Cestu do Vlašimi jsme z části prostáli, zčásti strávili okukováním přátel i nepřátel. Ve Vlašimi jsme všichni utvořili jeden dlouhý voj, který se protáhl městem a pokračoval asi 5 km směrem na Hrádek. Na tábořišti nás uvítal Wapiti, organizátor hry. Postavili jsme stany, povečeřeli a já spolu s dalšími zástupci oddílů se vydal na poradu do srubu. Probrala se organizace zítřka, dodatky k pravidlům jakožto i rozdělení vojsk. Početně jsme na tom byli celkem stejně. Nás, elfů, bylo 13, našimi spojenci bylo 9 trpaslíků a 10 lidí. Část z nich měla tuším bojové zkušenosti nepatrné, zbytek pak nulové. To na straně našich protivníků to vyhlíželo lépe, Krtek měl k dispozici 18 skřetů, Havran celkem 11. Vrátili jsme se ke svým národům, sdělili jim, kdy budeme asi tak zítra vstávat a dříve či později šli spát.
Ráno po nezbytné snídani jsme se převlékli do kostýmů, vzali si své zbraně a postavili se na louku do dvou řad, Bílá proti Černé. Wapiti přečetl pravidla, všichni slíbili, že budou bojovat čestně, a pak se schvalovaly zbraně. Dostali jsme také životy a glejty a udělali malou poradu o společné strategii, kde jsme si zvolili, že bílou vlajku, která pro znamenala nedobytnost pevnosti, ve které právě byla, dáme do našeho sídla v Temném hvozdu. Pak nás žoldnéři odvedli do našich pevností, kde jsme zanedlouho otevřeli obálku s prvním questem. Ten nám nařizoval zabít krále Vrků. Začali jsme tedy prozkoumávat terén, objevovali jsme vesnice, potkávali se s barbary a žoldnéři a tak. Za chvíli jsme narazili na vrčí pevnost, od které nám vyrazilo naproti vojsko vrků a skřetů. Protože to bylo naše první střetnutí a oni byli v početní převaze, nebyli jsme tím úplně nadšení, avšak k našemu překvapení nedokázali naše šiky prorazit a byli rozprášeni. I na naší straně byli ranění, takže jsme se vrátili do pevnosti. Než se všichni uzdravili, otevřeli jsme další quest. Ten nám sliboval kouzelný prsten za zabití barbara. Těch se několik po bojišti potulovalo, tak jsme vyšli a asi tři jsme zabili. Jejich odpor byl marný.. To nás poněkud povzbudilo k další výpravě k vrčí pevnosti. Když jsme tam dorazili, po nějaké době potýkání se s jejich posilami jsme se takticky stáhli. Lidé měli quest ubránit jednu vesnici, tak se dalo očekávat, že se ji Černí pokusí dobýt. Shlukli jsme tedy poblíž vojska a vyčkávali. Když se přihnali, drželi jsme je v řadě celkem slušně. Pak vypršela Jaguárovi smlouva s námi a okamžitě změnil barvu. Blokoval jsem ho, když se probíhal v týlu našich vojsk, a začala lítat kouzla.. Jaguár byl najednou na 9 zásahu nezranitelný, někdo jiný si zase seslal Smrad a rozrážel tak naše řady, prostě nic moc. Navíc moje kouzlo z prstenu mi zlomili . ( Přesto jsme se dále drželi a i když jsem se pak pro nedostatek životů musel stáhnout k léčení, Bílá vesnici ubránila.
