka a ten vám samozřejmě může radit i odpovědi na otázky v testu. Nikdo to nepozná protože jak známo Američani česky neumí. Praktická jízda je také jednoduchá, vpodstatě couvání a několik zatáček. Čím dále jste na jih tím benevolentnější jsou inspektoři. A je hotovo.
Publikace z Amazonu které vás provedou imigračním bludištěm americké byrokracie
Publikace zabývající se imigrací do USA (prodávány v Amazon.com):
How to Get a Green Card : Legal Ways to Stay in the U.S.A. (4rd Ed)
by Loida Nicolas Lewis, Len T. Madlansacay, Barbara K. Repa (Editor), Mari Stein (Illustrator)
Cena: $29.95
Dostupnost titulu: Obvykle možno dodat do 24 hodin
Paperback - 416 stran 4. vydání, listopad 1999
Co v knize najdeme
Detailní přehled o možnostech jak se stát držitelem zelené karty. Potřebné formuláře, instrukce k jejich vyplnění a ukázky potřebné dokumentace.
The Immigration Handbook : For Work, Investment, Study and Retirement in the U.S.A.
by Henry G. Liebman
Cena: $7.96
Dostupnost titulu: Obvyke možno dodat do 24 hodin
Paperback - 180 pages 2nd edition (June 1997)
Co v knize najdeme
Immigration Handbook je praktický průvodce velmi jednoduše a srozumitelně vysvětlující všechny kroky provázející imigrujícího přistěhovalce od vstupu na území USA až k záskání občanství.
Pět způsobů jak zádat o green card (zelenou kartu)
Možné volitelné strategie pro vízové žádost
Praktický návod jak vybrat vízovou kategorii
Průvodce změnami amerického právního systému
Srozumitelně vysvětlený proces vydávání přistěhovaleckých a nepřistěhovaleckých víz
U.S. Immigration & Citizenship : Your Complete Guide
by Allan Wernick
Cena: $19.96
Dostupnost titulu: Usually ships within 24 hours.
Paperback - 333 stran2. vydání (March 1999)
Co v knize najdeme
Autor vás provede problematikou získání zelené karty a dvojího občanství na skutečných příkladech ze života.
American Immigration : H1B Temporary Worker Visa Package (Do-it-Yourself Immigration Kits)
by American Immigration Center
Cena: $65.00
Availability: This title is currently on back order. We expect to be able to ship it to you within 3-5 weeks.
Kroužková vazba - 79 stran (December 1, 1999)
Co v knize najdeme
Už se mi to dál nechce překládat, je to všechno jedno jako druhý. Klidně si to objednejte, tahle je dokonce revidovaná vládními úředníky, tak snad taky bude v cajku.
Citizenship Made Simple : An Easy to Read Guide to the U.S. Citizenship Process
by Barbara Brooks Kimmel, Alan M. Lubiner
Cena: $13.56
Dostupnost titulu: This title usually ships within 2-3 days.
Paperback - 90 pages 2nd edition (January 1999)
Co v knize najdeme
Taky určitě zajímavá. Vemte si jí do subwaye a za chvíli budete mít všechno nadřené.
Aby vám byla vydána NYS (New York State) driver licence, musíte se prokázat doklady totožnosti ve výši šesti bodů a jedním dokladem data narození. Jaké doklady můžete k prokázání totožnosti použít je uvedeno níže názvy dokumentů dopřeložím později.
Pouze originály dokumentů - fotokopie nemohou být přijaty
poznámka: Dokumenty ozmačené * mohou být použity také k ověření data narození.
Prokázání totožnosti
Následující dokumenty mají šestibodovou hodnotu:
K ověření data narození můžete použít jeden z následujících dokumentů:
Kromě spojení pohlavního které vám tu bude citelně chybět pokud vaše perverze a deviace nejsou zaměřeny výrazně tukomilným - tzv. tlustofilním :-) směrem máte možnost vyzkoušet ještě mnoho jiných způsobů spojení. Jde o spojení verbální, analogová, digitální, placená i "zdarma". A takhle vypadají vaše možnosti.