Když se rány znovu zacelily, obrátil se náš hněv znovu proti černé pevnosti vrků. Tentokrát nás byla síla, takže ani posily, ani Krtek pobíhající v našem týle nezabránili dobytí. Po líté bitvě se Černí stáhli a my jsme po chvíli také odtáhli pro nové questy. V tom našem stálo zabít v časovém intervalu pět nepřátel, z toho aspoň tři velitele. To se nám spolu s žoldáky námi najatými podařilo. Dobu relativního klidu rušily jen občasné malé potyčky a vybírání vesnic. Situace se změnila s dalším questem, kterým jsme dostali za úkol dobýt barbarskou svatyni. Vypravili jsme se k ní a počali její obléhání. To se ukázalo býti natolik nesnadným pro zvláštní vlastnosti této pevnosti, že jsme ho po nějaké době vzdali. Nesměli jsme střílet dovnitř ani bránou, zatímco obránci mohli i přes hradby a další důmyslnosti. Konečně přišel závěrečný quest - obsadit co nejvíce nepřátelských pevností. Vytáhli jsme na osvědčenou vrčí pevnost a neobsazenou jsme ji dobyli. To se stalo poté, co jsme se dozvěděli, že Černí dobyli trpasličí pevnost. Nezdálo se, že by se Černí chystali vrčí pevnost z našich rukou vyrvat, tak jsme se po malém průzkumu odhodlali dobýt ještě další jejich pevnosti. Jako první jsme jako na potvoru narazili na tu nedobytnou, kde nikdo nebyl. Po chvíli hledání jsme našli i druhou, kde byla posádka asi čtyř lidí. Síly byly vyrovnané, začali jsme dobývat. Těsně před smrtí posledního obránce se vrátila dvacetičlenná skřetí jednotka vedená Krtkem, tak jsme se dali na překotný ústup. Nějakou šťastnou náhodou jsme všichni vyvázli. Po návratu do vrčí pevnosti jsem se s hrstkou dalších, o které jsem oslabil její obranu, vydali zpět k trpasličí pevnosti. Tam zuřila velká bitva - Černí byli obléháni, naši dokonce zbořili jednu hradbu a v našich zádech byl tradičně Krtek. Do konce hry zbývaly minuty, ale ani přes zvýšené úsilí se nám nepovedlo pevnost dobýt.
Poněkud zklamaně jsme se vrátili do naší pevnosti pro věci a vodu a vrátili se do tábora. Den ještě nekončil, chystal se velký turnaj. Přihlásili jsme našince mladší sedmnácti let a pozvolna večeřeli, dokud turnaj nezačal. Bojovalo se ve čtvercích ohraničených kládami, vyřazovacím způsobem. Kromě Martina nikdo z našich nasazených elfů nepřežil první kolo, což ovšem připisuji sekerám, které i zde naprosto nesmyslně ubíraly dva životy. Martin v některém z následujících kol podlehl Šípkovi, který vydržel až do finále, kde se utkal s Tygrem. Ten se stal absolutním vítězem.
Wapiti svolal vojevůdce na další poradu do srubu, kde jsme nahlásili, které questy jsme splnili. No, celkem pro Bílou nic moc. Trpaslíci si stěžovali, že chtějí bílou vlajku. Po poradě jsem našel svůj stan kupodivu plný zpívajících individuí, které se mi podařilo vypudit až po zahrání několika písniček, když jsem předtím zkoušel stát na dešti, jestli je to nepřejde . ) A dobrou noc..
Ráno po snídani jsme opět vyšli do pole. Bílou vlajku jsme předali trpaslíkům a po chvíli jsme se i dozvěděli jejich quest. Bylo jím dobýt do určité doby lávku u tábořiště. Potíž byla v tom, že už tam samozřejmě byli Černí asi tak 20. Se svou skrovnou družinkou jsme posílili řady zoufalých dobyvatelů a zformovali z nich slušnou řadu. Bohužel nepřátel bylo nemálo, takže jsme byli rádi, když jsme jim nedovolili nás oběhnout zezadu. Situaci rovněž komplikovaly stany, které se zde vyskytovaly. S občasnými výpady jsme tak setrvávali, já jsem si hlídal Krtka, který sem tam proběhnul za našimi zády. V okamžiku, kdy skřeti svůj quest udržet lávku splnili, zařvali a vrhli se kupředu na nás. To nebylo nic divného, divné bylo jen to, že naše nedisciplinované vojsko nezůstalo stát, ale, ačkoliv jsme se předtím celkem vyrovnaně potýkali po nějakou dobu a síly tedy byly takřka vyrovnané, dalo se na nepochopitelný zmatený úprk. Snažil jsem se tomu bránit, ale asi málo řvu. Osobní příklad není nic platný, to jsem zjistil, když se kolem mě začal motat Krtek a posléze další čtyři skřeti. No, kousek jsem utekl a o několik životů je připravil, leč nakonec jsem po několika ranách sekerou padl se šípem v hrudi a má duše se vznesla k nebesům s kletbou mým statečným spolubojovníkům.