Telefon (běžný telefon Phone to Phone call) normální volání
Telefonní služby klasického typu jsou v USA zastoupeny na rozdíl od ČR celou řadou společností a jejich konkurence na trhu odpovídá bezezbytku faktu že jde o skutečně výnosný byznys. Nemohu se zde proto šířit podrobně o nabídkách jednotlivých firem, pouze uvedu některé zajímavosti.
Do ČR voláme s předvolbou 011, do USA s předvolbou 001 a telefonní číslo. Například Prahu z USA zavoláte následujícím způsobem: 011 420 2 1111 1111. Washington vytočíme z ČR takto: 001 202 111 1111. Pokud voláte z Čech z pevné linky, použijte tzv. službu X-call. Hovory vás mimo špičku budou stát pouze Kč 8,- za minutu.
Telefon (běžný telefon Phone to Phone call) volání s telefonním operátorem
Pokud voláte z USA domů, můžete použít služeb mezinárodního operátora. Nikde se nemusíte registrovat a nic platit s výjimkou protelefonovaných minut. Operátorů je celá řada, my máme vyzkoušené dva. Účet vám přijde v normálním billu za telefon a je vyčíslený odděleně. Pokud chcete operátora použít, volte před vytočením čísla 101 6868 a bezprostředně (bez pauzy) potom celé telefonní číslo. Tyto hovory vás přijdou asi na $ .28 za minutu.
Telefon (běžný telefon Phone to Phone call) volání s telefonní kartou
Telefon (běžný telefon Phone to Phone call) normální volání
Telefonování v rámci USA se NEVYPLATÍ bez použití předplacené telefonní karty nebo předplaceného hovorného vašeho operátora. Běžný místní hovor z telefonního automatu stojí $ .25 za 3 minuty mezistátní uvnitř USA $ .25 za minutu.
Pokud telefonujete z běžného domácího telefonu, mohou být místní hovory zdarma (například Bell South na Floridě) nebo něco málo stojí (Bell Atlantic v New Yorku), tak $ .10 až $ .15 za hovor většinou neomezené délky. Meziměstské a mezistátní (tzv. long distance) stojí od $ .05 do cca $ .50 za minutu podle toho jakých služeb využíváte. Pokud chcete stoprocentní kontrolu nad protelefonovanou částkou, používejte telefonní karty.
Telefon PC to phone call (telefonování z počítače na telefon)
Telefonní karty v USA se vyvinuly ve velmi nepřehledný fenomén. Na trhu jich jsou doslova stovky. Liší se jak cenou tak službami které vám poskytnou. Některé jsou vhodné pouze k realizování místních hovorů, jiné se hodí k mezinárodním hovorům. Pokud se ptáte prodejce, moc mu nevěřte. Prodavač vám řekne že jeho telefonní karta connection fees nemá a ona je klidně má. Nebo vám řekne že "tahle karta je skvělá a má mnoho minut hovoru k vám domů" a záhy zjistíte že za pět dolarů jste si koupili pět minut když jste si stejně dobře mohli koupit i třicet nebo víc. Proto si dejte pozor a poraďte se spíš s kamarády nebo kolegy, ti budou vědět co koupit. Pár tipů vám tu dám já.
Jak se s kartou telefonuje:
Telefonní karta v USA je vlastně předplacený kupon jaký u nás známe od Eurotelu, Paegasu a dalších operátorů. Koupíte kartičku za 5, 10 nebo 25 dolarů (někdy i za víc), setřete barvu z PIN kódu (1) nebo kartu rozbalíte a zavoláte číslo operátora (2). Sledujete instrukce a když vás operátor požádá o zadání čísla, vytočíte CELÉ telefonní číslo (domů 011 420 xx xxx xx xxx). Pokud máte problémy se spojením nebo vám karta "spadla", zavoláte středisko služeb zákazníkům (3) a požádáte o "znovunabití" karty.
Co nebrat!
1. Pokud je to jen trošku možné, kupujte pouze karty s číslem operátora "toll free" (bez poplatku) - většinou 1800 a něco (např. New York Zero Card 1800 450 3629). Pokud koupíte kartu s normálním placeným přístupem (například v New Yorku s čísly 212, 718 a podobně kde není přístup přes 1800), budete při telefonování z automatu platit kromě poplatků z karty ještě čtvrtdolar za každé tři minuty spojení s operátorem. Nebrat.
2. Dejte si pozor na karty které chtějí za spojení s ČR poplatek. Ten může být i ve výši $ 2 - 3 za hovor takže když koupíte pětidolarovou kartu a vezme vám to doma záznamník, už se na ní znova po dvaceti vteřinách nedovoláte. Je mnoho karet které tyto poplatky neúčtují tak kupute ty. Ptejte se na "no connection fee cards".
Tohle jsou některé slušné karty
Adresa Amerického zastupitelského úřadu v Praze
US Embassy
Tržiště 15
118 01 Praha 1
Czech Republic
Důležité adresy a telefonní čísla:
Když máte vízum, ještě není vyhráno. Každý přilétavší návštěvník je nejprve, ještě na letišti, vydán na pospas imigračním úředníkům. Ti z vás mohou doslova stáhnout šaty pokud to budou považovat za nutné. Jsou velmi zvědaví a každého sem nepustí. Bojí se drog, průmyslové špionáže, bojí se o svůj trh práce a kontrolují také přísun materiálu pro místní podsvětí a národnostní mafiánské klany (Ukrajinci, Rusové, Číňané, Jamajci atd.). Jsou velmi přísní a klidně vás z výletu pošlou rovnou domů. Stojí za to se na ně připravit. Cesta přece není maličkost a stojí spoustu peněz, času a nervů. Výhodou je nesporně jazyková hbitost. Kdo umí dobře anglicky má napůl vyhráno. Je také dobré mít dostatek razítek v pasu aby bylo vidět že sem necestujete za nějakým divným, konkrétním účelem ale že jste něco jako profesionální cestovatel. Neberte s sebou žádné věci jež mohou navodit dojem že zde chcete zůstat dlouho. Žádné léky, málo knih, málo oblečení a to pouze sezónní, ne na celý rok. Stejně si jej koupíte levně a včas. Elektroniku taky berte jenom tu nejnutnější. V USA je síť na 120 voltů a mají zde úplně jiné zásuvky. Evropské spotřebiče tu nepřipojíte ani kdyby jste se rozkrájeli. Potraviny a lihoviny se až na výjimky dovážet nesmí, neberte je tedy. Kdo vzbudí dojem dobře situovaného spokojeného obchodníka na pracovním výletě, vyhrál. Nehádejte se a neodporujte. Odpovědi formulujte tak aby jste úředníkovi dali kladnou odpověď na kladné otázky a zápornou na otázky drzé a záporné. Budí to dojem že je vše v pořádku. Pokud vám povolí pobyt, dostanete papír s údajem do kdy se smíte zdržet. Formulář se jmenuje I94 a je v pasu buď všitý a nebo pouze vložený. Pokud vám délka pobytu vyhovuje, rozhodně ten papír nezahazujte a neztraťte. Je velmi důležitý a na letišti jej po vás budou chtít zpět při cestě domů. Také při kontrolách totožnosti jej policisté vyžadují. Pokud potřebujete v USA zůstat déle než je vyznačeno na této kartě máte několik možností jak to zařídit.