Po chvíli strašení skřetů s mečem za hlavou má duše doplachtila do naší pevnosti, kde se začala převtělovat do nového krále. Celkem nepříjemně jí překvapila horda skřetů, kteří přitáhli a začali chabě bráněnou pevnůstku dobývat. Naštěstí část z nich náš kouzelník odeslal do nejvzdálenější pevnosti, což fakticky zrušilo obléhání a umožnilo naší spojenecké armádě se shoufovat a vyrazit dobýt vrčí pevnost. Krátce potom se má duše zdárně převtělila. Nový vládce Temného hvozdu byl nemile překvapen vracejícími se mrtvolami poddaných a hlavně velkou armádou Černých, kteří neznámo jak zničili tu naši armádu a teď se vraceli. Vzhledem k přečíslení a nedostatku životů mých spolubojovníků jsem pevnost opustil a začal vázat nemalý počet nepřátel běháním za jejich zády. Naše pevnost bohužel padla a nepřátelé začali hledat nové cíle, přišel čas zanechat jejich úspěšného lovu a zmizet v lesním šeru, pro elfa jak stvořeného. Posledním questem bylo najmout si žoldáky do závěrečné bitvy tím, že jim sebereme pět životů. Ujal jsem se velení nad skupinkou lidí a trpaslíků a vydal se žoldnéře hledat. V Temném hvozdu se to černalo a červenalo nepřáteli, ale poblíž jsme naštěstí na jednoho narazili a na férovce byl bez problémů mnou najat.. V hledání jsme pokračovali, narazili jsme na dva červené, tak jsme se v samém závěru hry po jejich pronásledování znovu octli před vrčí pevností. Nepřátel bylo málo, tak zase začala lítat kouzla. Než hra úplně skončila, proběhlo ještě pár duelů. Pak zase do pevnosti, pro vodu a do tábora. Naštěstí se nám podařilo najít asi dvoukilometrovou okliku, takže jsme se trochu opozdili, nicméně závěrečná bitva začala až o nějakou chvíli později.
Životy se určili jako maximální počet životů na závěru hry mínus počet ztracených glejtů plus životy za splněné questy. My elfové jsme měli za questy čtyři, takže jsme na tom byli relativně dobře. Příjemným překvapením bylo, když nás skřetí náčelník umístil různě po louce, protože všechny naše hrady byly aspoň jednou dobyty. My jsme mohli umístit vrky. Hned po zahájení bitvy jsme se spojili s našimi lučištníky, kteří byli umístěni kus od nás. A začala bitevní vřava. Boj v řadě probíhal dosti vyrovnaně, v mé blízkosti dokonce umíralo více nepřátel. Proto mě dost překvapilo, když se naše řada začala hroutit, byli jsme obíhaní ze všech stran a po chvíli zoufalých úniků mě rozsekalo několik mečů po sobě. Zanedlouho zhasla poslední jiskra našeho odporu. A přitom nepřátel zbylo asi 17. Pak vládce vítězné strany obdržel putovní trofej, pěkný železný meč a po podávání rukou jsme se rozešli, abychom si sbalili.
Na chmurné myšlenky nezbyl čas, protože vlak jel zanedlouho a do Vlašimi to bylo opravdu daleko. Ne všichni ho stihli, pro mě to byl aspoň ten nejnapínavější běh na vlak. Po vtipných příhodách s průvodčím v Benešově jsme se živi vrátili. Tak zase příště . )