Stravování
Průměrný Američan se stravuje většinou doma, pouze na oběd chodí občas do restaurace. Večeře v USA drží v restauraci pouze movitější lidé. Výjimku tvoří občané velkoměst, kteří tráví spoustu času ve městě a většinou zde také jedí. Protože v Americe žije snad od každého národa kousek, můžete si vybírat z opravdu pestré nabídky barev, vůní, chutí a stylů. Nejběžnější je samozřejmě americká restaurace. Jídelny typu Kentucky Fried Chicken, Burger King, Mc Donald a další jsou naprosto všude. Zde vám nabídnou široký sortiment hamburgerů, hranolků, opečených brambor a bramborových placek, hot dogů, klobás, zeleniny, salátů, dressinků, nealkoholických nápojů včetně kávy a čaje a dalších specialit. Každá restaurace má svoje menu a něco čím své zákazníky láká. Cena jídla je dost vysoká, tedy v poměru k běžným možnostem nákupu v supermarketu nebo "food store" - obchoďáku s jídlem. Běžné menu stojí od pěti do sedmi dolarů, tedy jako seriózní oběd v restauraci, pokud takovou najdete. Jestliže si takovou radost dopřejete třikrát denně, stojí vás to nějakých dvacet dolarů. Za to si můžete v obchodě nakoupit potraviny taky na celý týden. Americký potravinový průmysl se orientuje mnohem výrazněji na hotová jídla. Mikrovlnná trouba je v místní kuchyni svatyně. Je ovšem nutné podotknout že jídla místní produkce jsou veskrze pohodlně stravitelná a chutná. Dokonce často vypadají i čerstvě, což se o našich produktech tohoto typu dá říci pouze s hrubou nadsázkou. Je vidět, že zde na tomto problému pracují podstatně déle než my doma. Tato specializace však s sebou nese také nevýhodu. Koupit některé druhy základních potravin a surovin potřebných k normálnímu vaření je v některých lokalitách úplně nemožné. Zákazník je zde ale skutečným pánem a dodavatelé se snaží. Nejlepší alternativou při cestování jsou pro Evropana asijské jídelny a bufety. Zde si můžete nakoupit dobře a chutně upravené potraviny, přílohy, zeleninu, oblohy, omáčky a mnoho dalších dobrot. Ve velkých městech jako je New York stojí stravování v takové jídelně přibližně pět dolarů za jednu libru jídla a je úplně jedno, co si vyberete. K dispozici máte maso kuřecí, vepřové, hovězí, ryby a další mořské živočichy, brambory, bramborové placky, kaši, hranolky a krokety všech tvarů a chutí, těstoviny, rýži ochucenou i prostou, mnoho zeleniny a ovoce ale i například opečené banány (dobrota), cukrovinky a další a další jídla. Naberete si do plastové přepravky kolik čeho chcete, necháte zvážit a zaplatíte. Chuťově nepřekonatelné, časově zcela nenáročné ale finančně poněkud nákladné. Dobrý oběd pro dospělého pětaosmdesátikilového chlapa v práci vás stojí tak deset až dvanáct dolarů. Někde můžete narazit také na populární jídelny kde si můžete za předem danou taxu dát jídla kolik chcete. Stojí to od tří do šesti až sedmi dolarů a můžete sníst opravdu co hrdlo ráčí. Kapitolou zcela samostatnou jsou americké cukrovinky a sladká pečiva. Američané jsou banda tlusťochů. Nikde na světě asi nevidíte tolik břichatých a přímo otylých mužů a žen. Podle mého názoru jsou jsou dva základní důvody tohoto fenoménu. Důvod číslo jedna je všeobecně nízká cena potravin v USA. Zatímco český jedlík zaplatí za své potraviny řekněme jednu čtvrtinu až jednu třetinu platu, americký tlusťoch stejné množství potravin nakoupí za jednu desetinu až jednu pětinu běžného platu. Američané mohou tedy dávat průchod svému obžerství mnohem intenzivněji. Druhým důvodem je neobvykle vysoká míra spotřeby tuků, cukru a všech sladkých jídel, cukrovinek a pečiva. V americkém obchodě nakoupíte kilogramy dortů, ovocných koláčů, cukrových řezů, bábovek a dezertů politých silnou vrstvou cukrové polevy, máslem, zavařeninami a mnoha jinými lákadly. Průměrný spotřebitel toho sní asi libru denně. Tolik známé koblihy s otvorem ve středu jsou zde vidět pouze při snídani nebo v policejních vozech spolu s plastovými kelímky na kávu z automatu.
Alkohol
Alkoholické nápoje se neprodávají všude jak jsme zvyklí u nás. K jejich prodeji je třeba zvláštní licence a obchodů s lihovinami je všude spíše méně než více. Některé z nich mají otevřeno nonstop a obsluhují i do automobilu. Opilství na veřejnosti se zde může trestat i vězením. Pokud se opijete na diskotéce nebo zábavě a překročíte rozumnou míru, obsluha baru nebo vyhazovači vás zdvořile požádají abyste odešel a nerušil ostatní návštěvníky. Pokud tak neučiníte, odnesou vás pryč. Slušný americký vyhazovač návštěvníky netluče, pouze je nosí. Ránu můžete dostat až v krajním případě.
Otevírací doba obchodů a úřadů
Většina obchodů má otevřeno od devíti hodin do sedmnácti nebo osmnácti hodin. To se týká zejména všech běžných prodejen průmyslového zboží, soukromých malých opraven, servisů, zámečnictví, klenotnictví, obchodů se suvenýry, pošt, bank, knihoven a ostatních úřadů. Některé veřejně přístupné knihovny s internetovými boxy mají otevřeno déle, někdy až do jedenadvaceti nebo dvaadvaceti hodin. Velké supermarkety jako K-mart, Val-Mart a další mají skoro všude otevřeno dvacet čtyři hodin denně. Můžete se sebrat třeba ve čtyři hodiny ráno a nakoupit co potřebujete. Nikdo se nad tím nebude pozastavovat. Ve větších městech kde je značná zločinnost se obvykle po sedmnácté hodině odpolední restaurace a obchody jako Mc Donald zavřou a obsluhuje se pouze u bezpečnostní přepážky s okénkem. Stejná situace nastává také na benzinových čerpadlech.
Nákupy potravin
Jak jsem již podotkl výše, potraviny jsou v amerických obchodech relativně levné. Některé jsou dokonce levnější než u nás a to je vzhledem ke zdejší ekonomické situaci obyvatelstva skutečně pozoruhodné. Průměrný Američan nemusí za jídlo zaplatit víc než jednu pětinu platu a to i v případě, že si chce opravdu pochutnat a nešetří se. Maso se v USA konzumuje ve velkém množství a stojí velmi málo. Nejlevnější je kuřecí. Některé výrobky, například kuřecí prsa stojí i dolar za kilo. Stehýnka dostanete za šedesát centů za kilo. Salámy a jiné uzeniny koupíte za tři až pět dolarů za kilo, vepřové a hovězí maso stojí čtyři až pět dolarů za kilo. Dají se ale koupit také za polovinu pokud narazíte na akce zvýhodněných cen. Vaším úkolem je potom narvat mrazák k prasknutí. Pečivo se zde prodává jiné než u nás nebo v Evropě vůbec. Nejběžnější jsou toastové chleby určené k výrobě sendvičů v toastovačích. Ty se samotné jíst sice dají ale mají různé ohavné příchuti. A sladký chléb se slaným máslem určitě není běžnou snídaní v rámci kontinentální Evropy. Zvyká se těžko ale vydržet se to nakonec dá. Housky a rohlíky jsme v místních obchodech zatím neviděli. Zato se zde v regálech povaluje spousta bulek a žemlí na přípravu hamburgerů. Semtam se objeví i evropská bageta a to je potom pochutnáníčko. Jinak pečivo doporučuji spíše nejíst než jíst. Ovoce a zelenina je zde k dostání ve všech obchodech. Je sice o něco dražší než byste čekali, cena je mnohdy srovnatelná s masovými výrobky ale dá se z toho vybrat. Jižní ovoce je levnější než například jablka a hrušky. V supermarketech jako je Val-Mart ovoce a zeleninu dokonce v regálech sprchují speciálními zabudovanými sprchami aby zůstala stále čerstvá. Můžete se tedy spolehnout na její kvalitu a nezávadnost. V Americe se málo provozuje domácí pěstitelství. Většina domácností čerpá veškeré surovinové zdroje z obchodů a domácí produkty se nacházejí pouze na farmách. Větší farmy dodávají svoje výpěstky do místních restaurací a hotelů.
Telefon
Telefon je v USA zajímavou kapitolou. Vzhledem k faktu že se americké GSM telefonní sítě liší od těch evropských ve frekvenci kmitočtu radiových vln a pracují na 1900 MHz, evropské telefony zde nepracují pokud nejsou konstruovány i pro tuto frekvenci (tzv. Tri-band). Pokud tedy chcete používat svůj mobilní telefon na území USA, musíte tomu svůj přístroj přizpůsobit již doma nebo si zde nějaký vhodný zakoupit. Pozor. Americký prodavač vám klidně prodá telefon pro Evropu ani nemrknete. Musíte jej proto upozornit že chcete telefon GSM pro provoz v USA. Doporučuji vám vzít si s sebou vaši kartu a v přístroji ji raději na místě vyzkoušet než telefon zakoupíte. My jsme v této věci podnikli málem federální pátrání a jediný přístroj dostupný v několika městech byl Ericsson 1888. Ten stál v době kdy jsem psal tento text asi dvě stě padesát dolarů. Prodavač se ale dušoval že tento telefon bude chodit na všech světových analogových i digitálních sítích GSM. Později jsme si jej koupili (nekoupili). Pokud nevyžadujete služby svého evropského operátora, můžete si za příznivých podmínek zakoupit telefon zde. Existuje mnoho telefonních společností které nabízejí různé služby. Běžný telefon stojí od třiceti do sta dolarů, pracuje na frekvencích 900 nebo 1800 MHz a lze s ním hovořit jak pomocí paušálů tak obdobně jako u nás s twist nebo go kartou. Zakoupíte si kartu za dvacet, třicet nebo i víc dolarů a složíte aktivační poplatek, obvykle ve výši asi dvaceti dolarů. Ten nemusíte skládat pouze pokud máte číslo sociálního pojištění, tzv. "social security code". Telefonujete dokud máte kredit. Potom koupíte další kartu nebo prostě obnovíte kredit stávající karty u vašeho operátora a můžete pokračovat. Poslední možností je zapojení telefonu na pevnou linku. To stojí ve většině floridských měst dvacet dolarů za měsíc a není omezen místní telefonní styk. Můžete provolat nebo prointernetovat kolik chcete. Na severu je situace jiná, telefony jsou tu dražší.
Pokud voláte z veřejného telefonního automatu máte dvě možnosti jak zaplatit za hovor. Buď použijete pěticentové až čtvrtdolarové mince nebo předplacenou telefonní kartu. O telefonních kartách najdete více v sekci komunikace.
Internet
Dnes jeden z nejskloňovanějších výrazů. Pro ty jež se s tímto termínem setkávají poprvé doplňuji že je původem z USA, nejdříve počítačová síť mezi univerzitami, vládními institucemi a několika nadšenci je dnes mezinárodní, vpravdě celosvětová síť world wide web. Pomocí internetu se nejrychleji komunikuje s lidmi doma, rodinou, přáteli a děvčaty. Základní podmínkou je ale mít k němu přístup. Ten můžete získat zdarma na většině škol a univerzit a ve veřejných knihovnách. Základní časový limit je třicet minut, potom musíte počítač uvolnit pro dalšího zájemce. Terminály jsou pravidelně obsazené, čekací doba se pohybuje zpravidla v rozmezí pěti až patnácti minut. Používá se zejména Netscape Navigator na rozdíl od u nás běžnějšího Internet Exploreru od Microsoftu. Doporučuji si jej tedy před cestou nainstalovat a seznámit se s jeho prostředím. Kdo neví jak to chodí v internetových kavárnách toho upozorňuji na fakt že k posílání elektronické pošty zde není možné použít e-mailového klienta jako je například Outlook ale pošta se musí posílat pomocí prohlížeče. Informujte se proto jak se to dělá, pokud to nevíte. Servery Atlas, Seznam a Post jsou bez problému přístupné a fungují dobře pokud nepoužíváte v textu diakritiku. To ale stejně většinou nejde. Internet si můžete zapojit také doma. V každém normálním městě je dostatek providerů a poplatky za připojení se pohybují v rozmezí deseti a dvaceti dolarů za neomezený přístup, ve větších městech jsou dostupné i uzly přístupu zdarma jako je u nás například volny.cz (vyzkoušel jsem s úspěchem Altavistu).
